Jak koronavirus dopadá na média, marketing a maloobchod v Česku? Čtěte ve speciální příloze.

Seznam.cz otevře Cimrmanovu „jarmaru“ později, v „zapamatovatelné“ datum 11. 11. 2011

Po upozornění mimo jiné Martina Millera se Jarmara.at otevře veřejnosti až na Martina.

Seznam.cz a cimrmanologové v čele se Zdeňkem Svěrákem se rozhodli spustit společnou dokumentační databázi Jarmara.at o měsíc a den později. Posun zdůvodnili tím, že se na poslední chvíli rozhodli pro zapamatovatelnější datum 11. 11. 2011.

Minulý týden měli posoudit, kdo z těch, kdož prošli dvěma koly znalostního testu a napsali esej na téma „Cimrman a já“, se stane správcem databáze (Seznam.cz mu má platit 30 tisíc Kč měsíčně po dobu jednoho roku). Soutěžilo 296 718 lidí, přes první dvě kola prošlo 2 650 z nich, z tolika prací se vybíralo. Dnes se měl web veřejně spustit.

Jeden ze soutěžících Martin Miller ale redakční radě napsal: „Jak jistě všichni víme, Cimrman se zabýval problematikou zapamatovatelnosti historických dat. Datum 10. 10. je pravda voleno dobře, ale Cimrman by jistě nesouhlasil s rokem. Jarmaře by zřejmě doporučil spuštění o rok dříve. Bohužel, již zřejmě toto možné není. Nejlepším bližším datem by bylo datum 11. 11. 2011 – pravda čekání je o měsíc a den delší – škoda – ovšem o to méně škod ve hlavách budoucích školáků, kteří se budou o této události zcela jistě učit. A o mládež by nám mělo jít především.“ Datum se tedy posunulo.

Desítka vybraných dostane zítra přístup do testovacího rozhraní, během dalšího měsíce mohou systém pomoci vylepšit. Pozvánku do testovacího rozhraní obdrží příští týden i tisíc náhodně vybraných z méně úspěšných soutěžících.

Jarmara.at

*

Jak vidno výše a též z deseti finálních prací, snad nejčastějším přístupem bylo seskládat vtipný text ze známých Cimrmanových hlášek nebo jej sepsat jako další z přednášek, v duchu původních textů Divadla Járy Cimrmana. Pokusil jsem se přistoupit k tomu jinak, původněji. S dovolením sem výsledek vyvěsím.

(Poznámka: Zmiňovanou návštěvu v Dykově ulici popisuju ve starším článku.)

On a já

Právě jsem vrátil z Dykovy ulice. Cimrmanova pamětní deska tam visí na vile, odkud jsme s kolegou Prchalem, kolegou Hvížďalou a kolegou Šternem dnes večer ve vysílání pohovořili v cyklu Dnešek. Dykova vila, kde se podle desky Jára Cimrman narodil, je už skoro vyklizená, klavír zasunutý ke straně, bez židle, pohovka z předsálí zmizela, a nachystaná rozloučit se s redakcí Šestky. Všichni ti lidé, kteří odsud dosud vysílali, se od pondělka budou přes éter hlásit z Vinohradské, z přestavěné centrály rozhlasu, modernizované.

Kdoví jestli nový majitel Dykovky desku na vile nechá. Vyfotit ji a pověsit na internet, to asi není vysněný způsob, jak zarchivovat Cimrmanovu pozůstalost. I když digitální médium dneska umí i tři rozměry, je virtuální prostor stále jaksi... placatý. Ale může být paradoxně trvalejší, než skutečně artefakty kolem nás – konkrétně třeba v tomto případě.

Začal jsem ho samozřejmě popisovat parafrází čehosi z minulosti. Jak dobře víme, parafrázovat něco z minula může v současnosti – a vůbec vždycky potom – fungovat velmi efektivně, v tom případě je to vlastně velmi původní činnost. Naučit se tedy popisovat každou situaci či jev na základě toho, jak už ji dostatečně známě a přiléhavěji popsal někdo schopnější před námi („koně měli se saněmi co dělat“), značně usnadní všednodenní konverzaci, zvlášť opakuje-li se často.

Párkrát za život ale neublíží, když se k něčemu původnímu odhodláme. Já například tomu nadbíhám tak, že si doslova vytřídím všechno, co by mně v tvůrčím činu mohlo zabránit – od přečtených den starých novin, přes tužky až špinavé nádobí ve dřezu (někdy se tomu říká prokrastinace, ale to sem teď nepatří) – a když už se čas nachýlí nesnesitelně, jdu na to. Obvykle to zabírá. Třídič je opak shromažďovače. Jak vytvořit původní věc, když jednoho něco pořád pudí věci vyhazovat? Asi jenom třídit něco cizího.

On si to někdo představuje jako velkou almaru, ale já spíš myslím, že to bude taková trojrozměrná pavučina, něco plastického, kde všechno je spojeno se vším, co nejhoušť – foto, film, text, zvuk, zeměpisná poloha. Možná to všechno zadlouho skončí ve formě, že si svět polyhistora budeme moci procházet, jako dnes ten náš skutečný.

Originální bude to vznikající ale už mezitím. Nebudeme jen opakovat, což už se objevilo, ale objevíme neznámé vazby. Vznikne nekonečná mapa, která jediná chybí, abychom se dozvěděli všechno o Járovi (D. C.!).

V Praze 30. 9., krátce před půlnocí