Léto 2017. Pár let už ani nevíme, kdo dělá v jaké redakci. X nových projektů, pod jejich krkolomné názvy se uchylují léta známí autoři. Tradiční tituly mění své náplně podle toho, který hlouček redaktorů do nich zrovna doputuje. Nezůstal na kameni kámen. Stálého není nic. Snad s výjimkou jediného – Reflexu. Reflex vychází skoro třicet let a skoro stejně dlouho tam pracuje parta, která celou tu dobu píše a kreslí, o čem chce a jak to vidí. Nejvýraznější z party starého dobrého Reflexu? Asi Jiří Doležal. X z názvu časopisu má ve jméně i na těle. A teď se podíváme, co ho to všechno stálo.
Ukazuje to nový dokument, natočil ho Igor Chaun (v 90. letech Léčba Klausem, Česká soda), který měl ve středu 5. července na karlovarském filmovém festivalu premiéru. Nepřesaditelný, tak Jiřího vidí Chaun. Maskot, zvířátko, přízrak, ikona, profesionální prudič, říkají Doležalovi kolegové. Jako publikum Reflexu jsme JXD sledovali, kdy bojoval za legalizaci marihuany, když si mezi prvními nainstaloval na sebe i domů kameru a streamoval všechno na internet – prakticky jako první youtuber, než náctiletí nedávno povýšili formu na obsah. Čteme ho teď, kdy se přeorientoval na sociální kritiku a – slovy kolegyně Kateřiny Kadlecové – „detekuje šmejdy“.
Zatímco Doležalova generace padesátníků, stejně jako čtenáři Reflexu, hledali v životě kariérní posuny, víc výhod, požitky, lepší dovolené, vyšší odměny, dražší bydlení, novější model vozu, rubrika Na vandru je sice pořád stopem po světě, ale padesátníci chtějí přece jenom větší pohodlí. Všichni se takzvaně zařadili. Kdo se nezařadil, blbě dopadl. Tedy kromě Doležala. Ono totiž, těm výhodám, požitkům a jistotám je potřeba něco obětovat. Něco říkat jinak. Doležal se těch výhod vzdal. Což mu dává sílu říkat cokoliv. Tu jistotu totiž ohrozí sebemenší vybočení. Malé málo. Velké víc. Padesátníci dávno založili rodiny, spíš je zajímá, na kterou zahraniční vysokou školu půjde jejich dítě. Doležala ne.
Co ho zajímá? Na plátně ho vidíme hledat zkameněliny, mluví o kouření, taky o hulení, marihuaně. Tématu, které s ním mnozí spojili napořád, ale on se ho před sedmi lety vzdal („vopakovat něco sedmadvacet let je voser“). Nadšený se zdá být při setkání s mladými kolegyněmi velkých prsů, zároveň nad svou sexualitou pomalu dělá kříž. Ženy – a stavět s nimi vztahy – se pro něj zdá být uzavřenou kapitolou. Přes počáteční vliv autoritativní matky to přitom nekončí nijak trpce. „Na to, jak jsem vošklivej a chudej, jsem měl neuvěřitelně krásný ženský celý život,“ je rád JXD. Mám na co vzpomínat, říká jedna z jeho ex.
Co práce? Jiří X. Doležal je už od devadesátek tím, čím se mnozí další stali až díky YouTube, díky sociálním sítím. Je solitér výrazný jako celé médium. Člověk jako časopis. V přímém přenosu sám promítal své soukromí, na stránkách Reflexu prožil jedno ze svých manželství.
Momentálně populární mladí, se statisíci sledovatelů svých videí, se chtějí se svým publikem posouvat. Nejen mít koncept, ale uvažovat v něm i to, jestli ho publikum stále přijímá, oceňuje. Potkává se Doležalův koncept s dobou? Potkává se jeho přístup, témata, to, jak je pojímá, s dnešním publikem Reflexu? Má psát jinak? Jinam? Kdo prožil devadesátá a nultá léta ve městě a něco opravdu prožil, což nutně musel, chce si to uchovat v sobě. Nejen jako vzpomínku, která vybledá tím rychleji, čím častěji si ji připomínáme. Reportáže Jiřího Doležala v Reflexu zůstávají. A, samozřejmě, sám autor. Dal do placu všechno, celého sebe. A pokud někoho nezaujme, může za to on, anebo čtenář?
Psáno pro Festivalový deník, vyšlo 5. července 2017