Šéfredaktor Týdne Jaroslav Plesl: Reflex do roka vyrovnáme

Se zpovídaným jsme bývalí kolegové, proto tykání nepřepisuju do vykání.

Psal jsi do Eura, pak jsi dlouho dělal zástupce šéfredaktora v Lidových novinách, následně zase reportéra v Hospodářských novinách, rok zástupce šéfredaktora v Reflexu, mezitím ses mohl stát šéfem českého Forbesu. Jedničkou v hierarchii nějakého titulu jsi ale až teď jako šéfredaktor Týdne. Nepřišlo to pozdě?

Ne. V tomto jsem fatalista, přijde to, když to přijít má. Přišlo to teď, asi to tak mělo být. Nemusím tak řešit pochybnosti, zda to zvládnu. Tu práci prostě dělám 22 let a prošel jsem tolik zaměstnání, kde jsem se připravoval. Je to přirozený běh věcí a asi to tak má být.

Když vidíš, kam se posunuly nebo jak se vyvinuly časopisy Reflex a Forbes, není ti přece jen líto, že jsi nedostal šanci je vést?

Ne. Petr Šimůnek je vynikající šéf Forbesu a jeho zkušenosti jsou daleko vhodnější pro to, aby byl šéf Forbesu, než mám já. O tom absolutně neexistuje žádná pochybnost. Odvádí skvělou práci a Forbes pod jeho vedením je jedna z nejúspěšnějších mediálních operací na českém trhu. Opravdu jsem rád, že to dopadlo takhle a že si ti slovenští kluci vybrali jeho.

A Reflex? Z toho si zřejmě odešel proto, že se měnil šéf a ten si vybral své lidi.

Jasně. Do Reflexu jsem šel za Ivanem Hamšíkem, protože jeho koncept mi byl blízký. Ivan se rozhodl, že Reflexu vrátí jeho duch. Viděl věci, které jsem viděl já, konkrétně malý důraz na kulturu. Je to člověk, který čte, to znamená, že jeho koncepce byla, že Reflex bude čtení, to je absolutní základ u takových časopisů. Musí tam být co číst. Což za Šafra nebylo, za něj to byl spíš Dikobraz než časopis ke čtení. Další důležitá věc pro mě: Ivan si přivedl Roberta Nováka. Z mého pohledu byl Reflex za Šafra graficky odporný. Robert Novák je nejlepší z českých grafiků, zvlášť v časopisecké branži, a titulu vrátil čistotu. Pro mě, pro Ivana a pro Roberta Nováka bylo pak naprosto nepřijatelné spolupracovat v práci na časopisu se Šafrem, proto jsem se zvedl a šel jsem pryč, bez jakékoliv diskuse.

Reflex za Pavla Šafra, za Ivana Hamšíka a pak znovu za Pavla Šafra ovšem stále používal a používá totéž písmo, grafika se také výrazně nemění, ne všichni tedy asi vidí to, co ty nazýváš grafickou odporností. Co konkrétně jste napravovali?

Byly tam věci, které neseděly - od barev, přes zlom, porušování typografických pravidel. V grafice je dnes bordel. Je to dané tím, že ji dělají často lidé, kteří grafiku nevystudovali, neznají polygrafii, neznají typy písma, neznají elemetární grafické zásady. Je možné si s grafikou hrát, ale v rámci základních pravidel, která nesmějí být porušována. Jinak to působí neesteticky. To byla základní věc. A Robert byl záruka, že vše bude správně.

Týden nijak zásadně neredesignoval od doby, co mu šéfoval Dalibor Balšínek. Plánuješ výraznou změnu?

Ne, adaptoval jsem v tomto směru politiku Roberta Nováka. Když jsme přišli do Reflexu, řekl, že není přítelem grafických revolucí, že v časopisové grafice vyznává evoluci. Nemá smysl čtenáře šokovat radikálními redesigny za desítky milionů korun, kampaněmi, které říkají “kupte si novou grafiku”. To na trhu absolutně nefunguje a vede to jen k tomu, že lidi se naštvou a řeknou “tohle už ne”. Patrné to bylo na redesignu Hospodářských novin, který byl radikální a vedl k dalšímu odlivu čtenářů. Změny ano, ale evoluční cestou, pomalu, aby v ročním srovnání vidět byly, v běhu z týdne na týden ale nebyly zásadně poznat.

Vděčným tématem jsou obálky. Loni jste se nerozpakovali dát na titul Miloše Zemana, další politiky, i koně, slovně jste občas vykročili k bulváru výrazy “kolaps” či třeba “exkluzivní zpověď”. Jaký koncept budete uplatňovat teď?

Obálka bude reflektovat to, co je podle mých představ zpravodajský časopis. V Týdnu už jsem jednou pracoval, odcházel jsem v roce 1998, a mám o něm konkrétní představu. Týden má být svázaný s politikou, má být významným médiem přinášejícím informace o politice, ale zároveň to má být pořád časopis, čili na obálce budu zachovávat žánrovou pestrost. Mám také určitá estetická měřítka, která budu na titulní stránku aplikovat a budu v tom velmi tvrdý. Těžko se to definuje, je to otázka intuice, člověk se nad tím nemá složitě zamýšlet, ale dělat, co je zajímavé, a držet se v rámci žánru. To je všechno, není na to žádný složitý recept.

U Týdne a u Reflexu, samozřejmě i u Respektu, často na obálce vidíme stylizaci, nadsázku. Konkrétně u aktuálních čísel je to v případě Reflexu obraz předních politiků jako žen, u Týdne ministra Stropnického ve vestě à la Rambo, jdoucího do válečného konfliktu…

To není Rambo, to je Komando, to je jiný film.

Zkrátka à la bojovníka. Jaký je mezi těmi obálkami rozdíl?

To není úplně složité. Ilustrace žen na titulní stránce Reflexu je naprosto samoúčelná a nesplňuje elementární estetická měřítka. Ke Stropnickému my máme hlavní téma jak by asi probíhala válka mezi Ukrajinou, Ruskem a Severoatlantickou aliancí. Člověk, který zosobňuje armádu, je logicky ministr obrany, čili spojit naše případné zapojení do války s tváří ministra obrany je naprosto logické. Kdyby ženy byly muži, úplně přesně nevím, co je, a už vůbec nevím, proč se to má spojovat s politiky jako je Andrej Babiš či Miloš Zeman. Nechápu to jako čtenář.

Když jsi šel do Reflexu, prohlásil jsi, že tě láká silná značka, která nemá jiné než vydavatelské aktivity. Teď pracuješ ve vydavatelství Jaromíra Soukupa, zároveň majitele přední mediální agentury, jehož výkonná ředitelka Marcela Hrdá mimo jiné radí ministru vnitra ČSSD Milanu Chovancovi. Propojení s jinými světy je silnější než bylo u vydavatelských aktivit Ringieru. Před pěti lety by to bylo něco nemyslitelného, teď už se nad tím nikdo příliš nepozastavuje. Jak se na posun těchto hranic díváš ty?

Jak říkáš, ekonomika se vyvíjí, mediální trh se vyvíjí, není ve vzduchoprázdnu. Samotná vydavatelská činnost je složitá na uživení se, proto je logicky spojovaná s jinými věcmi. Pro mě je důležité, že mou odpovědností je časopis Týden a ten můžu dělat za určitých podmínek, to jsem také řekl vydavateli. Ten má i samozřejmě další aktivity, nicméně jsem od něj dostal takové garance, že je pro mě velmi komfortní dělat časopis, jak si představuju. To je pro mě klíčové.

Jaké garance? Co sis vymiňoval?

Říkal jsem, že se jmenuju Plesl, mám značku na trhu a nebudu dělat věci, které nebudou čistá novinářská práce. A můj vydavatel mi na to řekl “já to vím, proto tě tam chci a tohle ti garantuju”. Tečka. O nic jiného nešlo.

Limituje tebe nebo tvůj tým při práci osoba vydavatele?

Myslíš “vy jdete od Soukupa”?

Ano, a myslím jak ze strany politiků, tak třeba byznysu.

Řeknu ti to na konkrétním příkladu. Když jsem nastoupil do Týdne, krátce nato mě následoval Petr Kolář. Který se teď stane zástupcem šéfredaktora, mimochodem. A přišel s tím, že by chtěl udělat rozhovor s Topolánkem. Nevím, jestli si pamatuješ, ale když končila jeho vláda, Topolánek říkal, že končí mimo jiné proto, že si to přeje Mirek Soukup. Jejich vztahy tedy nebyly vůbec dobré, ten ho z toho obviňoval, ten říkal, že to není pravda, dohadovali se. Když tedy Petr přišel s návrhem na rozhovor s Topolánkem, nevěděl jsem, jestli ho Topolánek dá, za těchto podmínek. A Topolánek řekl “víte, že tam byly nějaké problémy s Mirkem Soukupem, ale s vámi já se budu bavit vždycky”. Čili rozhodující je jméno novináře. Proto je dohoda s Mirkem pro mě tak důležitá. Protože vím, že lidi se s námi budou bavit jen ve chvíli, když budou vědět, že svou práci děláme tak, jako jsme ji dělali dosud patnáct dvacet let. A to je důležité i pro něj, protože pokud by se jméno Týdne mělo zničit, zničí se i produkt, který jako šéfredaktor reprezentuju. Značka by se znehodnotila, a to není v zájmu jejího majitele.

Toto jsme nedávno slyšeli od Andreje Babiše, když kupoval Mafru, že má zájem, aby investice jela, fungovala, aby firma vydělávala. A překročení hranice jsme viděli záhy.

Já vidím, že Lidové noviny šly nahoru v kvalitě o takových tři sta procent, než za nezávislých německých vlastníků s šéfredaktorem Daliborem Balšínkem. Takže tento argument neuznávám jako relevantní.

Nicméně proběhl Babišův telefonát do redakce.

Ten ale byl vyprovokovaný šéfredaktorem a redaktorem Lidových novin. Interpretace této události, která se stala na začátku, kdy Andrej Babiš do Mafry přišel, je podle mě mediálně zkreslená, než jaká byla realita. Čímž samozřejmě neříkám, že Andrej Babiš nebude chtít ovlivňovat obsah médií. A zatím vidím, že pod jeho vlastnictvím se výrazně zvedla kvalita titulu Lidové noviny. To je prostě fakt.

Souhlasím, minimálně první sešit je o mnoho líp editovaný, s dlouhými původními texty, prakticky bez agenturních zpráv.

Celé. Když se dnes podívám na sobotní Lidové noviny, vidím bezkonkurenčně nejlepší noviny od roku 1989.

Ještě se jich dotkneme. Jak ty komunikuješ s majitelem vydavatelství Jaromírem Soukupem? Napřímo, nebo reportuješ výkonné ředitelce Marcele Hrdé?

Jeho samozřejmě zajímá, jak si časopis stojí, já s ním proto mluvím, říkám mu, na čem pracujeme, aby věděl, kdo mu bude telefonovat a nadávat mu. Není možné, aby majitel ode mě nevěděl, když pracujeme na citlivé věci, že nejpozději v pondělí mu bude volat XY, protože už v neděli v šest si vydání stáhne do tabletu a bude rudý vzteky. Probíráme spolu strategické věci i důležitá personální rozhodnutí. To probíhá standardní cestou, jak to probíhat má. Protože ve finále je on majitelem časopisu a když řekne, že časopis má stát na straně lidí, kteří nevydělávají víc než 17 tisíc měsíčně, holt je to doktrína, kterou on si přeje. Na mně už potom je, jestli s tím budu souhlasit a jestli tu doktrínu budu chtít naplňovat. Primárně je to ale on a jeho časopis.

Nebývalo zvykem, že by šéfredaktor komunikoval s majitelem takto těsně, minimálně v Mafře, kde jsme oba pracovali, v době, kdy jsme tam pracovali. Empresa Media je sice menší firma, ale proč se bavíš intenzivně přímo s majitelem, když paní Hrdá je prezentována jako výkonná ředitelka jeho mediálních aktivit?

Komunikuju s ní víc než s majitelem samozřejmě. Řeším s ní provoz a věci, o nichž vím, že nejsou tak citlivé, že by po nich následoval telefonát majiteli. To je snad logické.

Jakou největší tenzi jste zatím museli řešit? Kolem čeho bylo největší haló?

Jsou to skutečně drobnosti. Děláme třeba rozhovor s ministrem, posíláme ho k autorizaci, jemu se nelíbí titulek a myslí si, že když zavolá majiteli, majitel půjde a titulek přepíše. To jsou opravdu směšné věci samozřejmě. Nicméně to nevybočuje z hranic normálu, toto jsem zažil i v Economii se Zdeňkem Bakalou.

Je to nyní intenzivnější, takové reakce?

Úplně stejnou situaci jsem zažil v 90. letech, když byl majitelem Týdne Jaroslav Kovařík. To bylo identické. A pro Týden je to typické, úplně stejným způsobem fungoval Dalibor Balšínek se Sebastianem Pawlowskim i později Franta Nachtigall se Sebastianem Pawlowskim, potom Franta Nachtigall s Jaromírem Soukupem. Týden takto funguje od svého založení v roce 1994.

Mluvil jsi o Františku Nachtigallovi, svém předchůdci, který řídil obsah v Emprese, včetně Týdne, včetně zpravodajství televize Barrandov. Říkalo se, že zůstane v představenstvu, pak přešel do Mafry na pozici ředitele strategického rozvoje. Proč to střídání?

Franta už mi dlouho avizoval, že je tu dlouho a že je unavený. Že má pocit, že časopis by potřeboval nový impuls. On je nesmírně přímočarý a nesmírně neegoistický člověk, co se týče práce. Obecně je to zlatá povaha. Cítil, že už tu odvedl kus práce a že ve svém věku potřebuje nový impuls k profesnímu rozvoji. To je jedna věc. Druhá je, že je mimořádně pracovitý člověk. Když jsem nastupoval, nedovedl jsem si představit, jaké penzum práce je schopen obsáhnout. Dospěli jsme k názoru, že není možné, aby to místo něj dělal jeden člověk. Nevím, jak to dělá, ale dokáže to a dělá to skvěle, ale normální člověk jako jsem já nebo Dan Köppl to nedokáže. Proto jsme si rozhodili funkce a snažíme se Frantu suplovat.

Model šéfredaktor-ředitel redakce, v němž jste před měsícem začali fungovat se zmíněným Danielem Köpplem, vidíme od přelomu roku také v Mafře, konkrétně v Lidových novinách a Mafře. Bude to do budoucna běžný způsob vedení časopisu, novin?

Není to myslím úplně srovnatelné, tady má Dan jako ředitel na starosti redakcí několik, zatímco v Lidovkách a v Mladé frontě je ředitel jedné redakce - a šéfredaktor. Navíc Dan sám řídí MarketingSalesMedia. Nicméně tento model v Mafře je logický - na místa šéfredaktorů si najali kreativní, novinářské typy, a ty dobře víš, že novináři nejsou z podstaty svého založení úplně manažeři. Je fér nahradit kreativního jedince víc excelově orientovanou osobou, která bude šéfredaktorovi jistit lano, aby se nezřítil z výšky, v níž se pohybuje.

Další zmíněnou personální změnou je příchod Petra Koláře na místo, které jsi v rámci povýšení opustil. Co bude mít za úkol?

Po Petrovi budu chtít kreativu, tipy, zdroje, všechno, v čem on je nejlepší na trhu, ale zároveň nechci přijít o jeho psaní, jako Franta Nachtigall nechce přijít o moje psaní. Zástupcem šéfredaktora pro zpravodajství tedy bude Petr Kolář a šéfem domácího, který bude kreativci jistit lano, bude Lukáš Bek.

Který přijde na místo Miroslava Koreckého, jemuž dosud dělal zástupce.

Ano, jde o příčku výš, na místo Miroslava Koreckého, který odchází ke konci dubna.

Ty ho vyhazuješ podruhé, je to tak?

Já bohužel se s ním loučím podruhé, poprvé to bylo v Lidových novinách.

Asi nejste dva lidi, kteří by spolu rádi spolupracovali, mi z toho tak vychází.

Vůbec ne, máme spolu naprosto korektní vztahy, je mi velice líto, že Mirka musím pustit z Týdne. Ale byl jsem nucen se dívat na výkonnost. A místo šéfa domácího a zástupce šéfa domácího vidím jako zdvojené, myslím, že je to práce pro jednoho člověka. A tím pádem jsem byl nucený sáhnout do nákladů a ten, kdo z toho vyšel jako zbytný, je Mirek. I když se mi přitom svíralo břicho a nedělal jsem to rád.

On je ale jeden z nejzkušenějších a kvůli svému pravidelnému vystupování v týdeníku České televize 168 hodin také nejznámějších členů týmu.

Ano, on pracuje i pro Českou televizi, ale to pro mě není ta hodnota, kterou potřebuju.

Co stáhnout si ho na Barrandov? Máš pod sebou i dodávku obsahu do zpravodajství.

Nemáme pro něj využití, které mu nabízí Česká televize. Je tedy fér, aby pokračoval ve 168 hodinách s šestisettisícovým publikem, plus aby své zkušenosti zúročil jinde, i jinak, než jedním sloupkem týdně.

Jak jsem pochopil z rozhovoru s Danielem Köpplem, váš předchůdce František Nachtigall zajistil rozprostření lidí ve vydavatelství mezi všechny mediatypy - od tisku, přes web, k televizi - tabulkově, na vás dvou je dotáhnout synergie a rozložení pracovních sil prakticky a taky mentálně, v hlavách všech lidí vašich týmů. Je to tak?

Celý systém fungoval dobře, ale kompletně celý ležel v hlavě Franty Nachtigalla, v jeho výjimečné mozkovně. Na papíře to vypadalo jinak, než to fungovalo ve skutečnosti. S Frantovou pomocí jsme prozkoumali reálný systém, jak funguje, a teď ho překlápíme do papíru, aby kopíroval realitu, jak funguje. To je celé, nic složitějšího na tom není.

A proto vám vypadlo těch zhruba deset lidí, s nimiž jste se rozloučili.

Není to tak velké číslo, je to míň, ale je to tak. To nám vypadlo při čištění systému.

Omezujete web, aby byl prioritou tisk a televize?

Z mého pohledu je to čistě otázka nákladů a výnosů. Pokud bychom měli používat lidské zdroje na něco, co nám nedává výnosy, které pokryjí náklady, jsou to samozřejmě náklady zbytné. I u webu, který z našeho pohledu obhospodařovalo příliš mnoho lidí, jsme udělali lehké škrty, které se neprojeví na kvalitě obsahu. Mluvím o nasazení lidí na původní práci pro web.

Bude se měnit záběr webu? Máte na něm i původní zprávy, ale spousta je agenturních či opisovaných odjinud. Záběr je všeobjímající, obsah ale nijak zvlášť oddělující se.

Pro nás je samozřejmě důležitá návštěvnost. Tu jsme schopni vytvářet jinak, než abychom takto využívali síly schopných lidí, kterou prodáme jinde líp a s vyšším výnosem.

V lednu 2013 vyhlásil Jaromír Soukup cenovou válku. Zlevnil Týden o čtvrtinu, ze 40 na 30 Kč. Prodaný náklad nicméně v ročním průměru nakonec byl v roce 2013 asi o dva tisíce míň, než v roce 2012. Jaké jsou letošní cíle? Nelze vás asi vidět jako vítěze cenové války.

Je třeba rozdělit to na cílové skupiny. Na snížení cen a na zavedení týdeníku Sedmička se ukázalo, jak jsou různé cenové skupiny citlivé na pohyb ceny. Zatímco Sedmička uspěla nejen obsahem, ale i vysoce konkureční cenou, u časopisu Týden se ukázalo, že rozhodující kvalitou, která má vliv na zájem čtenáře, není desetikoruna rozdílu v ceně, ale kvalita obsahu. Jinými slovy, čtenář Týdne není citlivý na zdražení či zlevnění tak, aby to znamenalo výraznější pohyby v prodejích. To je poučení, které si neseme z této akce.

Klesl vám ale prodaný náklad i výnosy z prodeje kopií. Čemu to přičítáš?

Nevím. Když se podívám na srovnatelná čísla, vidím pokles pultového prodeje jak u Respektu, tak u Reflexu. V případě Reflexu byl v lednu na stáncích meziročně propad kolem pět tisíc výtisků. Podobně u Respektu. Asi to vyplývá ze situace na trhu. To bych viděl jako plošné, než že někdo dělá výraznou chybu. Můj osobní cíl - aniž bych o tom mluvil s vydavatelem a měl to jako zadání - je zapracovat na pultovém prodeji. Protože vycházím z toho, že když bude titul atraktivní v trafikách a bude o něj zájem, i předplatitelé budou spokojení a věřím, že kmen poroste. A to je pro mě jediné měřítko, jestli práci dělám dobře nebo ne.

Prodeje Týdne oscilují kolem čtyřiceti tisíc kusů na vydání, cílem je udržet se nad touto hranicí?

Ještě letos na jaře bych se chtěl dotknout hranice padesáti tisíc.

Na jaře, tím myslíš duben?

Březen?

Číslo se Stropnickým na obálce bude to, které prodá aspoň padesát tisíc?

Jedno ze tří čísel, které tady leží na stole, se hodně přiblíží k padesátitisícové hranici.

Přes pokles celkového prodeje o zhruba dva tisíce vám loni zhruba o tentýž počet naopak vzrostlo předplatné, na téměř patnáct tisíc kusů, a prodeje digitálních kopií se víc než zdesetinásobily na zhruba dva a půl tisíce kusů. Jak hodláš nakládat s těmito segmenty celkového prodeje?

Když bude zájem o Týden na stánku, v druhém sledu nám poroste předplatné. A elektronické předplatné je zkrátka trend. Podívej se na Reflex, který má dnes kolem patnácti tisíc kusů z právě z digitálního prodeje. Kdybychom elektronické předplatné odečetli, Reflex bude mít problém udržet se na hranici 45 tisíc.

Elektronické předplatné dávají společně s tablety…

Je to ale číslo, které se započítává, tečka.

… dořeknu to - podobně jako Ringier se Samsungem teď bude digitální prodeje podporovat Mafra s Lenovem. Podpoříte elektronický prodej podobně?

Ne. Jsme velcí příznivci diverzifikace. Čím víc fungujících distribučních kanálů, tím lépe.

Stabilně skoro devět tisíc výtisků na vydání tvoří u Týdne tzv. ostatní prodeje, hromadnější odběry za nižší cenu. Ty budeš chtít snížit?

Ne, ostatní prodeje patří do regulérních statistik. Když si pro ně někdo přijde ve slušném objemu, nebudeme mu bránit, aby to za pravidly stanovenou cenu odebral. Ale nevšiml jsem si, že by se toto číslo výrazně hýbalo, a do budoucna to ani nepředpokládám.

Do vedení Týdne jsi přišel s tím, že z časopisu chceš udělat respektovaného obsahového lídra trhu. S kým hlavně bojuješ? Kdo je nejtvrdší soupeř?

V tuto chvíli má Týden jediného soupeře, a tím je Reflex. V segmentu, v němž se pohybujeme, už pak zbývá Respekt, ale u něj nevidím jakoukoli snahu oslovovat čtenáře v trafikách. Dělají si časopis, jak se jim líbí, a na tržní kritéria nehledí. Nemůžu soutěžit s někým, kdo nechce soutěžit, Respekt z toho tedy vynechávám. Reflex otevřel obrovský prostor na trhu - tím, že politiku pojímá ideologicky, agitačně, až vulgárně. Týden má tak výhodu, u nás má reportování o politice konkrétní obsah. Když uděláme na titulní stranu primátora Hudečka jako loutku, uvnitř máme story o poradcích, kteří za ním tahají nitky. Sepětí obsahu s formou je nesmírně důležité, Reflex na to pod vedením Pavla Šafra rezignoval a já tak vidím ohromnou příležitost oslovit čtenáře, kteří jsou tím znechucení. Naše výhoda je, že jsme ti, kdo útočí na lídra trhu. To je vždycky výhoda, protože lídr trhu se musí bránit. Zatímco my můžeme zkoušet různé zbraně. A myslím, že máme daleko větší touhu uspět. V Týdnu cítím daleko větší energii, než jakou cítím z redakce Reflexu. Reflex mi po personálních změnách, které Pavel Šafr provedl, přijde ospalý, unavený. Proto je to soupeř, na kterého stojí za to zaútočit.

Kdy si maluješ, že byste mohli největšího soupeře porazit?

Záleží to na tom, jak dlouho zůstane redakce Reflexu unavená. Pokud si vedení v Holešovicích neuvědomí, že redakce potřebuje omlazení, nový impuls, do roka je můžeme mít. Když to půjde jako doposud, příští rok touhle dobou už bychom mohli být minimálně vyrovnaní.

Před čtyřmi lety, když jsme spolu natáčeli videorozhovor ještě v newsroomu PPF Media, si jako špičky oboru jmenoval Jiřího Pšeničku, Martina Jašminského a Istvána Léko.

Každý z nich se vydal jinou cestou, každá z nich je ale zajímavá, protože dohromady ilustrují, co vše se na trhu od té doby stalo. Zhodnoťme si cesty těchto tří.

Jen je důležité říct, že jsme mluvili o ekonomických novinářích. Ale dodnes nemám, co bych na tom, co jsem tehdy řekl, měnil. A jsem rád, že dva z nich jsou šéfredaktoři významných novin.

Jiří Pšenička, pořád zručný autor s čichem na původní témata, předtím v Ekonomu, tištěném prestižním měsíčníku, nyní v začínajícím tabletovém týdeníku Dotyk, v němž by hlavně kvůli rozverné grafice tohoto titulu málokdo čekal zásadní texty.

Podle mě ztrácí nejlepší roky života tím, že pracuje pro médium, které bohužel absolutně není vidět. Mohu říct jediné - je mi to líto.

Martin Jašminský, šéfredaktor Hospodářských novin ve vydavatelství Economia, která minimálně půl roku buď nenachází, nebo horko těžko a velmi pomalu nachází celkovou svou vizi, co s haldou obsahu, jenž generuje a který by mohla velmi dobře prodávat.

Oddělil bych dvě věci - hledání směru pro Economii, to není úplně Martinova práce z pozice šéfredaktora, a pak směřování a vedení Hospodářských novin. A tam Martin dosáhl výrazného pokroku, vrátil novinám ekonomiku. Ze svého působení v tomto deníku vím, že Martin je velký zastánce toho, aby Hospodářské noviny skutečně byly ekonomické noviny. A na první pohled je patrné, že urazil velký kus cesty. Má tam fantastický tým mladých ekonomických reportérů, kteří odvádějí dobrou práci. Když bude mít podporu z vedení Economie, je schopen udělat s Hospodářkami to, co István s Lidovkami.

Zmíněný István Léko založil v prosinci 2010 web Česká pozice, v podstatě první Babišův mediální podnik, aniž ale říkal, že ji financuje právě Andrej Babiš. Nedávno jako šéfredaktor převzal Lidové noviny, Česká pozice se v nich rozpustila. Jeho samostatné podnikání skončilo ztrátou v řádu desetimilionů korun.

Když vznikala Česká pozice, samozřejmě mě také zajímalo, kdo to platí. Sešel jsem se tehdy s Jirkou Pšeničkou, kterého to taky zajímalo, a zjistili jsme to během tří hodin. Během tří hodin jsme věděli, že investorem do České pozice je Andrej Babiš. A co? Nic. Všichni tu běhali po trhu a “kdo to platí? kdo to platí?”. Kdyby byli chytří, šli by se podívat na zakladatelské listiny, které leží na obchodním rejstříku, a tam by našli razítko advokátní kanceláře, která s Babišem dlouhodobě pracuje. A já říkám - no a co? Pro mě je důležitý výsledek. Jestli měl István dohodu s Andrejem Babišem, že bude dělat kvalitní neziskový projekt, jestli záměrem Andreje Babiše bylo podporovat Istvána v jeho práci, i s tím, že ho jednou dosadí do firmy, kterou koupí, říkám - no a co?

Pro mě jako pro novináře, a myslím, že i pro Istvána jako pro novináře, je důležitý výsledek. Česká pozice byla ze žurnalistického hlediska vysoce kvalitní projekt, zúročilo se to mimo jiné v tom, že István si do Lidových novin přivedl hotový tým naprosto perfektních novinářů. Tam jsou opravdové perly. Ondra Koutník, spolu s Nikitou Poljakovem z Hospodářských novin, patří k budoucím hvězdám české žurnalistiky. Zrovna tihle dva chlapíci jsou lidi, s nimiž budeš za deset patnáct let dělat rozhovory jako s šéfredaktory mediálních outletů, ať to budou noviny nebo časopisy nebo cokoli jiného. István shromáždil kvalitní tým a čtenáři Lidových novin z toho profitovali - všechno je v pořádku.

Zvlášť v době, kdy se často mění či vznikají novinářské týmy, by myslím mělo být čtenáři známo, kdo za vydavatelstvím finančně stojí či kdo je vlastníkem. Aby ke čtení dostal všechny informace.

Dobře, u nás je to jasné, u nás za tím stojí Mirek Soukup, tečka, všichni to vědí. Mě nezajímá, jestli za projektem Dalibora Balšínka stojí Martin Roman nebo Jan Klenor nebo Zdeněk Bakala nebo jestli to platí Radek Pokorný. Je mi to úplně jedno. Někdo to musí zaplatit, rozhoduje jen kvalita a spokojenost čtenáře, to je celé.

Ještě jedna obecná otázka. Od prodeje Economie Zdeňku Bakalovi po nákupy Andreje Babiše a Daniela Křetínského sledujeme přechod předních mediálních aktiv od zahraničních koncernů k tuzemským mohovitým solitérům. Jakou další fázi očekáváš? Jaký vývoj bude v českých médiích vidět?

Vyhraje ten, kdo pochopí, jak média fungují. Můžeš vyrábět housky a obchodovat s hnojivem, a když máš cit pro média a pochopíš, že je to showbyznys, že to není byznys jako každý jiný a že k němu musíš mít jistý dar intuice a talentu, můžeš na trhu uspět a je vlastně jedno, odkud přicházíš. Majitelé, kteří si myslí, že je to byznys jako každý jiný, buď neuspějou, nebo pochopí, že snažení je marné a budou se médií postupně zbavovat. Ti, kteří to pochopili nebo se to naučili, budou média přebírat.

Plus tu bude skupina mediálních vlastníků vyrostlých z menších projektů. Třeba ti dva kluci, kteří přišli ze Slovenska a založili tu český Forbes. Mluvil jsem s nimi před časem, ptali se mě, co mě láká na tom, pro ně pracovat. Říkal jsem jim, že když vidím, jak o médiích přemýšlejí, mám za to, že jednou se ocitnou v situaci, kdy jim budou nabízet Hospodářské noviny a oni se budou rozmýšlet, zda je vezmou, nebo nevezmou. Oni se smáli. Nesmějte se, říkal jsem jim, máte typ uvažování a nastavení, který ve zdejší mediální branži není vůbec typický. Vyrostete a budete dobří. Pokud se nerozhodnou firmu prodat a vystoupit z oboru, vidím je jako budoucí vlivné hráče.

Stejně tak Mirek Motejlek s Ondrou Tomkem mohou na mediálním trhu hrát velkou roli. Mirek je bezpochyby nositelem hodně cenného know-how, má pro to cit, má pro to talent. Všichni se smáli, když Motejlek na konferenci prohlásil, že chce koupit Economii. Pozoroval jsem úplně konsternovaně, jak si všichni ťukali na čelo, že je blázen. Vůbec bych nesmál. Vůbec si nemyslím, že je blázen. Ti, co se smáli, vůbec nechápou jak funguje trh, nechápou dynamiku trhu. Já mám veliký respekt k tomu, co Mirek dělá za práci, a vlastně bych mu přál, aby do úplně vysoké ligy vstoupil a dokázal jim, že opravdu neměli důvod se smát. Já se budu smát, až on jim bude podepisovat výpovědi.

Ještě jedna věc na závěr: Vladimír Železný, ředitel televize Barrandov, který nedávno skončil, sliboval při svém nástupu koncem loňska, že televize obnoví Témata Týdne, diskusní pořad, který jsi loni na podzim moderoval spolu s Františkem Nachtigallem. Dojde k tomu?

Týden u piva, to je onen nový, jiný koncept politické diskuse, o kterém jsme diskutovalo. Teď do toho vstoupilo moje jmenování šéfredaktorem. A můj hlavní úkol v tuto chvíli je soustředit se, aby časopis šlapal, aby byl dobrý, aby se prodával. Mluvil jsem o tom s Vladimírem Železným, s Marcelou Hrdou, koneckonců i s vydavatelem, a říkal jsem jim, aby po mně teď nechtěli zároveň dělat politickou diskusi v televizi. Všichni tomu rozumí, nechtějí to po mně. Spuštění pořadu je tedy odsunuto, pořád se ale o konceptu bavíme a průběžně na něm pracujeme. Zrovna minulý týden jsme dělali kamerové zkoušky. Nepočítáme ovšem s tím, že bychom ho spustili dřív než na podzim. Spouštění musí mít také smysl, asi to nebudeme dělat kvůli evropským volbám, ty budou generovat jen malý zájem a malou účast. Na podzim ale budou volby komunální a senátní, to je jiná. To nám přijde jako vhodná chvíle pořad spustit. Teď to není priorita.

Jaký je koncept? Moderátor budeš ty?

Podle původního konceptu jsme se měli střídat s Frantou Nachtigallem, Franta z toho odchodem do Mafra logicky vypadl. Zkoušíme další lidi. Jak to dopadne, to teď neumím říct. Samozřejmě nemůžeme s Týdnem spojit pořad, který by byl vulgární. Chceme přinést prvky lidovější debaty o politice, ale spíše v předělech. Navíc samozřejmě nemůžeme vyděsit politiky. Kdo by nám chodil do politického pořadu, kde bychom říkali “ty píčo”.

Jako šéf Týdne máš zároveň zajišťovat dodávku obsahu do zpravodajství televize Barrandov. Počítá se i po odchodu Vladimíra Železného z ředitelského postu, že nové zprávy, které na Barrandově zavedl, budou mít dosavadní rozsah?

Podívej, do té doby, než jsem přišel do Týdne, věděl jsem o televizních zprávách jen to, že jsou, a občas jsem tam chodil jako host. Nikdo tu po mě nechce, abych vytvářel vizuální podobu nebo cokoli podobného. Mám skutečně jen koordinovat obsahovou synergii mezi Týdnem, jeho webem a televizními zprávami Barrandova. Tam můj úkol končí. Jsou tu profesionálové jako Jarda Spěváček a Vladimír Železný, kteří se zabývají jen televizí včetně zpráv, a vědí o tom zhruba milionkrát víc než já.

Spíš mě zajímá, zda se bude měnit koncepce zpráv. Což by se tě jako člověka zodpovědného za dodávku dotýkalo.

Dotýká se mě to, že pokud se vyhlásí, že děláme bulvární zprávy, budeme je dělat, pokud se budou mít dělat superpolitické zprávy veřejnoprávního typu, budeme dělat takové. Dotkne se mě to maximálně tak, že budu muset směrovat své lidi, aby takový obsah tvořili. Jinak k tomu nemám co říct. Kromě toho, že má-li to být spojováno s názvem časopisu Týden, musí podoba reflektovat zájmy, kvality a cítění cílové skupiny Týdne, aby opět nedocházelo k rozmělňování značky, jejímu využívání pro nevhodné účely. To je můj obrovský zájem jako šéfredaktora Týdne.

Ty jsi velký kritik formátu Otázek Václava Moravce. Dělat politickou diskusi, třeba víkendovou, nebo jako součást večerních zpráv, či vytvářet magazín, nejenom politický, zkrátka překlápět obsah Týdne do televize Barrandov vás nenapadlo? Chystáte to?

Úplně upřímně, v tuto chvíli to neleží na stole, ale také zcela upřímně, díváme se to, jak se podaří nebo nepodaří absorbovat do svého zamýšleného televizního projektu tým odcházející z Událostí, komentářů. To je hra s otevřeným koncem.

Tento tým by mohl skončit na televizi Barrandov? Respektive začít.

Jsme otevřeni se s celým týmem nebo s některými lidmi bavit, pokud v Economii dojdou k závěru, že řádově milionové roční investice do personálních nákladů nejsou úplně schopni vykompenzovat reálnými příjmy z internetové televize.

Jednáte?

Jen říkám, že se na to díváme. Jsme zvědavi, jak to dopadne. Úspěchy, respektive neúspěchy ostatních na trhu znamenají příležitosti, respektive zavřené dveře.