Stačí zvuk. Některým příběhům ubírá video na síle

Nevidí, přesto se jí zjevuje dosud nespatřené. Photo by Ante Hamersmit on Unsplash

Stále víc podcastů pořizuje kvůli YouTube i videozáznam. Rozumím. Osamocený zvuk má ovšem nesporné výhody, pro které se čistá audiodíla spíš zapíšou hluboko pod kůži. Nejdůležitější je anonymita, která proměňuje zkušenost respondentů i posluchačů.

Anonymita v první řadě dovoluje, aby někdo vůbec promluvil. Vezměme si podcastové série belgické terapeutky Esther Perel nebo aktuální Hranice násilí od Táni Zabloudilové. Ani páry autenticky rozebírající s Perel své krize, ani ženy vyprávějící Zabloudilové své zkušenosti se znásilněním by pravděpodobně před kamerou nikdy vystupovat nechtěly.  

Nemusí jít ale pouze o úplné skrytí osobnosti. Stačí i docela zdánlivá anonymita, kdy nás nikdo nepozoruje, kdy na nás nehledí oko kamery. Pod jeho dozorem si člověk aspoň podvědomě hlídá svou řeč těla, kontroluje, jestli příliš neodhaluje zuby, se kterými není spokojený. To diktafon působí až jako terapeutické zařízení. Člověk akorát mluví. Jeden německý teoretik médií proto spojuje vynález fonografu se vznikem psychoanalýzy a „slastí z blábolení“.

Médium záznamu je důležité i pro druhou stranu. Fonograf – či dnes diktafon – totiž zachycuje vše, co z člověka vychází, ještě než v tom rozpoznáváme slovní význam. V záznamu hlasu tak slyšíme řečové zmatenosti, proces přemýšlení, nejistoty. Proto bývají tak silné podcasty postavené na zpovědích: posloucháme v nich, jak něco dochází i samotným vypravěčům, prožíváme s nimi uvědomování.

Text tohle zachytit nedokáže, protože vždy uspořádává znaky, nechává pouze čistý význam. Video zase odvádí pozornost. Člověk neustále slídí pohledem a zařazuje lidi do kategorií. Sádlo od Ridiny Ahmedové by patrně nikdy nemělo takovou sílu, kdyby bylo na videu. Vkrádala by se totiž tendence hodnotit, jestli je ten člověk opravdu tlustý a proč své tělo tolik řeší. Obraz – pokud není mistrovsky udělaný – zabraňuje nejsoustřednějšímu naslouchání a často i empatii. Když člověk slyší hlas, představí si člověka. Náš společností vytesaný pohled ale spoustě lidem opírají jejich člověčenství, jak víme třeba z historie a současnosti rasismu.

I pro skrytost obrazu snad mohla mít takový ohlas podcastová série Odsúdení na neúspech, ve které Zuzana Kovačič Hanzelová popisuje historii a současnost vyloučení Romů na Slovensku. „Stovky lidí mi psaly, že změnily názor. V to jsem ani nedoufala,“ říká v rozhovoru pro Český rozhlas. Nemůže za samozřejmě pouze médium zvuku, autorka vytvořila analyticky obrovsky komplexní dílo. Zvuk – výpovědi lidí, kterých se to celé týká – ale dodávají emocionální rozměr, pro který tolik lidí série zasáhla.

Zvuk může částečně i za to, že ji slyšelo tolik lidí. Audio je inkluzivní. Nezanedbatelná část společnosti má problém se čtením, u videa zase člověk uvažuje, jestli opravdu právě tomuto věnovat tolik času. Asi to nezní romanticky, ale audio se hodí pro dobu optimalizace. Člověk nemusí hledat čas, ale zaplňuje chvilky, které se samy vyskytují. Jejich okolnosti – cesta tramvají, mytí nádobí –, navíc slouží jako bílý šum. Odfiltrují přebytečnou mozkovou činnost, hlava se soustředí pouze na zvuk.

Nepotřebuje přitom kdovíjaké zpracování. Stačí něčí hlas, který vypráví. V textu i videu potřebujeme stříhat a vůbec různě poutat pozornost, protože málokdo utáhne patnáctiminutový monolog o jednom záběru či odstavci. Hlas si nás ale namotá. Vtáhne. Pořeže. Pochopitelně ale musí mít o čem mluvit.

Partnerem Nedělní přílohy internetu je Prospero, podcast České spořitelny o budoucnosti Česka, který je součástí projektu Index prosperity