Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

Čeští vydavatelé se dodnes sami neregulují, Česká tisková rada byla mrtvě narozené dítě

Roku 1999 vydavatelé vystrašení novelou 33 let starého tiskového zákona slíbili vytvořit tiskový kodex a ustavit samoregulační radu. Restrikce zmizely, kodex ani rada ale dodnes nefungují.

Minulý týden jsem navštívil webové stránky britské Press Complaints Commission (PCC), protože jsem se dozvěděl, že se tu objevil zbrusu nový dokument týkající se online médií. Když jsem se ponořil do hloubi webové prezentace této samoregulační „Tiskové stížnostní komise“, znovu jsem si uvědomil některé deficity české mediální scény ve srovnání se západní Evropou.

Nejprve však několik slov o dokumentu, který je směrnicí pro aplikování žurnalistického kodexu ve věci patřičného umístění, tzv. „due prominence“ opravy, omluvy nebo verdiktu tiskové komise v online médiích. U tištěných médií to není problém – tisková oprava se v naprosté většině umísťuje na týchž stránkách periodika, kde se nacházel původní článek. U hypertextového webu je všechno trochu jinak.

Za samozřejmost se pokládá, že případná oprava či omluva se objeví nejen v tištěné, ale i online verzi. Aby našla cestu ke čtenáři, měla by se objevit ve stejné rubrice či sekci úvodní webové stránky, ve které se zveřejnil původní materiál. Jestliže má podobu samostatného materiálu, musí být prolinkovaná na opravovaný text, tam se k textu připojí v odlišné grafické podobě, a prolinkuje se zpět. Pokud stížnost vede k opravě příslušného textu, měl by se čtenář o této změně dozvědět.

Jestliže PCC rozhodne, že kritizovaný text je v rozporu s přijatým Kodexem novináře, měl by se z webu odstranit, a na příslušnou adresu se umístí text rozhodnutí tiskové komise. Každý dodatečný komentář, oprava či omluva se má opatřit tagy tak, aby je mohly vyhledávače zindexovat, aby byly vyhledatelné. Tolik základní pravidla.

Jak jsem pochopil, tenhle podrobný návod tiskové komise vytvořila zřejmě proto, že případné omluvy či opravy v online médiích končily kdesi v houšti odkazů, aniž si jich kdokoli později všiml. Také proto se v lednu změnil jeden článek Kodexu, podle něhož má tisková komise u stížností, které projednává, právo spolurozhodovat o jejich umístění na webu.

Britská Press Complaints Commission patří do rodiny samoregulačních institucí, jako je v Německu Die Presserat, ve Švédsku tiskový ombudsman a tisková rada Pressens Opinionsnämnd nebo nizozemská Raad voor de Journalistiek a řada dalších tiskových rad, do kterých lze dosti vzdáleně zařadit také Komisi pro etiku při Syndikátu novinářů ČR.

Když říkám dosti vzdáleně, mám tím na mysli skutečnost, že samoregulace u nás doma zůstala na bedrech samotných novinářů, protože naši vydavatelé z tohoto úkolu před deseti lety dezertovali. Jak? Pro později narozené připomenu některá fakta.

V roce 1999 probíhala v médiích bouřlivá diskuse o přijetí nového tiskového zákona, který měl nahradit zastaralou normu z roku 1966. Někteří členové tehdejší levicové koalice chtěli prosadit do zákona ustanovení, která by umravnila nedisciplinovaná média, přičemž tím nejvíce nebezpečným byl paragraf číslo 20 s názvem „soudní ochrana“, jenž umožňoval komukoli domáhat se při porušení obecně stanovených pravidel pokutování, případně zastavení periodika.

Vydavatelé vystrašeni touto perspektivou politikům tehdy slíbili, že se o mravnost médií postarají sami. A tak spatřily světlo světa Tiskový kodex a dvanáctičlenná Česká tisková rada, kterou Unie vydavatelů slíbila sestavit. Také díky tomu všechny restriktivní paragrafy z tiskového zákona zmizely.

Zpočátku se zdálo, že Unie vydavatelů svůj neformální slib naplní. Tři měsíce po přijetí zákona, v září roku 2000 Valná hromada UVDT ustavila Českou tiskovou radu (ČTR) a schválila základní dokument pro její práci – Tiskový kodex.

Článek Hospodářských novin z 19. září 2000, který o této události informoval, se však stal na dlouhou dobu poslední zmínkou o novém samoregulačním orgánu.

Tiskový kodex se z webové stránky www.uvdt.cz brzy tiše vytratil do ztracena, a kdyby někdo chtěl dnes po něm pátrat, našel by ho pouze na zahraničních webech v angličtině.

Tisková rada nikdy neoznámila své složení a také ona odešla beze slova ze scén. Dodnes hibernuje pouze ve Stanovách Unie vydavatelů jako článek XII v tomto znění: „Česká tisková rada (ČTR) je samostatným orgánem Unie vydavatelů a její kompetence a působnost jsou určeny Statutem ČTR, který přijímá a může měnit jen valná hromada Unie vydavatelů.“

Jenomže komu by se chtělo oživovat orgán, který by musel plnit sliby z roku 2000, jak je tehdy popisoval článek v Hospodářských novinách:

„Rada bude mít dvanáct členů, jejichž úkolem také bude v praxi ověřovat a doplňovat ustanovení Tiskového kodexu. Činnost rady by měla být zahájena do konce roku. Tiskový kodex obsahuje sedm kapitol: Svoboda tisku, jeho úloha a veřejný zájem, Pravdivost a přesnost, Ochrana osobnosti, Ochrana soukromí, Presumpce neviny, Ovlivňování, Děti. Například kapitola o pravdivosti a přesnosti zpráv označuje za neetické zveřejňování nepotvrzených tvrzení a obvinění, zejména urážlivé povahy.“

„Členové UDVT se také vzdávají nekalých metod při získávání informací, které nesmějí být zkresleny neúplností, zpracováním, zkomolením, zfalšováním, titulky, doprovodnými fotografiemi či jiným obrazem ani jejich popisem. Zveřejňování odborných, zejména lékařských informací nesmí vzbuzovat obavy či nepřiměřené naděje. Vydavatelé se podle Tiskového kodexu zavazují respektovat soukromí včetně intimní sféry s výjimkou jednotlivých případů, kdy se soukromí určité osoby týká veřejného zájmu.“