Klasická hudba má auru neproniknutelnosti a nebýt štěstěny, nesnažil bych se jí porozumět. Nakonec mě nepřesvědčila hloubka kompozic, ve kterých nepřebývá jediná nota. Prostě jsem jen potřeboval klid.
Ve všemožných rušných prostředích se mi lépe než špunty a hluchátka osvědčil Fryderyk Chopin. Šlo o náhodný objev, výběr jeho tvorby pro klavír jsem se ale naučil nazpaměť. Pravidelně mi totiž poskytoval závěs, který odstiňuje hluk, a přesto nechává prostor pro přemýšlení.
Dnes je situace odlišná. Přestože jsem kvůli Chopinovi pátral dál, v klasice se pořád nevyznám. Když mě ale nadchne hudba, bývá to zpravidla ona (nebo rap, o kterém jsem psal minule). Stále mi příliš nejde rozeznávat v té záplavě tónů a barev nástrojů nějaké vzorce – s výjimkou několika odrhovaček. Proto mi dál připomíná svou neprostupností matematiku nebo degustaci vín. Skladby bývají často nesrozumitelné nebo zní jedna jako druhá.
Při vyrůstání v jiné době by snad bylo toto pronikání jednodušší. Elena Passarello zmiňuje obvyklou strukturu sonát konce osmnáctého století, kdy se zpravidla ustanovilo téma, následoval vznik napětí díky novému klíči i tématu a nakonec vzrušené přepracování celého motivu. V té době se forma sonáty tak ustálila, že se publikum mohlo spolehnout na zaběhlé – a proto příjemné „narativy“.
Do takové situace jsem se nedostal ani náhodou. A není to na škodu: Justin Davidson tvrdí, že „zelenáči mívají obavy, že na ocenění klasické hudby nemají dostatečné znalosti. Je to ale naopak. Jejich poslech je zbaven předpojatosti, jsou naladěni na vnímání nepředvídatelností [...].“
To je skvělá situace: může se hodit být začátečníkem, potěší ale i staré známé struktury a objevování jazyku žánru. Po prvotním ohmatávání se začínají vynořovat motivy, jejich variace a narušování… Občas je to obtížné, jindy to zvládne každý: například Beethovenova devátá symfonie je extrémně dobře čitelná a jestli někdo ví o lepším příkladu gradace napříč uměleckými žánry, může mi ho ukázat.
Důležité je pro proniknutí do žánru i přijetí jeho estetiky. Každý styl s sebou přináší komplexní náhled na svět: našeptává, jak se oblékat, co považovat za krásné, vypráví mytické příběhy o svých hrdinech – a je jedno, jestli je to Lil Peep, Bedřich Smetana nebo Whitney Houston.
V téhle oblasti to má klasika nelehké. Pochází ze světa, který v mnohém zastaral. To, co přežívá od milovníků opery po výuku v lidušce, zrcadlí zbytky sešněrovanosti panovnického dvora.
Obtížnější identifikace se světem klasiky ale nebrání jejímu přijetí. Tato hudba bývá abstraktnější než ostatní žánry, a tak si do ní lze promítnout v podstatě cokoliv. V moderní metropoli na moderních zařízeních pomáhá klasika vyjádřit jinak jen obtížně uchopitelné pocity. Nemusíte znát příběh jejich vzniku, abyste se naladili na radost se špetkou šílenství nebo skutečně procítili melancholii a denní snění.
K poslechu při práci poslouží i Claude Debussy nebo Ferenc Liszt. Pro lyričtější pohled na klasiku znovu připomínám, abyste nevynechali senzační článek o Mozartovi a špačcích nebo lacinou nabídku antikvariátů na pohled na život skladatele očima nobelisty.
Telegraficky
Lidé z KISKu – Katedry informačních studií a knihovnictví Masarykovy univerzity – publikují na Medium fajn texty o „o výzkumu a designu informačních služeb”. Dávají dobré tipy na online nástroje, píšou o designovém myšlení o tématech životního prostředí.
*
Na Radiu Wave vychází druhá řada Mojí terapie, série podcastů zaznamenávající příběhy lidí, kterým terapie zlepšila nebo dokonce zachránila život. Epizodám velmi dodává na prokreslenosti, že v nich mluví i terapeuti. Doporučujeme začít hned prvním dílem zpracovaným dokumentaristkou Klárou Tasovou.
*
Magazín Commentary vychází 75 let, během kterých se v jeho vedení vystřídali pouze čtyři šéfredaktoři. V tomhle rozhovoru si povídají dva z nich hlavně o tom, jak je důležitá důkladná editorská práce.
*
Plátek Ekolist prokládá mizerné clickbaity i fér články. Nejlepší je ale jejich líně zábavné popisky na Facebooku!
*
Turecko není jen velmocí romantických seriálů, vzniká tam i skvělá quality TV. Ta ukazuje, jak vypadá skutečně rozpolcená společnost!
Ondřej Sliš & Jakub Jetmar