Šanci uspět máte jen tehdy, když nebudete lhát, říká tiskový mluvčí Jan Rýdl

Jan Rýdl, vedoucí oddělení komunikace Ředitelství silnic a dálnic, ve svém typickém úboru

Můžete přiblížit své předchozí působení v médiích?

Žurnalistiku jsem nikdy nestudoval, ale vždy mě to k ní táhlo. Na vysoké škole jsem psal do školního časopisu a působil také v kolejním rozhlase. Po revoluci jsem několik let pracoval v Mladé frontě Dnes. Nejvíc času jsem strávil jako redaktor ve zpravodajském oddělení. Byla to pro mě velká škola. Měl jsem příležitost psát různé žánry, od krátkých zpráv z tiskových konferencí až po rozsáhlé zprávy a reportáže. Můj oblíbený formát byly drobné glosy typické svou nadsázkou a velmi malým rozsahem. Poději jsem byl reportér ve víkendové příloze, na které jsem mohl spolupracovat s Ondřejem Neffem, což byla úžasná zkušenost. Protože jsem životní klikař, byl jsem také redaktor a vedoucí přílohy o autech. Byla to nádherná práce a mimo jiné jsem si díky ní splnil svůj chlapský sen a vyzkoušel mnoho úžasných aut.

Z psané žurnalistiky jste se poté přesunul do televizní a začal pracoval pro televizi Nova?

Ano, zhruba dva měsíce po vzniku televize Nova v roce 1994 jsem dostal nabídku jít pracovat do tamního zpravodajství, kterou jsem přijal. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem mohl televizí postupně procházet, tak jako jsem předtím procházel novinami. Nova byla tehdy neskutečně populární a její dopad na veřejné mínění byl obrovský. Spolu se zkušenostmi jsem získával i něco, co by bylo možné nazvat popularitou. Přece jen v novinách je člověk podepsaný třemi písmeny, zatímco v televizi je vidět a kouká na něj mnoho lidí. Později jsem pracoval v televizní publicistice a moderoval některé pořady. Byla to úžasná příležitost. Po mnoha letech v médiích jsem šel vyzkoušet práci v oblasti ekonomie, kterou jsem vystudoval. Táhlo mě to ale zpět, takže jsem se po nějaké době znovu vrátil do redakce Mladé fronty Dnes.

Po několika letech v médiích jste se rozhodl přejít z žurnalistiky do public relations, začal pracovat sám na sebe a založil komunikační agenturu. Co vás vedlo k tomu skončit s novinařinou?

Byla to kombinace několika různých motivů. Nebylo to tak, že bych dostal nabídku nebo něco přislíbil, a proto z novinařiny odešel. Měl jsem pocit, že už jsem v médiích odsloužil dost, a uvažoval o nějakém posunu. Navíc to bylo v období, kdy se měnil duch celé Mladé fronty Dnes, takže jsem cítil, že nastal ten správný čas.

Od roku 2014 jste vedoucím oddělení komunikace na Ředitelství silnic a dálnic. Souvisel váš začátek v této organizaci s tím, že jste se už jako novinář věnoval také tématům spojeným s auty?

Ne, s tím to nemělo nic společného. V té době doznívala jedna z předchozích ekonomických krizí, které postihly i rozpočty organizací určené na komunikaci a marketing, což se projevilo i na mém podnikání. Jednou mi zavolal můj bývalý kolega a říkal, že na Ředitelství silnic a dálnic hledají ředitele odboru komunikace. Já jsem se mu tehdy vysmál a řekl, ať jim vyřídí, že pokud by potřebovali zachránit, mohl bych být jejich člověk. Říkal jsem to ironicky, protože pověst té organizace byla tehdy opravdu špatná. Bral jsem to tedy jako legraci. On mi ale po chvíli opět zavolal a řekl, že další den v osm ráno nastupuji.

Takže to celé vzniklo jako žert, ze kterého se stala realita?

Nejdříve jsem mu vynadal, ale potom jsem položil telefon a začal o tom víc přemýšlet. Říkal jsem si, že budu blázen, pokud tam půjdu. Na druhou stranu se mi ale v komunikační agentuře zrovna moc nedařilo a měl jsem pocit, že když začnu odmítat tyto příležitosti, které mi osud dává, naštvu ho a on se na mě vykašle. Rozhodl jsem se to zkusit. Mým cílem tehdy bylo vydržet ve funkci alespoň tři měsíce. Tak jsem nastoupil a trochu přesluhuju. A neskutečně mě ta práce baví.

Jste dnes jako tiskový mluvčí v každodenním kontaktu s novináři?

Ano. V současné době fungujeme v týmu dvanácti lidí, protože pracujeme s obrovským množstvím informací, které bezprostředně ovlivňují statisíce životů v Česku. Naše agenda se netýká jen českých občanů, ale také tranzitujících řidičů, kteří naší republikou projíždí. Informace, které máme, je potřeba předávat ven, aby veřejnost věděla, kde může být nějaká komplikace, jestli se silnice otevře nebo co postavíme. Maximalizujeme tok informací a snažíme se co nejvíce pronikat do veřejného prostoru, a to nejen skrze média. Díky tomuto obrovskému toku informací, dat a čísel je jasné, že Ředitelství silnic a dálnic pracuje. Zrovna nedávno odcházel jeden kolega a jeho potenciálnímu nástupci jsem na pohovoru říkal, že práce u nás má dvě roviny. Buď k ní přistupujete tak, že je to jen beton, asfalt a ocel stále dokola, a po dvou týdnech vás začne nudit, nebo ji budete vnímat jako neskutečnou řeku informací a zajímavostí, která ovlivňuje mnoho životů.

Bylo pro vás při přijímání nového člena týmu důležité, jestli má předchozí zkušenost s žurnalistikou?

V mém týmu jsou všichni členové vynikající a většina z nich nemá novinářskou minulost. Nicméně ten člověk, který bude nastupovat, ji má. Během své kariéry pracoval v televizi a v rádiu. Chvíli dělal i editora, takže mu to pravděpodobně pomůže, protože se nebude muset učit technologii. Má jasnou pozici, bude pracovat s informacemi. Získá je, zpracuje a předá dál. Narovinu jsme si ale vyjasnili jednu důležitou věc, a sice že bude operátor s informacemi a nebude tiskový mluvčí.

Je důležité, aby za organizaci vystupovala v médiích jen jedna osoba?

Tiskoví mluvčí jsou na Ředitelství silnic a dálnic tři. Dva mají na starost korespondenci a já vystupuji do médií. Je to hlavně proto, abychom lidem v tom obrovském toku informací nedělali chaos. Kdyby pokaždé za organizaci mluvil někdo jiný, bylo by to matoucí. Snažím se tedy naše vystupování v médiích sjednocovat a využívám k tomu svůj vzhled, hlas a žlutou reflexní bundu, kterou jsem začal jako mluvčí nosit.

Vaše žlutá bunda je pro vás typická. Má její nošení nějaký speciální význam?

Jak už jsem říkal, Ředitelství silnic a dálnic nemělo dříve dobrou pověst. Někteří zaměstnanci se styděli, že tam pracují, a například sundávali magnetické polepy organizace ze služebních aut. Mrzelo mě to a chtěl jsem to změnit. Tak jsem začal při výstupech na kameru nosit žlutou reflexní bundu a veřejně se hlásil k tomu, že k Ředitelství silnic a dálnic patřím. Ostatní zaměstnanci viděli, že se nestydím a říkám, co jako organizace děláme. Jejich přístup se začal postupně obracet a byla to pro nás velká změna.

Je podle vás předchozí zkušenost s novinařinou pro tiskové mluvčí výhodou?

Výhodou ano, ale není podmínkou. Tiskový mluvčí nemusí být původem novinář. Pokud není, tak se tu komunikační technologii musí učit je pro něj obrovskou výhodou, pokud má nějakou komunikační dispozici. Například pokud umí naslouchat, zkracovat, uvědomuje si souvislosti nebo dokáže třídit informace a vybrat ty důležité. Stejně tak se každý tiskový mluvčí musí naučit jak funguje organizace, pro kterou pracuje, aby věděl, kam se obrátit.

Jak dnes vnímáte novináře?

Všichni novináři jsou úžasní. Je jedno, jestli teprve začínají, nebo se v tom oboru pohybují už mnoho let. Každý člověk někde začíná. O žádném z nich nemůžu říct nic špatného. 

Snažíte se tedy s novináři udržovat dobré vztahy a vycházet jim vstříc?

Novináři vědí, že jim na jejich dotazy odpovím. Samozřejmě se vždy snažím co nejrychleji. Také vědí, že jim nebudu lhát. Radši se omluvím a upřímně řeknu, že danou věc nemůžu komentovat, než abych si vymýšlel. Můj vztah s novináři nepodpoří, když jim budu podlézat, ale když jim nebudu lhát a budu otevřený a upřímný.

Takže je podle vás zásadní nelhat?

Jako mluvčí mám ve veřejném prostoru šanci uspět jen tehdy, když nebudu lhát. Výraz lež je pro mě nepravda vyslovená se zlým úmyslem. Každý člověk se může mýlit. Dále je zásadní, že pokud se v naší organizaci stane nějaký průšvih, musíme být první, kdo o něm informuje. Pokud to někdo řekne za nás, už to nikdy nedoženeme a budeme působit, že se jen vymlouváme. Je důležité, abychom jako první řekli, co se stalo, a jak danou věc budeme řešit. Podstatná je u tiskových mluvčích také forma a kultura projevu, ale dnes už ani v Českém rozhlase netrvají na dokonalé artikulaci.

Dokážete si představit, že byste se po letech v public relations opět vrátil k žurnalistice a nastoupil v redakci jako novinář?

Myslím, že bych to ještě uměl, přestože se média za tu dobu dost posunula a změnila. Svým způsobem dělám pořád tu stejnou práci, akorát z druhé strany. Umím si představit, že bych například natáčel televizní publicistiku nebo psal reportáže. Dnes už spoustu věcí vidím s odstupem a mám mnoho zkušeností. Lépe pracuji s emocemi. Mám tendenci spíš udělat čtvrt kroku zpět a rozhlédnout se, než hned někam letět s rukama nad hlavou.