Rozkmotřené tábory se shodnou, kde stojí za to žít

Bryskní proměny pražských čtvrtí podněcují debatu, v níž se vynořují překvapiví spojenci. 

Šarvátky o ideální podobu města se týkají hypermoderních staveb i staletých památek

Šarvátky o ideální podobu města se týkají hypermoderních staveb i staletých památek

Krátce za sebou jsem narazil na dva podobné povzdechy. Oba lamentovaly nad proměnu pražských Vinohrad: z pospolité čtvrti se stává odosobněný luxus. Zaujaly mě proto, že autorem jednoho z nich je prominentní nacionalista, zatímco druhý napsal můj levicový kamarád. Z některých výsečí se příliš nedá poznat, jak je správně přiřadit. 

„Vinohrady byly jako jedna velká vesnice. V domě, kde jsem bydlel, a platilo to pro všechny, žili lidi většinou celej svůj život. Takže jste znali dobře všechny svoje sousedy a oni znali vás. [...] Skoro na každým kroku byla nějaká hospoda, kde vám prodali točenou limonádu. Pro děti i ostatní byly na ulicích kohoutky s pitnou vodou.“

Kontextem druhého úryvku je otevření vinohradské pobočky Lokálu, který nahradil hospůdku páté cenové skupiny: „Plná ulice, šťastný lidi, všichni vypadaj stejně a radujou se úplně stejně jako lidi v Lokále na Malý Straně, v Karlíně, Rubeš si to možná přijde za chvilku natočit, jak je to pivíčko krásně natočený. [...] A takhle jsme přišli o poctivý géčko za třicet a začali žít na Vinohradech o trošku větší nudu.“

Mám pocit, že se tyto jindy nesmiřitelné tábory ocitají v jisté bublině: vedle nich jsou totiž masy lidí, kteří naopak zbožňují nové Lokály a zánik venkovských Vinohrad je vůbec nepálí.

Myslím si to na základě zkušeností s jinou pražskou čtvrtí: s Karlínem. Ten si prošel něčím podobným – jen ještě mnohem rychleji. Proměnu průmyslem začouzené, multietnické čtvrti urychlila povodeň. Když Vltava spláchla starou zástavbu, odešli starousedlíci a namísto zbouraných činžáků vyrostly skleněné kanceláře. (Mimochodem: rozčarování z tohoto vývoje bychom mohli zajisté spatřit u lidí nalevo i napravo.)

Když jsem v Karlíně pracoval hned po příchodu do Prahy, narativ o ztrátě autenticity jsem neznal. Ocitl jsem se totiž v prostředí, v němž si moji kolegové v oné „nové“ čtvrti libovali. Proč by měli poslouchat řeči o zmizelém geniu loci – pracovali jsme v nádherných kancelářích, které svou rekonstrukcí upomínaly na industriální minulost. Karlín je teď plný fotogenické gastronomie a skvěle placené práce. V takové chvíli se zužuje prostor pro lkaní nad ztracenou minulostí. Život je jinde, třeba na pivu v tamějším Lokálu.

Hledáme tedy v moderním městě každý něco jiného? Pomoci rozseknout toto dilema může knížka Hluboké město. Pavel Kalina v ní tvrdí, že můžeme rozlišovat mezi plochými a hlubokými městy. Ona hloubka tkví mimo jiné v prolínání různých významových vrstev. Abstraktní definici dobře vysvětluje příklad centra Prahy. Kdy bylo lepším místem k životu: za socialismu, kdy se domům rozpadaly fasády, ale žili v nich starousedlíci, nebo dnes, kdy v opravených domech nebydlí nikdo nebo turisté? Podle Kaliny vede současný důraz na turismus k extrémní plochosti, protože město slouží monotematicky jen jako kulisa, ve které se ve skutečnosti nic neděje. 

Pojímat Karlín nebo Vinohrady jako ploché se bude spoustě lidem příčit. Nejenže jim chutná Plzeň v Lokálu. Michal Horáček nám kdysi řekl: „Vůbec mně nechybí zanedbaný domy s oprýskanými omítkami. Domy se zataženými roletami, na kterých je nápis ŘEMPO, ale jsou vždycky stažený. Bylo to takový město duchů. Teď tady vidíte galerie, restaurace, krám se sklem. Taky se samozřejmě prodávaj různý šmejdy, ale žije to.“

Horáček má pravdu: město ožívá novým způsobem a pokud v Karlíně pracujete, velmi pravděpodobně se před vámi otevírá široká paleta uspokojivých požitků, které můžeme pojímat jako hluboké. Moje pozice je však bližší lidem na politických pólech – pocit sounáležitosti ve městě mi přijde důležitější než čistá fasáda a chutná polední meníčka. 

Telegraficky

Konzultant Tom Whitwell od roku 2014 sepisuje seznamy 52 věcí, co objevil v příslušném roce -- a objevitel to je výjimečný. Letos píše o příjmech národa Tuvalu, zpytování vynálezce pixelů nebo magnetické rezonanci a exorcismu.

*

Pravidelné čtenáře Médiáře by mohly zajímat čerstvé Rozpravy o médiích, které pořádají na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Byly totiž o médiích o médiích a jedním z diskutujících byl náš šéfredaktor Ondřej Aust.

*

Petr Pithart na A2larmu vzpomíná na nedávno zemřelého novináře A. J. Liehma.

*

Starší, ale mimořádně důležité zamyšlení o rozdílu mezi kreativitou a imaginací na blogu Ribbonfarm. Podle autora Venkateshe Raa toto odlišení od určitého stupně Maslowovy pyramidy musíte znát – je to otázka života a smrti. 

*

Na webu České televize jsou přístupné dokumenty ze série Český žurnál. Zpravidla jde o široce diskutovaná dílka. Soudíme, že právem!

*

Hutný zákusek nakonec: Jim Morrison přesvědčuje, proč je důležité mít velký apetit.

Ondřej Sliš & Jakub Jetmar

George

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George