Reklama může akademii obohatit, ale i převálcovat

O překvapivých překryvech zcela rozdílných světů

Podobnost můžeme spatřovat všude kolem sebe

Podobnost můžeme spatřovat všude kolem sebe

Když jsem před několika lety pendloval mezi přednáškami na fakultě a digitální agenturou, zdálo se mi, že jde o ta nejvzdálenější prostředí. Na jedné straně tiché knihovny a kritické bádání nad společností, na té druhé živoucí kancelář, kofein a Slack.

Postupem času ale začaly zjevné rozdíly mezi akademií a marketingem ustupovat do pozadí. Všímat jsem si začal naopak toho, nakolik si je reklama blízká se sociologií nebo antropologií. Všech se týká, že musí přistávat jako mimozemšťané do neznámých prostředí a v nich se zorientovat. Ať už jde o papuánský kmen nebo definování cílovky, k jejich poznání se používají příbuzné nástroje: od focus groups po individuální sžívání se s novým prostředím.

Filozofie se zase v jedné svojí části zabývá otázkou poznání. Co můžu doopravdy vědět; nakolik lze věřit svým smyslům a předpokladům. Stejné otázky bere vážně a má je ve svých základech design. Ten, když něco navrhuje, své předpoklady rovnou převádí do prototypů, které testuje a upravuje tak poznání podle zpětné vazby lidí. Sokratovský přístup! 

Když jsou si tyto oblasti v něčem tak podobné, měl by mezi nimi být čilejší kontakt? Prostor pro inspiraci jistě existuje. Akademie se může přiblížit drzosti a populismu marketingu. Na fakultách zůstává v uzounkých kruzích uvězněna spousta nesmírně zajímavého, protože není tak obvyklé obratně „prodávat“ svou práci navenek. Marketing taky umí interdisciplinaritu: musí si osvojovat základní žargon a znalosti designu, grafiky nebo IT… Mám pocit, že filozofie se takto spojuje třeba s matematikou nebo divadlem spíš vzácně – přitom jí to nesmírně prospívá. 

Marketing má vůči akademickému světu také resty. Důraz bych rád položil na jeden konkrétní: věda má tendenci o sobě neustále vášnivě pochybovat. U reklamy takový nadhled necítím. Bývá namísto toho sebeoslavná a i za nejbohulibějšími projekty většinou číhá banalita: snaha prodat víc věcí. 

Snad je bláhové takovou věc reklamě vyčítat. Jde přece o její poslání. Právě proto bych ale zůstal obezřetný před jejím pronikáním do vědy: mám pocit, že by ji snadno převálcovala.  

Křehkost akademie je pouze mou spekulací. Varováním ale může být třeba jeden postarší experiment, který odhalil, že finanční odměna dárcům krve snižuje jejich ochotu chodit na odběry. Příčinou je podle všeho to, že ekonomické uvažování přetluče pojetí dárcovství krve jako něčeho morálního. Kvůli pár drobným, které vyčíslí, kolik vlastně vaše nezištnost stojí, se už na ni díváte úplně jiným způsobem. Možná, že jde o přehnané obavy – mám ale tendenci našlapovat kolem vzdělání pro jistotu velmi opatrně. 

Telegraficky

S antropologem Radanem Haluzíkem jsem mluvil o městech, křoví, válce a spoustě, spoustě dalších věcech.

*

Noah Smith z Bloombergu připodobňuje současnou Čínu k velmocem 20. století, aniž by tím myslel “zaostalost”. Mimochodem jde o pěkné připomenutí, jak hodně se změnily režimy i v zemích, které považujeme za už dlouho demokratické.

Díky bohu nemám příliš videohovorů, kdo ale ano, možná se pozná v tomhle pojednání technologicko-společenského newsletteru The Convivial Society o tom, proč je to celé tak vyčerpávající. Pandemická únava má ale mnoho podob, třeba tu z osamělosti, jak připomíná recenze výstavy v Rudolfinu, která vyšla na Artalk.cz.

*

L. M. Sacasas stojí i za nádhernou esejí o důležitosti hvězdné oblohy pro generace před námi – a o tom, co s jejím vytrácením mizí z našich životů. 

*

Výjimečné postavení Hany Hegerové v české populární hudbě popsala kurátorka Tereza Stejskalová. Už trochu chápu, proč byla tak vzácnou i pro ženy v mém okolí.

Ondřej Sliš & Jakub Jetmar

George podcast

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George a jeho podcast