Jak koronavirus dopadá na média, marketing a maloobchod v Česku? Čtěte ve speciální příloze.

Proč vyvolává letošní cena Eurovize kontroverze

Je to zřejmě největší zábavní show na světě. Dříve Velká cena Eurovize, dnes Eurovision Song Contest (ESC), se vysílá od roku 1955 a v posledních letech ji sleduje v průměru 120 milionů diváků v Evropě i na dalších kontinentech. Zatímco v západní Evropě berou tuto show někde spíše jako recesi nebo posledního dinosaura televizní zábavy z dob, kdy ve většině zemí neexistoval duální systém (do této kategorie patří také Hry bez hranic), ve východní Evropě požívá neobvyklé vážnosti.

A v tom je paradoxně největší současný problém soutěže. Podle pravidel připadá právo pořádat semifinále a finále vždy televizi, jejíž reprezentanti o rok dříve v soutěži zvítězili. Loni v Düsseldorfu rozhodli diváci, že nejlepší ze všech bylo duo Elgar a Nigar z Ázerbájdžánu. Proto se akce letos přesunula do této země. A začaly problémy.

Ázerbájdžán patří mezi země, kde jsou lidé s odlišnými názory perzekuováni. Hlava státu Ilham Alijev je přirovnáván ke Kmotrovi ze stejnojmenného filmu. V zemi bují klientelismus a zvůle. Loni v květnu schválil Evropský parlament rezoluci odsuzující Ázerbájdžán za „porušování lidských práv“ a „potlačování opozice“. K tomu je ovšem třeba dodat, že Ázerbájdžán má něco, co nutí Evropu být v kritice poněkud opatrnější. Ropu.

Není divu, že cenu Eurovize pojal zdejší režim jako možnost prezentovat se před světem jako země z pohádek tisíce a jedné noci. Jestliže loňské finále přišlo ARD na zhruba 18 milionů eur, v Baku už utratili přes 100 milionů. Tolik stála nová hala Crystal Hall, budovaná pro tento účel. Stavěla ji německá odnož rakouské společnosti Alpine.

Aby hala mohla vzniknout, a také pro potřeby vybudování „důstojného příjezdu“, bylo strženo mnoho obytných budov a jejich obyvatelé násilně vystěhováni. Alijevův režim hodlá v době soutěže výrazně posílit policejní přítomnost v Baku a zamezit jakýmkoli pokusům o protesty. Do Crystal Hall se zřejmě dostanou jen prověření diváci – bylo by zajímavé zjistit, kolik z nich dostává plat od státu a většinou chodí v uniformě.

Ázerbájdžán zahájil také propagandistickou ofenzívu, na níž se podílejí i za vysoké sumy najaté západní PR agentury. Nicméně některé postupy nemusí ázerbájdžánská státem kontrolovaná média učit, stačí vhodně využít zkušenosti z dob existence Sovětského svazu.

A tak poté, co si dovolil nedávno upozornit na nedostatky v dodržování lidských práv při své krátké návštěvě v Baku německý ministr zahraničí Guido Westerwelle, byl v místních novinách pověřenec spolkové vlády pro lidské práva Markus Löning nejprve označen za opilce a později se o něm psalo, že údajně měl sex s jednou z místních aktivistek, bojujících za dodržování základních lidských práv.

Před několika dny odvysílala státní televize AZTV reportáž o problémech Frankfurtu nad Mohanem. Podle reportáže tu bydlí desítky tisíc nezaměstnaných ve stanech, protože nemají na nájmy. Jejich ženy jsou nuceny pracovat v sex shopech, což jsou ve skutečnosti nevěstince sloužících bankéřům. Po ulicích se potácejí narkomani. Chyběla už jen slavná věta, že ve Frankfurtu dnes žebrá skoro každý.

Záběry, které tato tvrzení doprovázely, byly pořízeny ve stanovém městečku hnutí Occupy, z jedoucího automobilu v Nádražní čtvrti – tedy dlouhodobě problematické oblasti Frankfurtu, kde je skutečně řada sexshopů a poměrně vysoká zločinnost, doplněné o archivní snímky neznámo odkud. To není tak podstatné. Důležitější jsou dvě základní sdělení divákům. První: buďte rádi, že žijete v tak spořádané a klidné zemi jako je Ázerbájdžán. Druhé: co nám budou Němci vyčítat, ať si nejdříve zametou před vlastním prahem.

Organizátor soutěže – Evropská vysílací unie nemá žádný nástroj, jak zamezit, aby byla televizní show zneužita k propagandistickým cílům. Ovšem pravda je taková, že příliš ochoty k nějakému zásahu v Unie není – Eurovize přináší obrovské příjmy od sponzorů, z hlasování diváků i prodeje práv do mnoha zemí mimo Evropu. Vysílací unie sice tají, kolik na soutěži vydělává, ale víme, že zisk se dělí mezi zúčastněné stanice a hostitele v poměru 50:50.

A možná, že je naopak dobře, že se finále koná 22. až 26. května v Baku. Přinejmenším proto, že se o Ázerbájdžánu více píše, že se o povaze režimu dozvědí i ti, kteří se o zahraniční politiku vůbec nezajímají. Nakonec nic nebrání komentátorům v jednotlivých zemích, aby řekli divákům i leccos o situaci místě, odkud se cena Eurovize přenáší.