Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

Proč se dá deník France Soir už jen těžko zachránit

Kdysi „národní instituce“, teď vlastněná ruským magnátem, se už podruhé za pět let přiblížila zániku.

Počátkem letošního září měl mít francouzský list France Soir náklad kolem 150 tisíc prodaných výtisků a vydělávat. Skutečnost je taková, že se ho v zemi, která má 63 milionů obyvatel, prodá něco málo přes 20 tisíc kusů. Měsíční ztráta novin, které od roku 2009 vlastní ruský magnát Alexandr Pugačov, přesahuje milion eur.

Záchrana bude obtížná, ne-li nemožná. Pokud ovšem Pugačov nebude noviny dál financovat jenom proto, že ho to baví. I takové případy se stávají. Nicméně ve francouzských médiích už nějakou dobu kolují informace, že ruský miliardář je rozhodnut se deníku co nejrychleji zbavit – což by už udělal, kdyby se našel kupec.

Co se to stalo s novinami, které bývaly „národní institucí“? Je jejich pád přirozeným vývojem a důsledkem obecné krize tištěných médií, nebo k němu vedla řada chyb a neschopnost managementu? V listopadu 2010 psal list Le Figaro, že Pugačov už investoval do svého deníku 50 milionů eur a dalších 20 má připravených pro další rok, v němž mají začít noviny novou éru ve své poměrně bohaté a po desetiletí úspěšné existence.

V té době se prodávalo 76 tisíc výtisků denně a podle majitele deník „neměl dluhy a jeho finanční situace se nezhoršovala“. „V lednu chceme začít projekt, který by mohl udělat z France–Soir oblíbený list s širokou čtenářkou obcí,“ řekl na podzim Pugačov pro Le Figaro. „A abychom dosáhli plánovaného nákladu 150 000, máme připravenou reklamní kampaň v televizi a tištěných médiích,“ dodal.

Bylo to krátce poté, co majitel propustil dosavadního šéfredaktora a na jeho místo jmenoval Remyho Dessartse, který je známý mimo jiné i tím, že připravoval nakonec nerealizovaný projekt vytvoření francouzské obdoby německého Bild Zeitungu. Redakce proti jeho příchodu protestovala, majitel tvrdil, že rozhodně nebudou předělávat list na bulvár. Jenom jej tak trochu zatraktivní. Možná právě v tom byl hlavní problém. K žádné opravdu zásadní změně totiž nedošlo.

Toto pondělí rozhodl pařížský obchodní soud, že list bude čtyři měsíce požívat ochrany proti věřitelům, o níž žádal, aby se mohl pokusit o další reorganizaci. Možná jsou to poslední čtyři měsíce jeho existence. Plány na oživení zájmu čtenářů se nenaplnily a France Soir se tak už podruhé za posledních pět let přiblížil zániku.

Na jaře 2006 koupili krachující deník bývalý sportovní novinář Olivier Rey a obchodník s nemovitostmi Jean-Pierre Brunois. Ze 112 redaktorů propustili 60 – všechny z oddělení politiky, fotoarchivu a dokumentace. Jejich plán byl radikální – hodně sportu, především dostihového, soutěže a pak tzv. people journalismus – tedy drby ze společnosti. Politika? Rozhodně ne. Kultura? Program televize. Společenská témata? Wellness. Sport se měl především soustředit na background – v pojetí majitelů například informace o tom, do kterých barů chodí fotbalisté a jestli jsou věrní manželkám.

Nová koncepce měla jediný efekt – stávku v redakci (deník měsíc a půl vůbec nevycházel) a podivné tříleté období, v jehož průběhu se deník potácel mezi bulvárem typu The Sun a listem, který se tváří, že je něčím víc než jen svodkou drbů o celebritách. V roce 2009 se jako zázrakem objevil ruský podnikatel, který France Soir koupil.

Rey a Brunois přes všechnu kontroverznost pochopili, že jedna z mála cest, jak list zachránit, ne-li jedinou, vede k tomu, že přestane být trochu bulvár a trochu něco jiného a vyhraní se - ať tak, či onak. Realizovat to ale nedokázali.

France Soir je dobrým příkladem toho, jak dopadají média, pokud odmítnout respektovat změny chování čtenářů. Nebýval to žádný okrajový plátek. Na začátku šedesátých let měl téměř dvoumilionový náklad, byl největším takzvaným lidovým listem ve Francii, politicky spíše napravo, ale psán srozumitelně a s notnou dávkou populismu. Nešlo o bulvár, ostatně ve Francii takové deníky nikdy neuspěly, byť se pokusy o jejich etablování objevily. Důvodů je řada, mimo jiné i přísný zákon o ochraně soukromí z roku 1970.

Co čtenáři na France Soir v šedesátých a sedmdesátých letech oceňovali, byl srozumitelný, ale nikoli primitivní jazyk, podložené a obsáhlé zpravodajství, otevírání témat, která společnost řešila, to vše doplněno o kvalitní sport, kulturu.

S rozšířenou televizní nabídkou a později příchodem nových médií se to všechno stalo jaksi nadbytečným. Úspěšné noviny přestaly být o tom, co se stalo, ale hlavně o tom, proč se to stalo a co to znamená. To se ale čtenáři z France Soir stěží dozvěděli. To byla doména jiných titulů. A navíc se ve Francii za posledních deset let výrazně snížil zájem o celostátní tituly – čtenáři vyhledávají spíše regionální nebo lokální listy.

Je možné, že se nakonec najde kupec, který France Soir poskytne finance pro dalších pár let existence. K záchraně titulu by ale bylo zapotřebí mnohem víc, než jen finanční injekce a reklamní kampaň v televizi.