Rada pro vysílání začne dohlížet na tuzemské obdoby YouTube. Na které? To není jasné

Nikdo nedokáže říct, na koho v Česku dopadne chystaný nový zákon o videoplatformách.

Radě pro rozhlasové a televizní vysílání se rozšíří agenda: nově bude muset dohlížet také na videoplatformy, na které mohou nahrávat videa sami uživatelé. Právě projednávaná novela zákonů vycházející z evropské směrnice totiž požaduje, aby jejich provozovatelé zajišťovaly ochranu mladistvých a zabraňovaly šíření obsahu podněcujícího násilí. Videoportály se tak regulací částečně přiblíží klasickému vysílání, role rady pro vysílání ale bude výrazně menší. „Rada bude dohlížet pouze na to, zda poskytovatel platformy přijal přiměřená opatření, a nebude nijak hodnotit obsah umístěný na platformě,“ shrnuje důvodová zpráva. 

Nejklasičtějším příkladem portálu, kam mohou nahrávat své snímky i amatéři, je YouTube patřící Googlu. RRTV bude ale mít na starosti pouze služby sídlící v Česku. Rada pro vysílání ani ministerstvo kultury, které novelu připravilo, přitom nedokážou jasně říct, o koho půjde. Zákon hovoří o službách, „jejichž zásadní funkcí je poskytování pořadů nebo videonahrávek vytvořených uživateli“, není proto zřejmé, jestli mezi ně patří třeba cloudová služba Ulož.to, které přehrávání uživatelských videí také dovoluje. Rozhodovat tak budou muset v některých případech nejspíš soudy. Část novely se navíc může dotknout i klasických televizí. Piráti totiž navrhují, aby komerční vysílatelé postupně navyšovali množství pořadů se skrytými titulky určených pro neslyšící. 

Předlohu v březnu schválili poslanci v prvním čtení, teď putuje do volebního výboru, který má v gesci média. Návrh nového zákona připravila ještě minulá vláda, sněmovna se k němu ale během minulého volebního období nedostala. Evropská směrnice o audiovizuálních mediálních službách je přitom platná od listopadu 2018, členské země měly na její transpozici do svého právního řádu čas do září 2020, do té doby to ale stihly pouze čtyři z nich, teď teď jich zbývá šest, včetně Česka. Předloha připravená ministerstvem kultury má do tuzemské legislativy přinést pouze povinné části směrnice, volitelné pasáže, týkající se třeba zavedení poplatku pro zahraniční služby videa na vyžádání (VOD) typu Netflix, chce resort využít až později při novele zákona o audiovizi. Tentokrát kvůli směrnici vznikne zákon o službách platforem pro sdílení videonahrávek a změní se tři stávající zákony: o provozování rozhlasového a televizního vysílání, o audiovizuálních mediálních službách na vyžádánío regulaci reklamy. Česká mediální legislativa se tak rozšíří o šestou zásadní normu, jak loni připomněl mediální analytik Milan Šmíd. Koncepční revize celé české mediální legislativy, po níž Šmíd zároveň volal, se ovšem nekoná.

Záleží na „šíři výkladu definice“

„Nejvýraznější změnou nové směrnice je nepochybně zahrnutí nově vymezeného segmentu služeb,“ stojí v důvodové zprávě chystaného zákona. Jde o platformy YouTube či Vimeo, ale i sociální sítě typu Instagram či TikTok, kam lidé mohou volně nahrávat svá videa. Všechny zmíněné ale budou mít na starosti regulátoři z Irska či Nizozemska, kde bývají usazené evropské odnože globálních technologických gigantů. „Jeden členský stát odpovídá za službu na celém vnitřním trhu Evropské unie. V Česku není usazená žádná takováto globální služba,“ potvrzuje mluvčí ministerstva kultury Petra Hrušková. O koho tedy půjde v Česku, není veřejně známé. Vládní hodnocení dopadů regulace, takzvaná RIA, jmenuje jako příklad videoweb Stream patřící Seznamu, na něm ale už několik let vychází pouze obsah z vlastní profesionální produkce nebo od partnerů. Zákon se ho proto netýká. Odpověď nemá ani rada pro vysílání, která bude seznam služeb spravovat a dohlížet na ně. „Počet [služeb] nelze určit ani řádově,“ říká předseda RRTV Václav Mencl

Zákonná povinnost by se měla týkat i webů „pro dospělé“. „Pornografické platformy usazené v České republice budou do české regulace spadat, pokud splní definici platformy pro sdílení videonahrávek,“ uvádí obecně Petra Pecharová, která na ministerstvu kultury vede oddělení regulace. Jmenuje ale i jeden konkrétní příklad tuzemské společnosti. Jde o Ulož.to, populární úložiště videí a souborů dalších typů. „Do české regulace by mohla spadat služba Ulož.to, avšak pouze v sekci, kde jsou sdíleny videonahrávky, nikoli v té, kde se stahují filmy,“ komentuje Pecharová. Ulož.to skutečně nabízí sekci Live, kam lidé mohou nahrávat svá videa a rovnou je i streamovat. Zástupci společnosti ale soudí, že pod novou legislativu spadat nebudou. „Podle našich předběžných analýz se naší služby tato novela netýká. Ulož.to je cloud storage service, nikoliv videoportál,“ říká mediální zástupce Ulož.to Tadeáš Novák.

Úložiště usazená v tuzemsku jako Hellspy či Datoid zmiňuje i analýza RIA. „Přestože sdílení videonahrávek nemusí být hlavním účelem těchto služeb, zpravidla k němu jejich prostřednictvím dochází,“ stojí v hodnocení. Jeho autoři ale uznávají, že klíčovou neznámou zůstává „šíře výkladu definice“ - návrh zákona totiž hovoří o sdílení videonahrávek jako o „zásadní funkci“ služby. Co znamená „zásadní“, zatím není jasné. „Bude třeba zkoumat každou službu zvlášť s využitím výkladových pravidel, které k tomu vydala Evropská komise,“ podotýká ministerská mluvčí Hrušková. To bude mít na starosti právě rada pro vysílání. Pokud usoudí, že se zákon týká třeba některého z úložišť, ale jeho provozovatel nebude souhlasit, rozhodnout bude muset soud, míní ministerstva kultury. 

Koho a před čím musí videoplatformy chránit

a) nezletilé osoby před pořady, videonahrávkami vytvořenými uživateli platformy a obchodními sděleními, které mohou narušit jejich fyzický, psychický nebo mravní vývoj; tyto videonahrávky, pořady a audiovizuální obchodní sdělení, nesmí být dostupné tak, aby nezletilé osoby měly možnost je za běžných okolností vidět nebo slyšet; opatření k ochraně nezletilých osob zahrnují zejména nástroje pro ověřování věku nebo jiná technická opatření,

b) širokou veřejnost před pořady, videonahrávkami vytvořenými uživateli platformy a obchodními sděleními obsahujícími podněcování k násilí či nenávisti namířené proti skupině osob nebo členovi skupiny z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, etnického nebo sociálního původu, genetických rysů, státního občanství, jazyka, náboženského vyznání nebo přesvědčení, politických nebo jiných názorů, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, rodu, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace a

c) širokou veřejnost před pořady, videonahrávkami vytvořenými uživateli platformy a obchodními sděleními s obsahem, jehož šíření je trestným činem, zejména veřejné podněcování ke spáchání teroristického trestného činu, trestné činy týkající se dětské pornografie a trestné činy související s rasismem a xenofobií.

Zdroj: vládní návrh zákona o službách platforem pro sdílení videonahrávek

Návrh minulé a teď i současné vlády počítá s transpozicí směrnice v minimalistickém rozsahu, jinými slovy: okopírovat jen to nejnutnější. „Navrhují se převzít pouze obligatorní povinné požadavky nové evropské úpravy, aniž bychom stanovovali přísnější pravidla,“ prohlásil ve sněmovní rozpravě ministr kultury Martin Baxa (ODS). Sdružení pro internetový rozvoj (SPIR) přístup vítá. „Oceňujeme, že se ministerstvo rozhodlo pro spíše technické pojetí implementace novely,“ říká Filip Dotlačil, který má ve SPIR na starosti vztahy se stání správou. SPIR očekává, že se nová legislativa některého z jejích členů bude týkat, odmítá ale říct, o koho se jedná. „Co do relevance pro členy SPIR, spadáme do kategorie jak platforem pro sdílení videonahrávek, tak i audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání (VOD), a povinností, které se k nim pojí,“ oznámil pouze zástupce SPIR Filip Dotlačil. Teoreticky by mohlo jít třeba o portál Rajče provozované mediálním domem Mafra, která patří mezi členy SPIR. Vydavatelství portál inzeruje jako „největší českou sociální síť zaměřenou na sdílení fotografií a videí“. Mafra na otázky redakce nereagovala. 

Služeb VOD, které zmiňoval Dotlačil, se týká požadavek, aby jejich katalogy nabízely aspoň 30 % děl z evropské produkce. To nebude pro tuzemské platformy nejspíš problém, tento nárok naopak směřuje hlavně vůči globálním hráčům typu Netflix. Stávající zákon předepisuje podíl 10 %. Také toto kontroluje rada pro vysílání.

Pokuty až půl milionu 

Narozdíl od lineárního vysílání službám pro sdílení videí regulátor nevydává licence, pouze spravuje evidenci, do níž se provozovatelé musí samotní přihlásit. Platformy neponesou ani nadále redakční odpovědnost za snímky nahrané uživateli, nemusejí proto obsah předem nijak filtrovat, budou ale muset zavést některé ochranné mechanismy - ptát se na zletilost a podle toho upravovat výběr videí, zavést systém umožňující lidem nahlašovat závadný obsah a následně jim dát vědět, jak jejich stížnost dopadla, nahrávajícím nabídnout možnost zakliknout, že video obsahuje reklamu. Inzerce totiž musí být nově jasně označená a i jí se týká regulace: nesmí podporovat diskriminaci nebo inzerovat tabákové výrobky.

Rada také může rozdávat pokuty. Nehrozí uživatelům, ale provozovatelům platforem. Nejvyšší pokuta až 500.000 Kč může být udělena těm, kdo nezavedou zmíněná opatření. „Monitoring obsahu bude prováděn na základě vlastních šetření, případně na základě podnětu,“ doplňuje předseda RRTV Mencl.

Titulkování více pořadů a labelling

Minimalistická implementace celé směrnice ale nemusí dopadnout. Piráti totiž chystají pozměňovací návrh, který by se týkal konkrétně zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Avizovala ho pirátská poslankyně Klára Kocmanová. „Pozměňovací návrh má zpřístupnit víc pořadů lidem se sluchovým postižením. Jedná se o doplnění skrytých titulků. Směrnice to umožňuje, touhle cestou šli na Slovensku, ale u nás to z implementace vypadlo. Na podnět České unie neslyšících jsme se to rozhodli přidat,“ vysvětluje Kocmanová. Česká televize dnes musí ze zákona opatřit skrytými titulky 70 % vysílání, soukromí vysílatelé jen 15 %. Neslyšící si přitom stěžují, že některé televize kvóty naplňují reprízováním otitulkovaných pořadů, které navíc běží v noci, kdy televizi skoro nikdo nesleduje. Nově by musely titulkovat všechny pořady. „Připravujeme návrh tak, aby byly neslyšícím všechny pořady, které zpřístupnit lze. Tedy nejedná se kvóty, ale plošné opatření,“ popisuje poslankyně.

Televize vznik nové legislativy bedlivě sledují. „V případě, že bychom například museli s ohledem na neslyšící diváky důsledně titulkovat všechny pořady, bylo by to, zejména finančně, velmi náročné,“ říká Aneta Kapuciánová mluvčí Seznamu, který provozuje Televizi Seznam. Podle Kocmanové by ale podíl otitulkovaných pořadů měl růst postupně. „Rozhodně nechceme, aby to bylo pro poskytovatele likvidační. Půjde o postupné meziroční navyšování, kde se u poskytovatelů s malou sledovanosti nebo malým obratem se bude dojednávat snížení,“ uklidňuje Kocmanová. Ročně si představuje růst podílu otitulkovaných pořadů o 15 až 20 procentních bodů, „až nakonec dojdeme maximálního možného počtu pořadů“. Dodržování kvót dnes také kontroluje RRTV. Nedávno například zahájila řízení o přestupku s televizí Barrandov. Tvrdí totiž, že v roce 2021 hlavní kanál Barrandova opatřil titulky pouze 14,83 % odvysílaných pořadů, program Barrandov Krimi pak 12,48 % pořadů.

Televize se také musí připravit na nové označování pořadů nevhodných pro nezletilé či mladší 15 let. Nebude už stačit obecné oznámení, „potenciální závadnost“ budou muset televize specifikovat. To už dělá Česká televize, která sama od začátku roku 2020 zavedla systém pěti různých piktogramů označujících vulgární jazyk, drogy a alkohol, strach, násilí a sex. Zavedení konkrétnějších upozornění na všechny televize plánovali poslanci už v roce 2015, novelu tehdy ale nedotáhli. Při přípravě takzvaného labellingu tehdy zákonodárci vycházeli z fungujícího nizozemského systému Kijkwijzer, který státu už před 10 lety doporučili médiologové z Univerzity Karlovy.

Na poplatky od Netflixu má dojít později

Části směrnice se promítnou i do některé z budoucích novel. Mluví se zejména o novele zákona o audiovizi, který stanovuje fungování Státního fondu kinematografie (SFMG). V novele se objeví povinnost pro nadnárodní VOD služby, aby ze svých tuzemských příjmů odváděly příspěvky do fondu nebo přímo investovaly do lokální tvorby. Zavést tuto povinnost státům umožňuje právě směrnice o audiovizuálních mediálních službách, ministerstvo kultury s ní ale ve stávající předloze nepočítá. „Návrh transpozice směrnice obsahuje pouze to nejnutnější, co bylo potřeba z hlediska splnění povinnosti vůči Evropské unii. Skutečnost, že k této ‚úsporné‘ variantě bylo uplatněno 366 připomínek, dokládá, že jinou cestu nešlo za daných podmínek zvolit,“ tvrdí mluvčí ministerstva kultury Petra Hrušová. Nepovinné části směrnice podle ní přijdou na řadu až později. „Ministerstvo kultury zahájí v nejbližší době práce na novele zákona o audiovizi a změně souvisejících zákonů, v jejímž rámci bude vést diskusi o zpoplatnění služeb zaměřených na diváky v Česku,“ doplňuje. 

Cíle novely zákona o audiovizi

Ředitelka Státního fondu kinematografie Helena Bezděk Fraňková pro Médiář popisuje tři hlavní cíle, které sleduje chystaná novela zákona o audiovizi

1

Transformace Státního fondu kinematografie na Státní fond audiovize, neb je potřeba pomoci české audiovizi komplexně, tedy nikoli pouze takzvaného big screenu, ale i small screenu. Je potřeba si uvědomit, vývoj diváckých návyků v konzumaci audiovizuálních děl, tedy akceptovat fakt, že diváci se nedívají na audiovizuální díla pouze v kině.

2

Současně je nutné a správné narovnat prostředí v tom smyslu, že národní provozovatelé VOD platí DPH, daně a ještě poplatek SFKMG, nadnárodní společnosti neplatí ani daně, ani do SFKMG, ale dělá těmto vyjmenovaným silnou konkurenci. Toto prostředí je potřeba narovnat.

3

Úprava poskytování filmových pobídek tak, aby byla zajištěna diverzita a kreativita projektů.

Transformace SFKMG bude komplikovaná z toho důvodu, že původně měla být částečně financována z Národního plánu obnovy. Bohužel projekt transformace byl z tohoto plánu vyřazen bez ohledu na fakt, že agenda transformace je projektem s obsahem digitálním, zeleným a kreativním. Bez finančních prostředků Národního plánu obnovy půjde transformace fondu podstatně složitěji, komplikovaněji a pomaleji.

Poplatek 0,5 % z předplatného či zápůjčky filmů zatím musí odvádět do Státního fondu kinematografie pouze tuzemské VOD služby. Ustanovení vešlo v platnost v roce 2019. Za roku 2019 fond vybral 1 milion Kč, loni pak 1,8 milionu Kč. Tuzemské platformy navíc v Česku platí i daně, což pro Netflix a další neplatí. „Toto prostředí je potřeba narovnat,“ říká ředitelka fondu Helena Bezděk Fraňková. Zavedením poplatku pro zahraniční služby se zabývá výzkumná zpráva, kterou pro ministerstvo kultury připravili na začátku roku 2021 filmoví vědci Petar MitricPetr Szczepanik. Popisují, jak část směrnice o poplatcích od globálních VOD služeb implementovaly různé členské státy. Szczepanik soudí, že při současném nárůstu předplatitelů může správně nastavený poplatek přinést i desítky milionů korun ročně. „Je to obrovská šance, jak globální VOD služby přimět, aby se zapojily do domácího audiovizuálního průmyslu zodpovědněji,“ říká Szczepanik působící na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Menší země jako Belgie podle něho zavedly poplatky okolo 2 %, ten se ale ukazuje jako nedostatečný. „Zjistily, že to nemá očekávaný přínos a snaží se ho zvýšit na čtyři a více procent. U nás by bylo dobré řídit se jejich zkušenostmi a rovnou požadovat asi víc než 2 %. To ale nebude jednoduché, protože Netflix bude strašit, že odejde,“ doplňuje Szczepanik. 

Finanční povinnosti může stát zavádět dvojím způsobem, připomíná filmový vědec. Platformy můžou odvádět část výnosů do státních fondů, nebo přímo investovat: do výroby nebo nákupu práv domácích titulů. „Půjde o spor těchto dvou pohledů, pravděpodobnější ale budou příspěvky do fondu. Některé země se ale obojí snaží zkombinovat. Umožňují třeba přímé investice, ale z už předvybraných titulů,“ říká Szczepanik. Současně upozorňuje, že podobně jako v zahraničí nastane i řada praktických problémů. Někdo totiž musí nové naplňování nových povinností kontrolovat. Jde o kontrolu katalogů, jestli skutečně obsahují 30 % evropských děl, ale i výnosů z dané země. „RRTV nemá personální kapacity, aby tohle dělala. Na trhu tady ani nejsou kompetentní lidé, kteří rozumí právním, ekonomickým, mezinárodním aspektům věci. Nastane problém, jak posílit RRTV,“ uzavírá Szczepanik.

Už stávající podoba novely má přitom přinést pro RRTV zátěž 8.541 člověkohodin za rok, což ročně činí 4,44 milionu Kč, jak v rozpravě informoval poslanec Jan Lacina (STAN), který se stal zpravodajem tisku. RRTV proto volá po zvýšení rozpočtu, to se ale s největší pravděpodobností zatím nestane.