Stále se můžeme těšit na jaro

Přichází jaro, a to je dobré.

Nadcházející změna ročního období totiž dokáže člověku připomenout, že může vnímat čas docela různě. Třeba právě jako cyklus, který funguje nezávisle na něm, a to s docela dobrou jistotou.

To je v těchto dnech vzácnou záležitostí. Absence jistoty je zřejmá: pandemie radikálně zvyšuje rizikovost světa, každé setkání může být nebezpečné. Člověk tak musí sám sebe neustále hlídat, vážit, nakolik je kdysi docela obyčejné jednání odpovědné. Zpravidla dochází k tomu, že ta nejnutkavější potřeba – lidské setkání – odpovědná není. Člověk proto zůstává doma, kde si musí poradit sám se sebou.

A co dělat doma. Pracovat. Práce se stává hlavní jistotou, která tak určuje i rytmus času. 

To není na jednu stranu nic nového. Dnešní práce ale u mnohých – typicky u čtenářů tohoto portálu – ale nekouskuje dny na pravidelné osmihodinové kusy, z nichž se část odehraje kdesi venku. Práce je mnohem víc projektová, člověk na něčem dělá, a to něco nemívá jasně určený konec a začátek. Stejně jako pracovní den v bytě, který je současně kanceláří.

Čas ztrácí řád, stává se až nepříjemně lineární – směřující od úkolu k úkolu, aniž by na konci seznamu byl aspoň pátek. Zatím se nedá ani příliš plánovat, a tak mizí i potenciální výhledy, na co se těšit.

Znovuobjevit svou zemi

Třetí čtvrtina pandemie bude psychicky nejnáročnější, četl jsem kdesi vysvětlovat nějakého psychologa, a snad proto vídám stále víc stížností na běh času definovaný práci z domova (pochopitelně: práce z domova je dnes také výsadou poskytující bezpečí a její podmínky se diametrálně liší v proměnné jménem děti, to je ale jiné pojednání).

„Je to divný život v tyhle dny. Snažím se nějak se srovnat se vší tou prací, ale fakt mně nejde mentálně si nastolit Feierabend [německy „padla“, původně „předvečer“ - pozn. red.]. Těžko se navíc při práci cejtit nějak smysluplně, ne jen to úřednicky odškrtávat,“ napsal mně v týdnu jeden kamarád. „Permanentní home office nakonec vede jen k tomu, že člověk nedělá nic jinýho, než že pracuje, když jiný možnosti, jak trávit čas, už odumřely. Přestal jsem číst, dívat se na filmy/seriály, bavit se s lidma,“ svěřuje se na Twitteru publicista, který přitom z domova pracuje už přes 15 let.

Snad jejich pocity souvisí také s ním, že mají povolání, které stojí také seberealizaci. To je opět výsada, ovšem hluboce rozporuplná, píše teoretička umění Bojana Kunst ve svém pojednání o časovosti projektů: „Práce na projektu je spojena s neustálým katastrofickým pocitem, že samotná práce, jako totalita toho, čím máme přetvořit své životy (a svou přítomnost), je na pokraji zhroucení.“ Na pokraji zhroucení se dnes navíc zdá být mnohé – paradoxně až na tu práci, ke které se ještě víc upínáme.

Zmíněný text vyšel ve sborníku Návrat do budoucnosti, v němž editoři Eva Skopalová a Václav Janoščík vyzývají k „citlivosti k nelineárním tvarům času“. Výtečným příkladem takové citlivosti je kniha, která ve mně posiluje zmíněnou radost z nadcházejícího jara – krásně zpracované Svátosti od Lucie Králíkové a Michaely Karásek Čejkové. Jde o poetický deník, sbírku zápisků a fotografií, jak autorky zakoušejí a pro současnost aktualizují tradice navázané na přírodu.

Svátosti znovuobjevují vlastní zemi, dodávají jí zapomenutou vrstvu a svébytným způsobem ukazují, jak příroda stále něco rodí. Sama. Člověk se tak může vzdát svého stěžně – práce – a účastnit se na tom, co příroda přináší. Navíc aspoň trochu způsobem, jakým to dělalo několik generací před ním, což je v digitální době také docela výjimečná zkušenost časovosti. Třeba vyběhnout o Velikonocích na kopec a tam při rozbřesku vítat zmrtvýchvstání Krista.

Svátosti problém práce nevyřeší, aspoň však ukazují, že je na co se těšit – a že to nepochybně opravdu přijde. Třeba jaro.

Zkouším si plnit malé úkoly, které mě vždy dovedou k jedinému poznání: vycházet co nejčastěji za hranici svého známého území a narušovat stereotyp, který mě otupuje, hledat způsob, jak žít, aby svět byl lepším místem, protože jsem v něm žila. Je to mé osobní mapování. Díky němu mohu najít v přírodě něco, co si zamiluji a začnu to bránit. Jaro je krásnou příležitostí začít opět hledat i nacházet.

Telegraficky

O bytech jako místu k bydlení natáčí podcastovou sérii pro Radio Wave Jonáš Zbořil. Navštívil třeba mladé lidí, kteří žijí v sociálním bydlení.

*

Literární tip: básník Daniel Hradecký vydal impozantní prózu, píše na Aktuálně Petr Vizina. Rozhovor s autorem vyšel v Salonu Práva, a já objednávám. 

*

Esej Lee Winsela rozporuje dystopický náhled na společnost, kterou mají rozvracet sociální sítě, umělá inteligence nebo nanotechnologie. Míří hlavně na akademický provoz, který nekriticky přejímá rétoriku Silicon Valley o všemocnosti technologií – a jen jejím dopadům dává opačné znaménko. Místy zpochybnitelný text, přesto krásně provokující! 

*

Na Noema vyšel parádní rozhovor se slavným kanadsko-českým vědcem Václavem Smilem, na který jsem se chystal odkázal, a hle: Deník N publikoval jeho překlad. Předplatitelé tedy mohou číst i česky, proč změna klimatu není jediný ekologický problém.

*

Série Paměť města o pražských čtvrtích dostala překvapivý sequel – Paměť sídlišť. První díl, který mapuje vývoj Černého mostu, ukazuje, že půjde o posun od narativu o gentrifikaci a proměně dělnických čtvrtí. Vývoj je přinejmenším v prvním díle úplně jiný – a na Čerňáku mimochodem končí obyvatelé, kteří byli vystrnaděni ze čtvrtí v první sérii! 

*
Není toho potřeba vědět mnoho o antické historii, aby vás okouzlila rekonstrukce tváří všech římských císařů!

Jakub Jetmar & Ondřej Sliš

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George a jeho podcast