Jak koronavirus dopadá na média, marketing a maloobchod v Česku? Čtěte ve speciální příloze.

Proč skončil chorvatský list Vjesnik

V osmdesátých letech to byly jedny z mála dostupných zahraničních novin, díky kterým se čtenář mohl dozvědět o tom, co se opravdu děje za hranicemi Československa (a to nejen v politice), a občas (pokud bylo oko cenzorů dostatečně znaveno), i co se děje u nás doma. Ve Vjesniku (Věstník), který tehdy stával 1,60 Kčs, a prodával se v několika trafikách v Praze – se psalo i o Václavu Havlovi, o problémech československé ekonomiky, o demonstracích.

Záhřebský list byl tehdy velkým deníkem, s mnoha dopisovateli po celém světě, vynikajícími karikaturami, historickými seriály (například o politických procesech ve východní Evropě, o roce 1956 nebo o politických vězních v Titově Jugoslávii) a množství zábavy především v nedělním, na české poměry obřím vydání.

V té době byly tyto noviny v Chorvatsku – i vzhledem k nonkonformním stanoviskům vůči centrální vládě a jugoslávským (nikoli chorvatským) komunistům (SKJ) – velmi oblíbené a s nákladem kolem 100 tisíc výtisků dobře prosperovaly. A možná právě to byl začátek jejich pozdějšího pádu.

Nejstarší chorvatský deník původně vznikl v ilegalitě, jako deník Komunistické strany Chorvatska – před 72 lety. V srpnu 1941 se na jeho titulní straně poprvé objevil slogan „Smrt fašizmu, sloboda narodu“, což bylo posléze hlavní heslo celého protifašistického odboje. Po válce zůstal list hlavním orgánem chorvatské komunistické strany. I když měla jugoslávská média do jisté míry větší svobodu, než třeba československá, přesto existovaly mantinely, za něž nešlo jít. Týkaly se nejen prezidenta Tita, ale také například národnostních otázek.

Také tato minulost byla připomínána, když se Chorvatsko stalo nezávislým státem. A deník, který měl vysoký náklad a prestiž - vzhledem ke kvalitě zveřejňovaných materiálů, se nemohl vyhnout tomu, že se jej nová moc, která sice demokracii deklarovala, ale tak nějak po svém, pokusila „vzít pod svá křídla“. V roce 1991 se stal hlásnou troubou Chorvatské demokratické unie (HDZ), opustila jej řada dobrých novinářů a náklad začal klesat.

Přestože si udržoval určitou kvalitu - což se státní podporou v prostředí, kde se většina novin bulvarizovala zase nebylo tak těžké, krize pokračovala i v dalších letech. Devótnost vůči HDZ a prezidentovi Tudžmanovi byla tak silná, že se i ti čtenáři, kteří HDZ volili, se od listu odvrátili – četba Vjesniku v té době připomínala četbu promečiarovské Slovenské republiky. V roce 1997 měly noviny náklad přes 21 tisíc výtisků, o deset let později asi 8 tisíc, na jaře letošního roku méně než 5 tisíc.

Vydavatel nakonec nabídl deník ke koupi. Přihlásil se jediný zájemce – britská investiční společnost Oak Investment Management Group, pro kterou ovšem podmínky prodeje nebyly přijatelné – měla se zavázat, že bude list vydávat další dva roky, převzít kolem stovky zaměstnanců a složit bankovní záruku 14 milionů kun (1 kuna = 3,3 Kč).

V sobotu 21. dubna vyšel Vjesnik naposledy. To se stává. A že se člověk neubrání při zániku nějakých kdysi velkých novin, které rád četl, jistému pocitu nostalgie, je také myslím pochopitelné.

Umírání novin ostatně není moc veselá záležitost. V tomto případě je ale také třeba dodat, že k tomuto konci nemuselo vůbec dojít. Nadšení politiků, že mají médium, které jim slouží – za což dostávalo podporu ze státních prostředků – vedlo k tomu, že se nikdo po léta nezabýval tím, zda by nebylo nejlepší deník, který ztrácí čtenáře, nabídnout k prodeji nějaké nadnárodní společnosti, či případně ho jinak odpoutat od politických špiček, které mu dotacemi dělaly medvědí službu.

Zánik Vjesniku je tedy dalším příkladem, kam vede propojení politické scény s médii. List byl sice chválen, že nepodlehl bulvarizaci, ale zato trpěl jinou chorobou – politickým aktivismem. Což je v důsledcích možná mnohem horší.