Šéf Blesku Pavel Šafr: Bartošová se lidem omrzela, dnes je větší celebritou David Rath

V červnu oslavil nejčtenější český deník dvacáté narozeniny. Do Prahy přijeli z Berlína a Curychu nejvyšší šéfové společného podniku Ringier Axel Springer. Vydavatelství poslalo reklamní výtisk Blesku do čtyř milionů poštovních schránek. V redakci se konala celodenní oslava, přišli na ni čtenáři i místní celebrity. Den poté poskytl šéfredaktor Pavel Šafr ve své kanceláři vyzdobené uměleckými fotografiemi Médiáři rozhovor.

V časopisu Maxim se objevilo tvrzení, že pracovní podmínky redaktorů Blesku se po otevření integrovaného newsroomu zhoršily. Jak se v novém zpravodajském sále pracuje vám?

Já jsem ten článek nečetl, ale vyprávěli mi o něm. Jakmile provedete nějakou změnu, je jasné a logické, že někdo bude v opozici. To je úplně normální. A to, že se mi někdo, koho jsem v roce 1998 vyhodil z Lidových novin, ještě v roce 2012 mstí, to je bohužel také normální.

Koho máte na mysli?

Redaktora Maximu Ivana Brezinu a jeho šéfredaktora Pavla Vondráčka. Toho jsem také kdysi vyhodil z práce.

V tom článku se píše mimo jiné o tom, že tu máte nainstalované jednosměrné komunikační zařízení, kterým můžete hulákat na vybraná redakční oddělení. A jejich členové vám nemohou odpovědět.

To není pravda, to je úplná hovadina.

Proč by si někdo takovou věc vymýšlel?

Pavel Vondráček a Ivan Brezina jsou lidé fanatičtí, schopní absolutně cynicky lhát ve svatém nadšení, ve kterém bojují proti zlu. A to zlo jsem pro ně já.

Nemůžete tedy ani stisknutím tlačítka přepnout obrazovku počítače kteréhokoli redaktora tak, aby všichni kolegové viděli, co na ní právě dělá?

To je taky úplná hloupost. Proč bychom to dělali? Ani jednou za celou dobu jsme to neudělali.

Je tu jen opatření připravené pro redakční systém Woodwing, abychom si mohli večer dělat prezentace všech stran před odesláním novin do tiskárny. Je možné stát v newsroomu před televizní stěnou a dívat se ve velkém formátu postupně na celé noviny. Posuzovat je opticky, sledovat barevnost, rytmus fotek, rytmus témat.

Týká se to pouze obrazovek grafiků, netýká se to novinářů. K čemu by mně bylo, abych se díval na monitor nějakého novináře? K čemu by mně to sakra bylo? Posunulo by mě to dál v mé práci?

Kritici kancelářím typu open-space vytýkají, že se v nich zaměstnanci těžko soustředí a udělají toho méně. Máte už čísla o tom, jaký vliv měl přechod do integrovaného newsroomu na efektivitu práce?

Když železnice přejde z parních na elektrické lokomotivy, existuje nějaký výpočet, jak se změnila efektivita?

Ano, existuje.

Já ale příliš nevěřím v to, že by se novinářská práce dala takto triviálně posuzovat z hlediska množství vyrobených produktů za určitou časovou jednotku. Novinářská práce je kreativní, závisí na mnoha dovednostech, a zejména na talentu.

(Zvoní telefon. Pavel Šafr ho zvedá, na chvíli odchází ze své kanceláře a vrací se s bustou Karla Gotta v životní velikosti.)

Včera jsem během oslav 20. narozenin Blesku zinscenoval rozhovor Karla Gotta s Karlem Gottem. Karel Gott hovoří s Gottem, neboli Bůh s Bohem.

Co to znamená, když celebrity samy se sebou dělají rozhovory?

Myslíte, že je to postmoderní přístup k bulváru? Pokračovat v tom opravdu nebudeme, byl to jen takový divadelní skeč.

Také jsem si připravil jednu hru. Zeptal jsem se na Twitteru, na co by se jeho uživatelé zeptali šéfredaktora Blesku. Na otázky byl limit 140 znaků. Odpovíte také ve dvou větách?

Ano.

Anna Ticháčková (@Tichackova) se ptá: Proč děláte šéfredaktora Blesku?

Protože to je šance měnit nejsilnější noviny v zemi tak, aby odpovídaly velkým světovým populárním novinám typu Bild.

Otázka číslo dvě od Martina Rýznara (@paxartstudio): “Šéfa Blesku bych se zeptal, jestli ho už někdy zasáhl blesk. Nám dnes Blesk neočekávaně zasáhl schránku. Oheň vzplál až v kamnech.”

Vy byste měl pracovat v nějakých velmi živých, kreativně dělaných novinách. Kupříkladu v nějakém inteligentním, dobrém bulváru. Máte talent.

Edvard Kožušník (@kozusnik) se ptá, kolik vás stálo rozeslat na oslavu dvacátého výročí lidem do schránek čtyři miliony výtisků Blesku.

Není to otázka na mě, ale řeknu rovnou, že jsme silné inzertní médium, a to znamená, že to byla zisková akce. Kolik stál tisk a distribuce, nemůžu říct, není to v mojí kompetenci.

@kondrej: Co říkáte na pojetí kauzy Rath v tzv. seriózním tisku? A nebojíte se toho, že tato média čím dál více cílí na čtenáře Blesku?

Mezi čtenáři Blesku a tak zvaných seriózních novin není žádný zásadní rozdíl. Blesk jsou seriózní noviny. Ostatní noviny nehodnotím, ať si dělají co chtějí.

Richard Goliáš (@RichardGolias): Jste spokojen se svou prací a s tím, co publikuje Blesk?

Jsem na to pyšný.

Radim Tolasz (@klimatolog): Proč vás lidi čtou, když se to nedá číst?

To se zeptejte jich. A zajímalo by mě, jak víte, že se to nedá číst, když nejste čtenář. To je contradictio in adiecto.

Zdeněk Farana (@byFcz): Na čem frčíte?

Na opravdovosti. Nejsme vůbec ani trochu pokrytečtí.

@ExNovinar: Proč neděláte bulvár na základě pravdivých informací? Bulvár je široká ulice, nikoli lži a polopravdy.

Moje heslo je, že bulvár je ulice, nikoli kanál. Máme etický kodex a v něm se praví: vždycky píšeme fakta. Snažíme se psát pravdu. Když uděláme chybu, vždycky ji musíme opravit. Etický kodex je každému zájemci k dispozici.

@sampon: Zajímalo by mě, jestli si uvědomujete svůj přímý vliv na narůstající rasismus ve společnosti.

V žádném případě, jedním z našich pravidel je, že jsme absolutně proti rasismu. Absolutně. Jestli je tu nějaké zásadní pravidlo, tak to, že jsme proti rasismu a proti názorové nebo náboženské intoleranci.

Porušuje toto pravidlo titulní strana Blesku ze soboty 28. dubna? Z hlavního titulku “Útoky romských dětí!” tolerance nevyzařuje.

V určité části společenské elity existuje zcela zmatená představa o tom, jak přistupovat ke složitým problémům, které se týkají rasové nenávisti. Je v tom velmi smutný vliv ideologie multikulturalismu. Sama o sobě je prima, ale v extrémní formě politické korektnosti brání psát, jak věci jsou. A společnost to cítí.

V tomto případě se ovšem ukázalo, že věci byly jinak, než jak jste politické korektnosti navzdory psali.

Ano, a taky to bylo v Blesku absolutně výrazně napraveno. Absolutně výrazně. Postaral jsem se o to.

O věcech se přeci musí psát tak, jak jsou. A to v obou případech, ať je to z jakékoli strany. Představa, že k atmosféře národnostní tolerance dojdeme tím, že budeme falsifikovat realitu, je úplně lichá. Naopak to vede k tomu, že obyčejní lidé mají tendenci problémy ještě vygradovat a vidět je naopak ještě ostřeji a právě podléhat rasové nenávisti.

Tady ale média, a nejenom Blesk, falsifikovala a nafukovala realitu způsobem, který podle všeho pomohl nesnášenlivost rozdmýchat. Břeclaví pak pochodovali lidé a skandovali “Zastavme cikánský teror”.

To je stoprocentně laciný argument. Jestliže se objeví zpráva, kterou převzala všechna média, že se patnáctiletý chlapec stal obětí nějaké skupiny lidí, a že to byli Romové, tak se to prostě píše. Jestliže se pak při následném vyšetřování ukáže, že to tak nebylo, a že to byl podvod, tak se to rovněž píše. Píše se, že to byl podvod.

Jedna věc je vzít policejní zprávu a s odstupem z ní citovat, jiná věc je udělat z ní celospolečenskou hrozbu a psát přes celou titulní stranu “Romské děti útočí!”

V tu chvíli skutečně ta zpráva byla taková.

Problém není v tom, jestli Blesk v jednu chvíli napsal, že romské děti útočí nebo neútočí. Problém spočívá v tom, že tady došlo k odsunu sudetských Němců, což byla akce na zvracení. Že ji řídil pan prezident Beneš, kterého náš současný pan prezident obdivuje jako velikého génia. Že tím přistoupil na Stalinovu metodu řešení národnostních problémů: záleží jen na tom, jestli máme dost železničních vagónů. Vyhnali jsme odtud třiapůlmilionovou menšinu lidí, kteří tu byli doma sedm nebo osm století. Byla to pracovitá a civilizovaná komunita.

Mluvili jsme přeci ale o něčem jiném. O tom, jak psal Blesk o případu Břeclav.

Ježišmarja! Když se vezmou nešťastní, méně civilizovaní lidé odněkud z Rumunska nebo odjinud z východu a navezou se do krajiny zpustošené odsunem Němců… A o tom se tady nemluví! Když se tam ti nešťastní Romové dovezou, jak asi můžou žít dohromady s majoritním obyvatelstvem? Samozřejmě žijí způsobem, který majoritní obyvatelstvo v mnoha směrech ohrožuje.

Dobře, ale náš rozhovor je o tom, co a jak píše Blesk, ne o tom, co se stalo v Sudetech.

Blesk měl jeden otvírák (hlavní článek – pozn. red.) a kolem toho uspořádá padesát hloupých šašků v Praze intelektuální konferenci na téma Blesk.

Nešlo jen o jednu titulní stranu, o kauze Břeclav psal Blesk i na dalších stránkách: „Strach v Česku! Kvůli útokům romských výrostků na děti!“ (také 28. 4., strany 2 a 3), „Břeclav pochodovala za zbitého Petra“ (23. 4., strana 5), „Terorizují nás smečky cikánů!“ (18. 4., strana 8)...

Jděte s tím do háje, mě to nezajímá. Mě zajímají hlubinné problémy společnosti. Mě zajímá to, co je skutečně hluboké, co je vážné. Až když si člověk uvědomí všechny souvislosti a příčiny toho, jak došlo k tomuto průšvihu, teprve potom si člověk uvědomí, jak majoritní obyvatelstvo přítomností těch nešťastných lidí, kteří sem byli navezeni, trpí. A jak trpí samotní tito lidé, které sem navezl zvrácený komunistický režim. Co všechno toto utrpení plodí. Znamená to uvědomit si, na jakém civilizačním stupni která z těchto entit je. Zda spolu můžou dohromady žít. A nemůžou spolu žít! Protože to plodí absolutní průšvihy. A jenom proto, že tady existuje ideologie politické korektnosti, jejímž prostřednictvím mě právě teď buzerujete…

Nebuzeruju vás. Jsem novinář, děláme rozhovor, proto se ptám.

Právě kvůli téhle ideologii se to nedá řešit. Právě kvůli vaší imbecilní ideologii tabuizace vážných problémů se nedá nahlížet v plné nahotě veliký sociální problém. Veliké sociální drama. Je to neřešitelné kvůli ideologii politické korektnosti a stoprocentního pokrytectví, které je úplně nemístné. Tabuizace vede k velkým tragédiím.

Když vyjde zpráva, která podle všech dostupných zdrojů vypadá tak, že skupina romských dětí někoho napadla, nevidím žádný důvod, proč by se to mělo tajit. Pakliže se ukáže, že to byla lež, tak se musí absolutně otevřeně napsat, že to byla lež.

Nikdo ale neříká, že se to má tajit. Otázka je, v jaké formě se to má zveřejnit a jaká se tomu má věnovat pozornost.

Zrovna u tohoto článku, jakkoli jsem u toho nebyl a byl jsem jen informován do Londýna, že to vyjde, jsem zkontroloval jenom jednu věc: zda je součástí článku také připomenutí posledních útoků českých rasistů na Romy. Viz otřesný případ z Vítkova, který jsme v Blesku dělali absolutně důkladně (rozsudek nad žháři z Vítkova byl vynesen v říjnu 2010, půl roku před tím, než se Pavel Šafr stal šéfredaktorem Blesku – pozn. red.).

Ještě jeden příklad, na který se zaměřovala kritika lidí jako Jindřich Šídlo, Petr Fischer, Daniel Kaiser nebo Filip Rožánek…

Celá tahle parta, která se tu politickou korektností zabývá, se nemůže dotknout toho úplně klíčového problému. Za tím vším je totální selhání české elity, které se táhne už od Benešovy zhovadilé koncepce, že národnostní revoluce přeroste v revoluci sociální, kterou Beneš připravil cestu totalitnímu režimu. Vyhnání sudetských Němců pak bylo integrální součástí této katastrofální cesty. Dodnes politická a společenská elita tuto ideologii nekriticky přejímá.

Proto tady není možné nahlas říct, jak věci opravdu stojí, a kdo za ně může, čí je to vina.

Dobře, abych dokončil otázku. Kritika jmenovaných lidí se soustředila na komentář Oldřicha Tichého Dávky pro šejdíře. Jak jste si tento text interně vyhodnotili? Viděli jste ho jako problematický?

A co přesně tím myslíte?

Oldřich Tichý napsal, že nejlepší dávkou pro sociálně slabé je dávka ze samopalu.

Pokud si vzpomínám, kontext byl jiný. Abyste to mohli kritizovat, musíte si to napřed zmanipulovat. Napřed si musíte článek přečíst tak, abyste ho viděli jako špatný, a pak ho odsoudíte. Kontext toho článku je jiný, než říkáte. Pasáž se samopalem je tam uvedena jako nepřijatelný vtip, který je mezi lidmi běžný.

Problém toho komentáře je, že se dá číst různě. Musím říct, že to není šťastné.

Takže všichni kritici a například i etická komise Syndikátu novinářů, podle níž se Blesk “dostal za hranice etických principů jakýchkoli médií”, ten text pochopili špatně?

Syndikát novinářů – to je nějaký relevantní orgán?

Žádný jiný, který by se úrovní tištěných médií soustavně zabýval, nemáme.

Znovu opakuji: je to úplně falešné pokrytectví lidí, kteří ve skutečnosti neřeší nic z toho, co je z hlediska etiky a morálky v této zemi podstatné.

Jak se odvaha Blesku pouštět se na titulní straně do “tabuizovaných témat” jako “romské děti útočí” projevuje na prodaném nákladu?

A vy víte, kterým tabuizovaným tématům se věnujeme nejvíc? Která témata u nás byla letos nejfrekventovanější?

Přesnou analýzu nemám, ale jako občasný čtenář bych řekl: celebrity, bezpečnost, zdravotnictví – a v době břeclavského případu právě i soužití s Romy. Na to se právě ptám.

Víte co? Přijďte, až nás začnete číst.

Jak říkám: občas Blesk čtu.

Nečtete. Vy jste si nevšiml, že za posledního půl roku je nejfrekventovanějším tématem Blesku politická korupce? Jestli jsem tady něco udělal, tak jsem proměnil noviny, které se zabývaly pouze životem televizních hvězd v noviny, které se zabývají politickou korupcí a zneužíváním moci. To je to, co tady dělám a to jsou témata, která jsou v této společnosti nejdůležitější.

Pokud tady jeden nebo dva dny vycházelo o Romech něco, co se nelíbí etické komisi Syndikátu novinářů, tak je to z hlediska témat úplně marginální. A vy se mě potom ještě zeptáte, a to je opravdu vrchol, jak témata týkající se Romů ovlivňují náš prodej. Vždyť my to neděláme! Vždyť tady byl všeho všudy jeden případ! Mě tyhle otázky rozčilují.

Proč? Ptám se jen na to, o čem a jak Blesk píše.

Protože jestliže tyto noviny něco dělají, tak je to Bárta. Proč se mnou nemluvíte o Bártovi? Proč se mnou nemluvíte o Rathovi? Jestli tyto noviny dělají v poslední době něco pořádně, tak je to kauza Rath. Jestli tyto noviny dělaly něco pořádně, tak je to kauza Janoušek. Jak je možné, že je na jachtě v Chorvatsku? Normální člověk by seděl. On je prosím pěkně na jachtě v Chorvatsku.

Co je největší problém této společnosti? Bezpráví! Nespravedlnost! To, že normální lidi nemají důvěru v to, že žijí v právním státě. To je klíčový problém.

Čím se zabývá Blesk dnes? Každý den se zabývá tím, že v této zemi není dostatečná vymahatelnost práva. Lidé mají pocit, že jsou tu občané vyšší kategorie, kteří mohou všechno. A potom jsme tady my, normální lidi.

V dubnu jste oslavil rok ve funkci šéfredaktora Blesku. Zájem o politická témata je tedy hlavní změna, kterou jste sem přinesl?

Ano. Proto mi tolik vadí, když se se mnou bavíte o tématech, která jsou z hlediska počtu článků absolutně minoritní. Beru si to velmi osobně.

Já tady mám práci, na kterou jsem hrdý. Vzal jsem na sebe opravdu těžký úkol. Velké noviny jsou veliká loď. A kormidlování tak velké lodi není vůbec jednoduché.

Proto bych od té skupiny rozumbradů, kteří se obvykle bez informací zabývají kritikou médií, chtěl aspoň elementární ocenění své práce. Já ho ale nedostanu. Rozhodně ne od lidí, kteří se zabývají pozorováním médií zvenku, bez hlubší znalosti toho, co se uvnitř vydavatelských domů ve skutečnosti děje. Jaká vážná strategická rozhodnutí před námi stojí. Já vím, že ani to nejmenší uznání od těchto lidí nikdy nebudu mít. Ale chvála Bohu ho budu mít od obyčejných čtenářů. A zpravidla ho mívám i od těch novinářů, které získám pro svůj směr.

Původní termín rozhovoru jste posunul kvůli návštěvě nadřízených z vašich mateřských koncernů, švýcarského Ringieru a německého Axel Springer. Dostalo se vám uznání od nich?

Bylo to výroční setkání nejvyšších šéfů obou firem se zaměstnanci. Opakovaně vyjadřovali uznání tomu, jak si Blesk stojí.

Jak je Blesk významný z hlediska celého koncernu? Občas slýchám názor, že zahraniční matky česká vydavatelství vysávají a kvalita obsahu tím trpí.

Jsme joint-venture vytvořený Ringierem a Axel Springerem. To je největší evropské vydavatelství. Opravdu není závislé na České republice. A česká pobočka je velmi významným a velmi úspěšným prvkem v celém podniku.

Dá se to vyjádřit nějakým číslem? Podílem na zisku či obratu?

To by nebylo seriózní. Podobná srovnání jsou velmi zavádějící, protože struktura podniku je strašně složitá.

Podle veřejně dostupných údajů vydělal Blesk v prvním roce, kdy jste byl ve funkci, asi 400 milionů korun. Jsou s tímto výsledkem nadřízení spokojeni?

Je tam jistý pokles. Myslím, že kolem osmi procent. To je v současné situaci na trhu úspěch. Vlastně to vůbec není otázka na mě, i když vím a můžu říct, že toto vydavatelství si stojí na našem trhu ze všech nejlépe.

Vy jste měl až donedávna pověst šéfredaktora, který ať už přišel kamkoli, dokázal svému titulu zvýšit prodaný náklad: Lidové noviny, MF Dnes, Reflex. U Blesku se vám to zatím nedaří, prodaný náklad klesá…

Považuji to také za úspěch. Když se podíváte na volný prodej, Mladá fronta má pokles šestnáctiprocentní, v některých měsících ještě větší. Jejich náklad výrazně stabilizuje ABO, tedy předplatné. My ale máme vlastně jen volný prodej, jen asi tři procenta nákladu tvoří předplatné.

Pokles u nás je tedy daleko nižší a také máme procentuálně daleko vyšší vzestup internetu. A úspěšnost se dnes už neměří prodaným nákladem, ale tím, jak se vyvíjí celkové auditorium. A naše publikum meziročně neklesá díky výraznému růstu internetu.

Jak se u vás v Blesku v praxi projevilo podepsání dohody o vzájemném přebírání obsahu a odkazování na zdroje mezi českými vydavateli? Už jste podle něj řešili nějaký konkrétní případ? A objevily se na Blesk.cz aktivní odkazy na jiné weby?

Naše vydavatelství se aktivně angažuje v ochraně autorských práv. Pro mě se touto dohodou nic nemění. Vždy jsem po svých lidech chtěl, aby na zdroje informací odkazovali. Jde jen o to, být důslednější.

Jak vypadá spolupráce mezi webem a tištěnou verzí Blesku?

Integrovaný newsroom je nástroj, jak úplně změnit optiku a překonat starý pohled na noviny. Totiž že se přes den napíší, potom pošlou na rotačku a pak se rozvezou po celé zemi. Novinářskou práci musíme přizpůsobit úplně, absolutně změněné době.

Integrovaný newsroom je nástroj, jak se zcela soustředit na výrobu obsahu po celých 24 hodin. Pak už je druhotné, kterým kanálem se obsah dostává ke čtenářům.

Integrovaný newsroom má pro mediální manažery také to kouzlo, že jeden člověk může dělat práci papírového i webového redaktora. V době klesajících příjmů je pak těžké odolat a nesnížit personální náklady. Propouštěl Blesk po spojení obou redakcí?

V souvislosti s integrovaným newsroomem jsme neškrtli ani jednoho člověka. Úspory byly už před tím.

Kolik teď tedy v redakci pracuje lidí?

Blesk má 119 lidí, z toho je asi 80 píšících novinářů.

Kdo chce dnes pro Blesk psát? Našel byste nějakou společnou charakteristiku - mimopražští, mladší, starší? Při letmém pohledu do newsroomu to vypadá, že většinu osazenstva tvoří mladé ženy.

Postupně provádíme generační výměnu tak, aby tu ze starší generace zůstali ti nejlepší a zároveň abychom sem v maximální možné míře dostali nastupující generaci.

Jaký jim nabízíte nástupní plat?

To se velmi liší podle pozice a podle toho, co má ten člověk za sebou. Nástupní plat může být od patnácti do padesáti tisíc.

Ze zkušenějších lidí k vám v poslední nastoupil například Přemysl Svora, který se kdysi “proslavil” vydáním knihy Sedm dnů, které otřásly Hradem, Ondřej Höppner, bývalý šéfredaktor Aha!, nebo Jan Kábrt, předtím dlouholetý šéf kulturní rubriky MF Dnes. Jaké mají v Blesku úkoly a jaké pravomoci, jaká očekávání s nimi spojujete?

Se všemi se mi dobře pracuje a jsme dohromady jeden tým, který má společný úkol. Ondřej Höppner má na starosti Nedělní Blesk, který již nyní výrazně zkvalitnil. Dal mu pestřejší skladbu. Je to nesmírně talentovaný člověk, který novinami opravdu žije.

Jan Kábrt má na starosti magazín, protože jeho silnou stránkou je práce s obrazem magazínového typu. Podařilo se mu také zkvalitnit rozhovory.

Přemysl Svora měl pracovat s regionálními novináři, po čtyřech měsících však z Blesku na vlastní žádost odchází. Dostal prý zajímavější pracovní nabídku. Nahradí ho Tomáš Brych.

Sledujete britskou aféru kolem odposlechů pořizovaných novináři News of the World? Co si o ní myslíte? A používá Blesk při shánění informací zpravodajské metody a techniku?

V žádném případě. Náš etický kodex přímo zakazuje jakoukoli ingerenci do soukromí v tom smyslu, že bychom pořizovali záznam na půdě soukromého majetku. Nesmíme například ani fotit z ulice do oken. Práce novinářů Blesku se odehrává pouze ve veřejném prostoru.

Britský bulvár také běžně platí svým zdrojům za informace…

Každé normální médium se vyrovná za každý přínos, který noviny něčím obohatí. Když mi někdo namaluje bezvadný satirický obrázek, tak mu přece zaplatím. Když někdo přinese informaci, tak mu zaplatím. ČTK nám také dodává informace a my ČTK platíme. Když jiný subjekt přinese informaci, která má hodnotu, samozřejmě ji zaplatíme.

Kolik to může být, jak tu hodnotu třeba u fotografií ze soukromí celebrit stanovujete?

My jsme při oceňování takových informací zdrženliví. Záleží samozřejmě na typu informace. Odehrává se to spíš zřídka.

Kolik jste zaplatili člověku, který vynesl z počítače vězeňské služby snímky po zatčení Davida Ratha? (Rozhovor se odehrál několik dnů před tím, než vyšlo najevo, že Blesk za snímky zaplatil příslušníku vězeňské stráže pět tisíc korun - pozn. red.)

Přesnou částku si nevybavuji. Ale podle informace, kterou jsem dostal, byly tyto fotografie v informačním systému k dispozici osmi tisícům lidí. Proč platit vysoké sumy za něco, co se válí na zemi?

Myslím, že našemu zdroji nešlo ani tak o peníze, jako o to „vstoupit do dějin“. Každopádně své zdroje chráníme a nikomu je neprozradíme.

Když už mluvíme o Davidu Rathovi: Na titulní straně Blesku jste mu po jeho zatčení přimalovali hitlerovský knír. Zopakovali jste tak fotomontáž, kterou pod vaším vedením uveřejnil Reflex.

To jsem udělal velmi rád, protože jsem nad Rathem o tuto karikaturu vyhrál soud.

Jaký to mělo význam ve chvíli, kdy ho policie zatkla kvůli podezření z korupce?

Rath je politik, který se vyznačuje úplnou ignorancí vůči pravidlům, vůči demokratické soutěži. Když se stal hejtmanem, provedl v úřadu čistku podle stranického klíče. A já jsem u soudu doložil, že člověk, který opakovaně provozuje personální výměny paušálním, generálním způsobem na principu názorových preferencí a stranické příslušnosti, a při tom vykazuje určitou dávku arogantního chování, a nerespektování pravidel pluralitní demokracie, vnáší na politickou scénu totalitní tendence. A za tím si celkem stojím.

Ocení tuto symboliku čtenáři Blesku?

Kdo je čtenář Blesku? To jsou velmi různí lidé, rozptyl je obrovský. Pro některé čtenáře to má určitý význam, pro jiné to takový význam třeba nemá, ale zase vidí na té stránce něco jiného. Veškerá lidská komunikace je přeci mnohovrstevnatá.

Jak si představujete čtenáře Blesku vy?

Vidím se s nimi každý týden při skupinové diskusi. Od nich jsem se například dozvěděl, jak zásadní pro ně je téma neférovosti české politiky. Úplně zásadní téma, které je spojuje, je neexistence pevného právního prostředí. Pocit bezpráví je něco, co devadesát procent čtenářů Blesku spojuje. To je úplně stejné jako čtenáři jiných novin.

Jak jste už říkal, Blesk závisí na stánkovém prodeji. Jak témata jako bezpráví a korupce zabírají obchodně?

Samozřejmě. Například zatčení Ratha mělo v prodeji ohromný úspěch.

To je ovšem nejvýznamnější zpravodajská událost roku. Funguje to i ve dnech, kdy se nic tak dramatického neděje?

Udělali jsme například přehled politiků, kteří by podle našeho názoru měli být postaveni před soud. Také přinesl nadprůměrný prodej. Samozřejmě, nejde to každý den. Proto máme další obsahový pilíř, a to jsou servisní informace. Vedle oddělení zpravodajství buduju v redakci oddělení servisu.

Na tento druh informací – rady, jak se zachovat v různých nepřehledných životních situacích – jste vsázel i v Lidových novinách a v Mladé frontě Dnes.

Lidi je potřeba dennodenně provázet, nabízet jim pomoc v oblastech, které se přímo do týkají jejich životů: peníze, zdraví, právní poradna. Za úspěch považují hlavně zavedení pravidelné rubriky Právní rádce.

Když zmiňujete politické zpravodajství a praktické rady jako dva obsahové pilíře, znamená to, že se odkláníte od toho, co Blesk od počátku charakterizovalo, tedy zprávy a zprávičky ze života známých lidí?

Příběhy celebrit jsou další pilíř. Nezrušili jsme ho, ale doplnili jsme ho dvěma dalšími pilíři: zpravodajstvím a servisem. Ony tady byly už před mým nástupem do funkce šéfredaktora, ale nebyly tak výrazné. A to byla chyba v době, kdy nejlepší prodejní výsledky přinášejí typická servisní témata: jak se chránit před rakovinou, před infarktem nebo jak lépe šetřit. Skvěle například zafungovalo servisní téma o čerpání sociálních dávek.

Poraden máme víc: rodinné právo, onkologii, stomatologii, nemoci srdce… Důchodová reforma, dovolená, právo, nemovitosti, pojištění, psychologie, mateřská, nemocenská, dopravní přestupky, nezaměstnanost…

Tohle je to, pro co mně hoří srdce. Noviny jsou útočiště, to je jejich základní funkce. Útočiště pro úplně obyčejné lidi, prostředek socializace.

Myslel jsem, že takové noviny musí především vydělávat…

Samozřejmě! Nejde o žádnou dobročinnost, jde o férový obchod. Jenom máme jedno heslo. Jeho autorem je nejvyšší šéf Axel Springeru Mathias Döpfner: Děláme to bez cynismu. To znamená: My chceme prodávat, ale ne za každou cenu.

Máte nějaký vzor mezi bulvárními tituly v zahraničí?

Co je to bulvár? Mě by zajímalo, jak byste na to odpověděl.

Ve škole jsme se učili něco v tom smyslu, že jsou to populární noviny, které se vyvíjejí od 19. století, stavějí na emocích, expresivních titulcích, obrázcích, celebritách, které oslovují stejně jako čtenáře familiárním způsobem, vyhýbají se komplikovaným tématům, snaží se řešit každodenní problémy…

Ano, to bych podepsal. A myslím si, že to platí pro každé médium, které má ambici být masovým médiem.

A máte tedy mezi bulvárními novinami a jejich tvůrci, nějaký vzor?

Žádný vzor nemám. Každý novinový titul musí přece člověk dělat v kontextu jiného prostředí a cílové skupiny. Lze ale titul posouvat tak, jak se posouvá celá Česká republika. Přes svou velikou izolovanost se přibližuje západnímu světu.

Úroveň novin například v Německu prostě je a nejspíš i bude vyšší. Je správné od nich přebírat zkušenosti, dovednosti a osvojovat si civilizační návyky. Zároveň si ale člověk musí uvědomit, že dělá noviny v určité době a v určité zemi, v určitém prostředí. Proto je mechanické přejímání vzorů nesmysl.

Před patnácti lety jste se jako třicetiletý stal šéfredaktorem Lidových novin. Jak se za těch patnáct let změnila vaše představa o tom, k čemu jsou noviny dobré? Co jste se o nich naučil?

Nejvíc mně dal Blesk. Z hlediska vedení jsou to intelektuálně nejnáročnější noviny. Dělal jsem nějaký čas třeba Hospodářské noviny nebo týdeník Ekonom. Mladá fronta Dnes, tam jsem byl pět let, to je kapitola sama pro sebe. Každý titul potřebuje jiný přístup.

Noviny, kde je většina agendy závislá na tom, co se ten den děje ve vládě, v parlamentu nebo v ekonomické sféře, mají vlastně ulehčenou práci. Většinu agendy mají určenou vnějšími vlivy. K tomu dejme tomu přibírají i nějakou vlastní, pokud mají trochu kreativní vedení. Většina rozhodování se ale týká jen toho, jakou formou se zvenčí nastavená agenda zpracovává.

U titulu, jehož agendu z větší části určuje zájem čtenářů, není její složení předem dané a předepsané. Agenda sem nechodí sama v takové míře, jako chodí například do Hospodářek. Musíme si ji vybírat a určovat sami.

Jako občasný čtenář nemám ten dojem, že by měl Blesk výrazně více vlastních věcí než jiné noviny. Jakou vlastní agendu máte na mysli?

Sledování zájmů lidí a daleko víc vlastích nápadů. Je jich u nás daleko víc než v jiných novinách. Tlak na kreativitu je tady daleko vyšší, než třeba v Hospodářských novinách. Je velmi zvláštní, jak často mají ekonomické tituly novináře, kteří sice znají velmi dobře některou část nějakého trhu, ale obvykle vůbec neznají svůj vlastní trh. Neumí o své znalosti vyprávět svému publiku.

V newsroomu jsem si všiml, že na plochých obrazovkách zobrazujete nejčtenější články Novinek a iDnesu. Je to pro vás v on-linu vážnější konkurence než Super.cz?

To je právě úplně nepochopitelná optika lidí, kteří mají pocit, že se zabývají médii. Vždyť my jsme plnoformátový titul!

To, co existuje kolem médií, je velká hra s dojmy. Vytvoří se dojem, že Blesk dělá jenom Bartošovou…

Blesk Bartošovou aspoň donedávna dost intenzivně dělal.

Ano, samozřejmě, dělal. Potom se ten dojem zavede a všichni vám řeknou, že Blesk dělá Bartošovou. Já jsem si nechal udělat analýzu toho, jak je to s Bartošovou doopravdy. Spočítali jsme si, co Bartošová přináší.

To je zajímavé, jak to dopadlo?

Udělal jsem si po celém vydavatelství anketu: Kolik jsme měli za minulý rok otvíráků na titulní straně o Bartošové? Kolik myslíte?

Loni už tolik v kurzu nebyla. Deset?

Ještě jich bylo poměrně dost. Většina lidí si myslela, že jich bylo třicet, čtyřicet nebo padesát. Ve skutečnosti jich bylo šestnáct. A když vezmeme průměrný prodej za sledovaný rok, a pak se zprůměruje prodej šestnácti čísel s Bartošovou na titulu, vyjde, že Bartošová prodává o 700 kusů méně než průměrné vydání.

Každá celebrita se omrzí, proto je potřeba pořád hledat nové. Která vám funguje nejlépe letos?

Nevěřím na to, že nějaká celebrita sama o sobě prodává noviny. To je mechanický pohled na bulvár. Důležité je nové zjištění, událost, příběh.

Proto je aktuální celebritou číslo jedna David Rath. To je aktuální celebrita číslo jedna. Osobně mě také velmi mrzí, že naší celebritou je v nedostatečné míře Stanislav Gross. To je člověk, který vzal úplatek, a byl premiérem.

Úplatný expremiér ale bulvární noviny sedm let po rezignaci neprodá, to je spíš na stranu čtyři.

Kdepak, já jsem dal na titulní stranu i Grosse. A měl ohromný úspěch! Máte ale pravdu, že už je to starší věc, proto není Gross celebrita prvního řádu. Všichni o tom víme, že tento člověk dostal provizi 100 nebo 120 milionů a nikdo to nevyšetřuje. Proto k tomu nejsou žádné novinky. A je to výraz absolutního bezpráví v naší zemi. Je to neuvěřitelné!

Vy většinu kritiky odrážíte tím, že jde o nepochopení skupinky intelektuálů…

To nejsou intelektuálové, to je taková zvláštní subkultura. Jde o to, co si ti lidé představují, že v titulu, který kritizují, je. Oni to v něm hledají. Když v něm potom najdou zrníčko, které by jim mohlo potvrdit, že ten titul je takový, jak si ho představují, mají tendenci udělat kolem toho tákovouhle scénu. Přitom úplně ignorují všechna ostatní zrníčka. Potřebují jenom to jedno jediné zrníčko, aby ho použili jako důkaz své jedné velikánské pravdy.

Když si začnou titul nějak představovat, ignorují absolutně cokoli, co se v něm děje a neodpovídá to jejich projekci. Je to důsledkem toho, že člověk přemýšlí o všem extrémně konzervativně. Je absolutně fixovaný na dávné zkušenosti, je tam obrovská setrvačnost.

Ještě dnes vám drtivá většina představitelů “pražské inteligence” řekne, že Blesk je o Bartošové. Ale Blesk není o Bartošové. Blesk je o Rathovi.

Jak dlouho ještě potrvá, než se vám podaří “subkulturu” kritiků Blesku přesvědčit, že nemají pravdu?

To není ztracený případ. Každý, kdo je otevřený a nepotřebuje apriorní předsudky, protože pro něj není ničím důležité mít vůči Blesku apriorní předsudky, normálně vidí, jaké ty noviny jsou. To je celá skupina expertů, lékařů, vysokoškolských profesorů, kteří radí čtenářům v našich poradnách. To jsou otevření lidé, kteří neřeší velikost svého ega tím, že by se poměřovali s Bleskem. A víte proč? Protože jsou opravdu vysoko. Proto se nepotřebují s Bleskem poměřovat. Když se někdo s Bleskem musí poměřovat, aby mu stoupla jeho vlastní velikost, a proto si do Blesku promítá nemravnosti, stupiditu, rasismus, tak velikost jeho osobnosti až tak veliká není. Skutečně velká osobnost se nepotřebuje poměřovat.

Poznámka editora: Autor s Pavlem Šafrem pracoval v letech 1997–2000 v Lidových novinách. Ačkoli se s ním od té doby osobně nesetkal, jako bývalí kolegové si během rozhovoru tykali. Při přepisování se autor rozhodl text převést do zdvořilejšího plurálu.