V únoru vydáme desetiročenku, tištěný speciál Médiáře. Bude chtít svůj výtisk? Napište si o něj.

Proč v Německu kritizují politické talk show opačně, než Klaus Václava Moravce

V politických talk show se politika nedělá, pouze simuluje. Paradoxně v tom je hlavní deviza těchto televizních pořadů.

Letošní podzim je v německých televizích ve znamení politických talk show. Ještě nikdy v historii se jich nevysílal takový počet, v tak exponovaných vysílacích časech a navíc – nevyvolávaly tolik debat, kritik a hodnocení jako letos.

Česká nabídka je samozřejmě poněkud chudší a některé formáty u nás nikdo zatím nevyzkoušel. Nicméně i u nás zaznívá v poslední době kritika. Dokonce i od politiků, což je v zahraničí spíše výjimečné. Český prezident Václav Klaus se před nedávnem v Blesku negativně vyjádřil k Otázkám Václava Moravce, přičemž řekl: „Špičkoví politici ve velkých zemích světa jdou na takový rozhovor dvakrát za rok. Oni přece nemají tolik myšlenek, aby každý týden těmito svými idejemi oslňovali veřejnost.“

Tento názor stojí za bližší zamyšlení. Prezident se tedy domnívá, že tyto pořady mají sloužit k tomu, aby v nich politici sdělovali veřejnosti závažné a oslňující myšlenky. Zajímavá představa. A nepochybně správná, ovšem mířící k zcela jinému typu pořadů, než jsou Otázky a než je většina v zahraničí vysílaných politických talk show.

Německá veřejnost totiž kritizuje vysílané pořady právě proto, že je politici chápou jako příležitost oslnit diváky velkými a vznosnými myšlenkami, jimiž občas zakrývají bezradnost při řešení běžných problémů. Mít vize je krásná a důležitá věc. Vidět politiky, kteří jsou schopni najít východisko z problémů, jež přináší každodenní život země, je ovšem pro diváka mnohem důležitější. Stejně jako fakt, že mohou mít pocit, že se politika nedělá někde v temnotách kabinetů a kanceláří, ale veřejnosti na očích.

Jenže je takový pocit oprávněný? Kritici politických talk show v Německu se domnívají, že nikoli. Manfréd Clemenz, psycholog a kunsthistorik z Goethe-Universität ve Frankfurtu nad Mohanem se ptá v eseji, kterou napsal pro týdeník Der Spiegel (číslo 47): „Proč jsou politické talk show pouze špatným divadlem? A proč to divákům - alespoň co se sledovanosti týče, u některých pořadů je to až pět milionů týdně - nevadí?“

Clemenz pro to nabízí tři vysvětlení.

  • Prvním je tzv. gladiátorský efekt. Je to prosté - divák je jednoduše zvědavý, kdo bude popraven a kdo přežije. Nějak mu nedochází, že v řadě případů je to jen hra - moderátoři jsou bezzubí, nereagují na polopravdy či dohady, které politici uvádějí, nechtějí po nich, aby svá tvrzení rozvedli a odůvodnili. Neptají se stále znovu a znovu na stejnou věc, dokud nedostanou skutečnou odpověď a ne jen změť floskulí, která není ničím jiným než obratně konstruovanou výmluvou.
  • Druhé vysvětlení označuje Clemenz jako Mickey Mouse efekt. Podobně jako v příbězích slavné Disneyovy myši, která prožívá řadu dobrodružství v různých dobách a na různých místech světa, i v politických talk show se důležité události redukují na krátké zábavné historky, na jednoduchá sdělení a vysvětlení, které si navíc, při podrobnějším zkoumání, vzájemně odporují. Nicméně divák je spokojen – konečně se jednoduše a bez větší intelektuální námahy dozvěděl, jak to vlastně je. Pokud někteří diváci čekají od takových pořadů osvícení, dostanou ho, ale měli by si dobře rozmyslet, zda ho opravu přijmou jako definitivní vysvětlení nějakého problému.
  • Třetím faktorem je Buňuelův efekt – Buňuel v řadě filmů ukazuje lidi, kteří hledají uspokojení - v lásce, sexu, jídle, drogách, ale nakonec jsou stejně frustrovaní jako byli na začátku, A stejně je to s diváky. Frustrace se po vystoupení politiků jen prohlubuje. Clemenz píše o jakési sadomasochistické konstelaci. Já bych dodal, že po shlédnutí takového pořadu je divák utvrzen v tom, že negativní pocity, které měl před jeho začátkem, byly oprávněné.

Ať už s těmito názory chceme nebo nechceme souhlasit, jedna věc je podstatná. Bylo by velmi nebezpečné, kdybychom si nechali namluvit, že se v politických talk show ať už v Německu nebo u nás dělá politika, a že jsou tudíž nebezpečné, protože se snaží (u nás se často v této souvislosti nadužívá pojem mediokracie – vytváří se tím jednak strašák, jednak případná výmluva) ovlivňovat politické dění v zemi.

Politika se v nich pouze simuluje, někde lépe, někde hůře – to záleží na schopnostech a kvalitách politiků a moderátorů. A paradoxně v tom je hlavní deviza politických talk show. I taková simulace totiž může být pro diváka velmi přínosná.

Především – je to jedna z mála příležitostí jak slyšet politickou reprezentaci diskutovat (a posoudit schopnosti účastníků takové diskuse) – a také možnost ji konfrontovat s jejími vlastními výroky i skutky. Pokud není politik schopen zvládnout ani hodinovou debatu se svými politickými rivaly, pokud je pro něj problém odpovědět na základní otázky, zformulovat srozumitelná sdělení, používat správně rodnou řeč, pak s ním není něco v pořádku.

Stejně jako s tím, kdo si klade podmínky s kým je ochoten a s kým ne sedět ve studiu či si stěžuje na údajnou zaujatost moderátora. Každý moderátor je nějak zaujatý, neboť není robot. Podstatná je jiná věc – zda se dokáže ptát na podstatné věci a měří všem stejným metrem. Pokud chtějí politici diskutovat pouze s těmi, kteří se k nim budou chovat vstřícně a vlídně a nechají je bez přerušování pronášet ony „zásadní myšlenky a vize“, pak by možná měli přemýšlet o změně povolání.