Velká cena Eurovize je pro někoho dinosaurus, přežívající díky nějaké ne zcela vysvětlitelné nostalgické vlně, pro jiného obrovská zábavná show, která rok co rok láká k obrazovkám více než 100 milionů diváků.
Odpůrci i zastánci této televizní hudební soutěže, která se vysílá už 55 let, se ale přinejmenším shodnou, že nejde o záležitost politickou a země, jejíž interpret zvítězí, nebude automaticky považována za evropský domov skvělých hudebních talentů.
Zdálo by se, že toto konstatování je natolik samozřejmé, že jsem se jej mohl zdržet. Asi bych o Velké ceně Eurovize vůbec nepsal, nebýt maďarského premiéra Viktora Orbána. Neboť to byl právě on, kdo po skončení soutěže vyjádřil obavy, že katastrofální umístění maďarské zástupkyně, hvězdičky jménem Kati Wolf s písní A co moje sny?, je dílem protimaďarského spiknutí.
Je třeba říci, že se to v dějinách této soutěže ještě nestalo. Ale pěkně po pořádku. Protože je tato soutěž v České republice málo známá – už se tu nevysílá, neboť zástupci ČT v roce 2009 sdělili pořadatelům (podle zpravodajství BBC), že o ní u nás není divácký zájem – zmíním se stručně o jejích pravidlech.
Před vlastním finále probíhají v každé zemi místní soutěže. To, jak jsou organizovány a kolik mají kol, záleží na dané zemi. V Německu se například ujal tohoto úkolu showmaster Stefan Raab a udělal z národního výběru talentovou show s vysokou sledovaností, navíc jeho svěřenkyně Lena loni soutěž vyhrála. Zástupci jednotlivých zemí se zúčastní semifinále a ti nejúspěšnější posléze finále.
O jejich pořadí rozhodují diváci v jednotlivých zemích EBU a to pomocí telefonického hlasování nebo SMS. Tak v každé zúčastněné zemi přidělí vybraným finalistům body od 1 do 12. Nakonec je tedy vítězem ten, kdo získá nejvíc bodů napříč Evropou. Což se letos podařilo překvapivě ázerbájdžánské dvojici Eldar a Nigar s písní Running Scared.
A právě v onom telefonickém hlasování se podle maďarského premiéra odrazila část spiknutí. Diváci maďarského původu na Slovensku totiž dali Kati Wolf méně hlasů, než získala třeba na Islandu. Údajně proto, že slovenští operátoři jejich SMS zablokovali.
Opomiňme Orbánovo přesvědčení, že pokud je někdo Maďar, musí hlasovat pro maďarského interpreta, i kdyby se mu stokrát nelíbil, protože patriotismus přece vždycky musí zvítězit nad vkusem a hudebním sluchem. Pozoruhodná je totiž další část premiérova sdělení. V té si trpce stěžuje, že Wolf nevyhrála, přestože ji osobně podpořil na Facebooku (což premiérovi, v zemi kde všechno klape a tudíž se může věnovat i méně státnickým záležitostem, vyčítat nelze) a maďarská diplomacie podnikla příslušné kroky.
To už začíná být zajímavější. Orbán je nijak neupřesnil, takže si zkusme přestavit, jaké kroky to mohly být. Možná ministr zahraničí rozeslal svým resortním kolegům do všech zemí, kde se hlasovalo, memorandum, v němž je žádá, aby napomohli (agitací, instruováním místních operátorů atd.) k úspěchu umělkyně, zastupující malý, leč hrdý stát ve středu Evropy. Možná se všichni maďarští velvyslanci museli podílet na kampani ve prospěch národní reprezentantky v zemích, kde působí.
Nepřiměřená reakce maďarského premiéra je možná jen folklórem a za pár týdnů si na ni nikdo nevzpomene. Nicméně vede k zamyšlení, jak vlastně vzniká ona představa, že mezinárodní televizní soutěž může mít blahodárný vliv na vlastenecké cítění diváctva. Možná si to jen nepamatuji, ale nezdá se mi, že by například vítězství českého týmu v Hrách bez hranic vedlo diváky k hrdosti nad tím, co všechno dokážeme.
Nemyslím si, že by tuzemský zájemce o Velkou cenu Eurovize zatrpkl vůči zbytku kontinentu poté, co se český zástupce, skupina Kabát nedostala v roce 2007 do finále, podobně jako Tereza Kerndlová o rok později, a Gipsy.cz v roce 2009.
Jiná věc ale je, když se do čiré zábavy, něčeho většinou tak povrchního a pomíjivého, jako je televizní show, začnou plést politici s nadějí, že v něčem, na co se dívá hodně lidí, přece musí být možnost získat nějaké politické body. A to se už netýká jenom Maďarska.