Náš newsletter tradičně přešel na letní provoz: v červenci a srpnu chodí jednou týdně, a to v pondělí.

Proč Událostem musejí ubývat diváci

Problémem pro Události není existence ČT24, nýbrž nerovný souboj „faktů“ a „příběhů“ ve večerním zpravodajství.

Před dvěma lety jsem to nazval „veřejnoprávním paradoxem“. Zatímco programu ČT24 sledovanost poroste a usadí se bez problémů na 5 % denní sledovanosti, hlavní večerní relace bude diváky ztrácet.

Pamatuji se, jak někteří tvrdí zastánci důležitosti večerních zpráv žádali, že by se ČT24 měla omezit nebo úplně přeprogramovat, protože kontinuálním zpravodajským programem činí z Událostí jednu z mnoha relací. Byl to pokus absurdní, protože zastavit společenské trendy nelze tím, že vezmeme divákům, co chtějí, a vnutíme jim, co chceme my, ale hodně lidí odmítá přijmout, že svět se mění a hledají snadné viníky.

Jelikož ČT24 rostla čísla sledovanosti a prestiž, byl viník jasný.

Tak banálně se ale „veřejnoprávní paradox“ vysvětlit nedá. Kdyby večerní relace ztrácely atraktivitu, nerostla by sledovanost Primě a Nova by se nedržela na svých vysokých číslech.

Problémem pro Události není existence ČT24, nýbrž nerovný souboj „faktů“ a „příběhů“ ve večerním zpravodajství. O co přesně jde?

Na faktech je v 21. století hezké, že u nich rozhoduje čas. Zatímco před několika dekádami se s důležitými fakty dalo v médiích čekat týden nebo měsíc, v době zpravodajských televizí, internetu a zpráv v mobilu, hraje každé médium operující s fakty o čas. Získat si uznání a respekt je mimo jiné o tom, jak rychle a jak kvalitně dokážu události a fakta dostat k divákovi nebo uživateli. Ten, kdo je třetí nebo čtvrtý, nikoho nezajímá.

V tomto ohledu ČT24 plní svou úlohu prostředku, kterým veřejná služba dopravuje fakta k uživateli efektivně a rychle.

Klíčovým prostředkem kdysi byly Události. Vyrobit reportáž trvalo, živé vstupy nebyly myslitelné, noviny vycházely až na druhý den a rozhlas nenabídl obrázky. Televize měla večer exkluzivitu a navíc všem bylo jasné, že nedodává nic pozdě, nýbrž včas. Nyní to „včas“ je bohužel „hned“. Proto je z hlediska dopravy faktů a zpráv relevantnější ČT24.

Čekat s fakty na večer znamená, že část populace nebude mít pocit, že se dozvídá něco nového. Takovému programu ubude diváků. Z toho nelze vinit ČT24. Technologie a mobily změnily práci s časem.

Privátní stanice si všude na světě, nejen v České republice, tento souboj s časem uvědomily. Večerní relace sice v domácnostech zůstala důležitým faktorem, ale nešlo se spoléhat pouze na události uplynulého dne. Navíc do hry vstoupil další faktor: spolu s tím, jak se společnost za poslední desetiletí medializovala, bylo stále těžší udržet pozornost lidí.

A tady přichází druhý důvod, proč večerní fakta už nezabírají.

Boj o udržení pozornosti se totiž neprojevuje jen v médiích. Ve školství ubývá faktů a přibývá diskusí a příběhů. Konference, semináře, public relations nebo reklamy, to vše je postaveno na příbězích, emocích a vyprávění, nikoli na faktech. Také zpravodajství začalo ustupovat od faktů, rozhodně na nich nebylo postaveno v poslední dekádě. Trendem jsou osobní příběhy. Jakoby média ztratila víru, že jen s „fakty“ se může vyhrát boj o pozornost člověka. Sázelo se hlavně na „lidský příběh“.

V ČR - a bůhví, kdo to první řekl, ale byl to určitě hlupák - se „lidský příběh“ zaměňuje s komerčním zpravodajstvím nebo bulvárem. Dívat se na události obyčejnýma očima a sbírat lokální úhly pohledu se bere jako nedůstojné pro veřejnou službu. Jako by lidský příběh do veřejnoprávního zpravodajství mohl vstoupit jen v čase povodní nebo jiné katastrofy.

Jenomže žijeme ve světě, kde příběhy tvoří 90 % obsahu, kterému jsou ochotni věnovat lidé pozornost. Jen 10 % jsou fakta. Lidský mozek je tak průměrně nastaven, potřebuje jiný typ informace než je pouhý „fakt“.

Zprávy veřejné služby postavené na faktech pak musejí ze své podstaty působit víc suše, méně divácky přívětivě, a jelikož většinová společnost skutečně není postavena na potřebě sdílet o životě fakta, nýbrž příběhy, diváků ubude. České komerční televize nevysílají večer zpravodajství, ačkoliv to tak nazývají, je to svět očima příběhů. Většině lidí se to líbí, protože to odráží vnitřní svět, jak prožívají věci kolem.

Fakta jim stačí ve větách, dvě tři takové zprávy v celé relaci.

Pokud Události budou o denních událostech, o faktech a méně o příbězích, budou plnit zadání vyplývající z kodexu, ale budou jim ubývat diváci. Na tom není nic špatného. Žijeme ale ve společnosti příběhů a i veřejná služba se bude muset dřív nebo později rozhodnout, co si počne s večerním zpravodajským formátem, který jako souhrn zpráv vychází vlivem společenského vývoje momentálně z módy.

Otázkou je: chceme od veřejné služby, aby byla moderní? Anebo má hrdě vzdorovat společenským i mediálním trendům?