Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

Proč se v našich televizích nedaří satiře

Být konkrétní znamená riskovat. Riziko je ovšem přesně to, čeho se tuzemské televize bojí nejvíc.

Zkuste si představit následující scénku. Na televizní obrazovce se objeví pražský primátor Svoboda a bude občany varovat, aby si zbytečně nehráli na hrdiny, nepoužívali auta, nevycházeli z domova, a jídlo si nechali přinést od Číňanů, protože napadlo asi šest centimetrů sněhu. A současně vyjádří naději, že přijdou lepší dny, že i tento sníh jednou roztaje a život se zase vrátí do normálních kolejí.

Samozřejmě že by to nebyl skutečný primátor, ale herec, který by jej imitoval. Dokážete si představit, jaký ohlas by skeč tohoto druhu přinesla? Možná by se ozval někdo z pražské ODS a viděl v tom rafinovaný a lstivý útok nejspíše ze strany TOP 09. Znevažování vysoce postaveného politika by třeba odsoudil i někdo z Hradu, blogeři by se mohli strhnout vytvářením názorů pro a proti a analogiemi s určitými událostmi v minulosti, případně by žádali, aby další si další skeč vzala na mušku někoho z pražské opozice.

Použil jsem tento případ úmyslně – právě taková skeč, v níž jeden z protagonistů představoval starostu New Yorku Bloomberga – zahajovala jednu z letošních epizod satirického pořadu Saturday Night Live na stanici NBC. Diváci se pobavili a za týden se tvůrci zase trefovali do prezidenta Obamy a republikánských senátorů.

Možná je to trochu nespravedlivé, ale obávám se, že v tuzemských televizích by to nebylo možné. Pokusy vystavit politické i jiné prominenty satirickému pohledu tu samozřejmě byly – třeba v České sodě, v Gumácích nebo v pořadu S politiky netančím. Jenže potíž je v tom, že si můžeme dělat legraci z určitých třeba verbálních projevů toho či onoho konkrétního politika, nicméně satira má jiný cíl – upozorňuje na určité jevy a modely chování, kterých si třeba už nejsme schopni v záplavě zpráv, projevů a PR materiálů všímat.

A tady jsme podle mého u hlavního problému satiry v Čechách, tedy té televizní, která je určena pro většinového diváka. Hodně se o ní mluví, ale myslím si, že ve skutečnosti ji nikdo nechce. Znamená to totiž adresnost a ta s sebou nese nejen určitou míru autorské statečnosti, ale i předpokládá i odvahu vysílatelů. Kdo bude riskovat hněv politiků, který se může promítnout do jejich postojů při tvorbě mediálních zákonů, volbě rad atd.?

Co tedy zbývá? Neadresnost, se kterou máme bohaté zkušenosti, neboť je velmi pohodlná, protože se v protagonistech skečů nikdo nepozná, nebo poznat nechce. Ta vede k posilování obecného pocitu, že například v politice je „všechno špatně“.

Je relativně snadné dělat si legraci z toho, jak si anonymní politik kupuje přízeň a podporu ve vlastní straně, jak je stejně anonymní člověk vybaven kompetencemi k rozhodování o věcech, které nezná a nikdy se jimi nezabýval nebo z toho, jak se v nejmenované politické straně shánějí peníze na předvolební kampaň. Být konkrétní znamená riskovat. Riziko je ovšem přesně to, čeho se tuzemské televize bojí nejvíc.

Ostatně asi právem. Stačí si připomenout příběh z jiného média, který se odehrává právě teď. Český rozhlas odvysílal satirickou hru Koule. Mediální ohlas byl obrovský. A pozoruhodný. Mnozí z těch, kdo Kouli opravdu slyšeli (a mám důvod se domnívat, že značná část kritiků do této kategorie nepatří), pochopili, že terčem této satiry není prvoplánově Helena Fibingerová, ale že se prostřednictvím postavy jí podobné otevírá skříň s kostlivcem, o němž jsme si mysleli, že jej už dávno někdo pohřbil.

Vztah totalitního režimu ke špičkovým sportovcům byl vztahem majetnickým a nemilosrdným. Nešlo o sport, ale o politiku a v té se nějaké ohledy opravdu nebraly. Extrémním příkladem byly zločiny spáchané na sportovcích v NDR. Zdráhám se uvěřit, že by Československo po jejich zkušenostech v 70. a 80. letech nepošilhávalo. Nicméně než otevírat „staré rány“, je jistě jednodušší vyjádřit odpor k tomu, jak Český rozhlas zesměšňuje zasloužilou ženu.

Adresná satira bolí, vyvolává nevoli a je pro mnohé nepříjemná. Neadresná, tedy ta, na kterou jsme zvyklí, slouží k zametení smetí pod koberec. A tak není náhoda, že i po mnoha letech baví třeba Česká soda obrovské množství diváků – na nějakou současnou asi můžeme zapomenout.