Piráty iniciovaný bod čtvrteční schůze poslaneckého volebního výboru, týkající se sporu o reportáž Janka Kroupy o Agrofertu, oproti úterní schůzi příslušné senátní komise nové argumenty nepřinesl. Nad rámec známého řekl generální ředitel René Zavoral jen, že ve veřejnoprávním rádiu zruší část tabulkových míst a že kromě předžalobní výzvy od Agrofertu registruje rozhlas i další, rovněž na Kroupovu reportáž, a to z roku 2015. Reportér Kroupa se schůze neúčastnil.

Proč se Big Ben soudí s Bildem?

Pro bulvární média platí stejná pravidla hry jako pro ostatní, včetně dodržování etických pravidel. Alespoň v Německu.

Na první pohled by se zdálo, že soud známého bavorského kabaretiéra a herce Ottfrieda Fischera (u nás ho diváci znají především jako hlavního protagonistu kriminálního seriálu Big Ben) s bulvárním deníkem Bild je marginálií, záležitostí ryze německou a pro našince nijak nezajímavou. Je tomu tak jen částečně. Obecně totiž tato kauza ukazuje, že pro bulvární média platí stejná pravidla hry jako pro ostatní, včetně dodržování etických pravidel. Alespoň v Německu.

Co se vlastně stalo? Redaktor Bildu získal v roce 2009 tajně natočené video, na němž Fischer využívá služby prostitutky. A obrátil se údajně na herce s tím, že záznam zůstane utajen, pokud bude souhlasit s velkým, exkluzivním rozhovorem pro bulvární deník. První proces proběhl už v říjnu loňského roku a mnichovský soud se ztotožnil s Fischerovým tvrzením, že svoboda tisku neznamená svobodu vydírání, a odsoudil reportéra pokutě ve výši 14 400 eur.

Považuji za velmi důležité především to rozhodnutí soudu, že svoboda tisku neznamená svobodu získávat informace (byť by jejich zveřejnění bylo ve veřejném zájmu, což v tomto případě není zcela jednoznačné) jakýmkoli způsobem, včetně nezákonným. Stejně tak je nepřípustný nátlak na kohokoli, aby se k médiím choval tak, jak by si ona představovala.

Někoho možná napadne, pokud si vzpomene na podivnou záležitost s údajným videozáznamem jednání šéfredaktorů českých deníků, že to platí i obráceně – například pro ministry, ale to jsem až do minulého týdne považoval za samozřejmost. Nepochybně mylně.

Dalo by se říci, že Fischer si za to může tak trochu sám. Pokud ženatý muž tajně využívá služby prostitutky, a přitom hraje v seriálu faráře (Pfarrer Braun na ARD), existuje jisté riziko, že se to producentům nebude líbit, nemluvě o tom, co asi řekne manželka, až se to dozví. Na druhou stranu, Bild Zeitung si zakládá na tom, že se k celebritám chová férově, že nepoužívá podpásových úderů. Pro tuzemce je samozřejmě překvapivé i to, že někdo prostě bulváru rozhovor dát nechce, i když to znamená výraznou podporu tomu, co právě dělá.

Vydavatel Bildu Springer Verlag se s rozsudkem nechtěl smířit. Poškození image, hodnotili manažeři rozsudek a odvolali se. I s tím rizikem, že prohrají znovu a celou záležitost budou ještě týdny rozebírat kolegové z jiných médií. Advokát deníku Spyros Aroukatos přišel s novým vysvětlením. Rozhovor s Fischerem nebyl otištěn v Bildu proto, že by jej list vydíral, ale proto, že byl pro herce dobrou možností sdělit milionům čtenářů informace o jeho novém kabaretním programu. Proto s ním také souhlasil. O sexuální aféře s prostitukou nemusel mluvit, a video, které měla redakce k dispozici, nemělo být nikdy zveřejněno a nikdo tím ani Fischerovi nevyhrožoval. Tedy tvrzení proti tvrzení.

Tuto verzi ale trochu komplikuje fakt, že zmíněný reportér (který byl mezitím přeřazen na podřadnější místo) se setkal v kavárně Springerovy budovy v Berlíně s pasákem zmíněné prostitutky a zaplatil mu 3500 eur jako materiál za informace – inkriminované video. Teď tvrdí, že je to sice pravda, ale že chtěl mít podklady pro tvrzení, že herec využil služby prostitutky a potom odmítal zaplatit. S touto verzí ostatně přišli pasák i prostitutka už při prvním procesu, Fischerovi se omluvili a byli odsouzeni k finanční pokutě za nelegální nahrávání.

Je to možná překvapivé zjištění, ale pokud se některému médiu v Německu stane, že jeho chování je označené za neetické (v případě těch tištěných třeba Německou tiskovou radou), je to nejen ostuda, ale i citelné oslabení pověsti listu mezi čtenáři a zadavateli reklamy. O takových rozhodnutích navíc ostatní informují na čelných místech zpravodajství.

Není to jen nějaká škodolibost – pro příjemce mediálních obsahů je velmi důležité, aby bylo jednoznačně řečeno, co je co není přípustné, jak se média mají a jak naopak nemají chovat, jak jsou schopna vyhodnotit svoje chyby, přiznat se k nim a pokusit se nastavit kontrolní mechanismy tak, aby k nim příště nedošlo.

Takže jak sami vidíte, v Německu je to, co se médií týče, téměř stejné jako u nás.