Šlendrián často skýtá netušenou kvalitu

Rozebíráme, jak nás lpění na bezvadné formě může ochudit.

Denně se setkáváme se sděleními, jejichž forma je pro nás cizí, matoucí, odrazující. Nahlédněme však dovnitř!

Denně se setkáváme se sděleními, jejichž forma je pro nás cizí, matoucí, odrazující. Nahlédněme však dovnitř!

V poslední době už příliš nelpím na formě. Na typograficky hýčkané knize, na precizně sestříhaných podcastech – zkrátka bezvadně zpracovaném obsahu. Proč mi nevadí určitá míra lajdáctví, jsem si plně uvědomil, když jsem loni pročítal knížku Na obranu bydlení.

Ta analyzuje, proč je stále těžší uplatit nájem v metropolích napříč světem. Vydalo ji malé nakladatelství Neklid, které se věnuje anarchistickým a levicovým publikacím – pozornost jí ale doporučovali věnovat i lidé více napravo. Mě její čtení rozpolcovalo: po dobrých pasážích přicházely takové, kdy jsem měl chuť knížku mrštit do kouta. 

Rozčilovala mě nedotažená úprava: překlepy, chyby v poznámkovém aparátu, tu a tam prazvláštní vysázení stránek. Nešlo jen o to, že jsme nedlouho předtím mluvili s perfekcionistickými nakladateli. Myslím, že na vině byl spíše zvyk posuzovat obsah primárně podle jeho formy.

V určité části Na obranu bydlení (možná to bylo u názvu jednoho z oddílů, kde chybí písmenko, takže se jmenuje Útlak a osobození) mi každopádně její občasné nedodělky přestaly vadit. Řeč je přece o závažném tématu, které se mě bezprostředně dotýká – a palčivost vysokánských nájmů bude podle všeho jen akcelerovat. Nakladatel knížky se při tom rozhodl přispět svým pohledem k řešení problému. Nemohl ho motivovat zisk, a stejně šel s kůží na trh. Co je to potom z mojí strany za krátkozrakost, takhle šílet z nějaké hrubky?

Vysvětlení pro moje chování je prosté: zůstat u hodnocení formy a nepitvat příliš samotný obsah je velmi výhodné. Člověk zůstává příjemně nad věcí a tato pozice je svým způsobem nedotknutelná. Nevyžaduje špinit se samotnými argumenty, vlastní hodnotovou pozicí – a ještě může působit bystře.

Podobně zbytečný se mi nyní zdá i přílišný fokus na originalitu. Zůstanu ještě u příkladů na levici: články na A2larmu nebo na americkém Jacobinu mohou často působit, že byly napsané neuronovými sítěmi, které splétají pokaždé trochu obměněné fráze o neoliberálním konsenzu, hegemonii, asociální vládě pravice…

Ostražitost je samozřejmě na místě: za jazyk se dá skrýt naprostá vyprázdněnost. Stejně nebezpečné je ale i přehlížení obsahu prostě proto, že má svébytný, opakující se slovník. I s jeho pomocí se totiž dá věnovat tématům, na která v ČTK nebo v ostatních médiích nenarazíte. 

Obě tyto vlastnosti ještě můžu ilustrovat na příkladu podcastu z dílny Alarmu Kolaps. Povídání Jana Bělíčka a Pavla Šplíchala s akademiky občas často chaoticky a ještě častěji je pointou: to neoliberalismus! Vzpomínám taky na první díl, kde se dlouze a zcela zbytečně rozebíral název pořadu. Žádný z těchto nedostatků ale při poslechu nepřevládá. Mám naopak pokaždé pocit, že slyším hospodský rozhovor erudovaných lidí, na jaký byste na Radiožurnálu zkrátka nenarazili. V mainstreamu je navíc ještě vzácnější, že by nějaký pořad působil - právě i občasnými nedokonalostmi - tak lidsky.

Celé to trochu připomíná problém, který dobře znají psychologové: mozek má tendenci zjednodušovat si komplexní problémy. Víme například, že namísto uvažování o pravdivosti nějakého tvrzení se často rozhodneme podle toho, jestli máme rádi člověka, který nám danou věc říká. Takový přístup musí nutně vést k jednomu omylu za druhým – a stejné to je, pokud se budu rozhodovat jen podle úrovně zpracování nebo vnímané originality. Jde jen o vodítka.

Řemeslně skvěle zpracovaný obsah tedy budu dál oceňovat. Byla by ale škoda, kdyby zastiňoval syrovější materiál. Když v Kolapsu moderátor Pavel Šplíchal vysloví kostrbatý, neučesaný dotaz, neznamená to, že se jím nestrefuje do něčeho hlubokého. 

*

Telegraficky

Z produkce podcastového studia Gimlet jsme doporučovali kdeco: Heavyweight, StartUp, How to Save a PlanetJejich nová série Test Kitchen začala jako pořad o skrytém rasismu v gastronomické žurnalistice. Zbylé díly ale Gimlet neodvysílá: jeho zaměstnanci totiž nařkli svou společnost z toho, že dělá úplně to stejné, co je kritizováno v Test Kitchen. Kauzu shrnují na Vulture, především ale doporučuji k poslechu zmíněné první dva díly pořadu! 

*

Znalci Venkateshe Raa nejspíš nebudou překvapeni jeho krátkým článkem, který popisuje, jak reagovat na životní výzvy, odmítat zažité představy o osobním růstu a neproměnit se při tom v přízrak. Mě jeho esej krásně osvěžila – schválně, jestli to budete cítit stejně. 

Klára Votavová a Jonáš Syrovátka napsali článek o generaci, která odmítla antikomunismus svých rodičů, chybí ji ale zápal a přesvědčení těch, kteří přišli po nich. Při poslouchání článku se ve mně mísilo trapno s pocity toho, že jde o text s prima vhledy. Za přečtení nebo poslech každopádně stojí! 

*

😂 je prý pro staré, řešili nedávno na internetu mileniálové dotčení rýpáním generace Z. Není, vysvětluje v svém krásně vyzdrojovaném textu newsletter věnovaný emoji.

*

Guardian nedávno v poetickém textu psal, jestli jsou nudes umění. Nepochybně mohou. Rozhodně se ale nesmí sdílet. Příběhy mladých Češek, jejichž fotky se bez dovolení objevovaly na nedávném zrušeném subredditu, popsala Tereza Patočková na Aktuálně. A je to zase jednou WTF, muži na internetu.

*

Laleh Khalili, politoložka íránského původu, která ze země odešla v roce 1985, píše o kuchařkách íránské kuchyně. Nachází v nich vzpomínky emigrantů i vůni snídaní od babičky.

Ondřej Sliš & Jakub Jetmar

George podcast

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George a jeho podcast