Státní šoubyz přestal zabírat

Ministryně financí za ANO Alena Schillerová s rouškou s nápisem Šarlatán, na filmové premiéře stejnojmenného filmu v srpnu 2020. Ilustrační foto: Profimedia.cz

Před časem jsem zhlédl koncert jedné popové divy, která během koncertu provozovala prostocviky hraničící s přetížením, jaké zažívají letci při akrobacii. A přitom normálně zpívala bez zakolísání. Protože o zpívání trochu vím, pravil jsem ohromeně: „Ale to přece není možný, ona nezpívá!“

„Prosimtě…,“ sykla dcera. V tom jednom slově znělo: samozřejmě, že nezpívá. Tobě to snad nějak vadí nebo co? Aha, změnila se pravidla a já si toho nevšiml. Doba kdy zpěváci zpívali a kosmonauti trénovali géčka v Bajkonuru (a nezpívali), pominula. Takoví Milli Vanilli, kterým sebrali v roce 1990 Grammy, když se ukázalo, že vůbec nezpívají a jsou jen nádherní, to dnes mohou pokládat za křivdu.

Podobný pocit zmatení jsem zažil onehdá při rozhovoru s jednou kolegyní, která pracuje v roli šéfové komunikace na jistém centrálním úřadě. Schválně mlžím, protože ji mám rád a pokládám ji za velice schopnou. A budu jako občan rád, když setrvá. Dozvěděl jsem se, že její nejvyšší nadřízený (ten úplně nevyšší, co tam je) na komunikaci velice dbá. Hruď se mi nadmula a zavětřil jsem lepší příští.

Jen na chvíli. Příslušný politik totiž trvá na tom, že musí mít denně aspoň dvě fotky na Facebooku, kde opravdu dobře vypadá. Jeho lpění na komunikaci spočívá v osobní kontrole všech publikovaných fotografií. Na ničem jiném už nelpí. Na nějakých informačních výkonech svého úřadu už vůbec. I tak je to pro komunikační tým vyčerpávající (ne každý den se stříhá páska či zahajuje školní rok). Na nudnou agendu úřadu už nezbývá čas ani energie. Ale to nikomu nechybí, že se třeba občan nepřipravuje na daňovou reformu nebo nechápe smysl debat o změně energetického mixu (zase mlžím).

Popové hvězdy a vrcholná politika ve své pokleslé podobě přistoupily na to, že je jedno, jestli umíte zpívat nebo vládnout. Hlavně, že u toho dobře vypadáte. Změna pravidel, řekl jsem si opět a začal se s tím smiřovat.

A najednou pandemie. Na zubící se ministry-playboye a ministryně bond-girls nikdo není zvědavý. Všechny víc zajímá ta nudná rutina – co a kdy mám dělat a co nedělat. A jsou i takoví, co chtějí vědět proč a k čemu je to dobré! Zase změna pravidel, jenže tentokráte ji zřejmě nepostřehly úřady a jejich vlivní. Opájí se pozorností televizních kamer, ale na komunikační povinnosti svého úřadu ani nevzdechnou. Trvá to rok a pořád nic. Ptáte se, co proboha dělají ti profesionální marketéři a píáristi na ministerstvech a v institucích všeho druhu? Tak teď už to víte! Pudrují a kadeří své ministry.