Protože pracuje s takzvaným hybridním obsahovým modelem, který někteří mediální odborníci v anglosaském světě považují za příklad, jak by v blízké budoucnosti mohla nezpoplatněná onlinová média vypadat, a také jak by se v nich mohlo zacházet s inzertními sděleními.
V čem spočívá inovativnost zmíněného modelu, který je ostatně funkční už téměř tři roky? Vedle příspěvků novinářů zaměstnaných v redakci Forbesu jsou tu k dispozici texty, fotografie a videoklipy od autorů, kteří projevili zájem je sem umístit. Na tomto složení by nebylo nic zvláštního, kdyby se právě s příspěvky od lidí mimo redakci nezacházelo zcela stejně jako s těmi redakčními.
Každý spolupracovník onlinové verze Forbesu, ať už je v něm zaměstnaný nebo ne, má tytéž možnosti. Dostane svou vlastní homepage nebo blog se jménem, fotografií a krátkou biografií. V rámci oblasti, na kterou se specializuje, pak má volnou ruku kdy, jak a co bude publikovat. Nemá nad sebou žádného šéfredaktora, žádného vedoucího oddělení, ale také žádného korektora, jeho příspěvek kromě něj před zveřejněním nikdo nečte a nekontroluje. Odpovědnost za obsah nesou přispěvatelé a jednotliví novináři, nikoli redakce.
Forbes současně pod označením Brand Voice umožňuje publikovat na webu i inzerentům - respektive lidem, kteří pracují v marketingu různých firmem - samostatné texty, či jiné typy příspěvků, které jsou z hlediska formy a témat velmi podobné ostatním materiálům a liší se od nich jen tím, že mají nad titulkem označení ForbesBrandVoice. Nemusí být přitom nutně spojeny s propagací nějakých výrobků či služeb.
„Dosavadní obchodní model žurnalistiky je defektní,“ řekl Lewis Dvorkin, který tento model vymyslel, švýcarskému deníku Neue Zürcher Zeitung.
Domnívá se, že struktura, s níž pracuje většina médií (bez ohledu na proměnu technologií) zůstává v podstatě desítky let stejná, a že se přežila. Několika stupňové řízení redakcí je podle něj pomalé, nerespektuje schopnost novinářů samostatně se orientovat a rozhodovat. Podle šedesátiletého Dvorkina stojí stávající redakční struktury v cestě přímému kontaktu mezi autorem a publikem. Tvrdí, že by namísto tzv. řízení mělo být starostí managementu především získávat pro dané médium ty nejlepší novináře a specialisty na jednotlivé obory.
Forbes Online má asi 1.200 spolupracovníků – novináře, vědce, podnikatele, poradce, spisovatele. Denně dokáží spolu s redakcí vytvořit 400 až 500 příspěvků – podle Dvorkina někdy třeba i dvě desítky takových, které se zabývají týmž tématem. Vzniká podle něj “kontrolovaný chaos“.
Co takový chaos nabízí čtenářům? Především názorovou pestrost, pohled na stejné téma či událost z různých úhlů. Spolupracovníci jsou za příspěvky honorováni jen tehdy, pokud naplní určité měsíční penzum. Pokud nikoli, nedostávají nic, i tak ovšem získávají - například posilují svou prestiž. Publikují totiž pod hlavičkou jednoho z nejznámějších médií na světě a jejich články (nebo upozornění na ně) se šíří díky čtenářům k dalším potenciálním zájemcům prostřednictvím emailu, Facebooku a Twitteru - denně se ze stránek Forbesu odešle na 100.000 takových upozornění. To může mít třeba pro spisovatele nebo ty, kteří se například živí poradenstvím, nepoměrně větší cenu, než honorář.
Ovšem ani samotné honoráře nejsou nezajímavé – odměny volným spolupracovníkům tvoří asi 30 procent redakčního rozpočtu Forbes Online. Zohledňuje se v nich nejen počet příspěvků, ale i to, jak přispívají k loajalitě čtenářů. Pokud se uživatel stránek v průběhu měsíce vrací ke zveřejněnému článku a pokud se zajímá i o další materiály od téhož autora, má to výrazný vliv na výši honoráře.
Čtěte také: Petr Šimůnek: proč Forbes v Česku uspěl (a Hospodářkám se nedaří)