Takže cože? Tohle jsou ty kampaně nejlepších z nejlepších? Jak já se těšil, Bože, jak já jsem se těšil. Jsem politický člověk. Byl teď jsem v Americe při volbě prezidenta a prožíval jsem to podobně silně jako u nás 17. listopad 1989. Čekal jsem gejzír, erupce emocí. Slzy dojetí. Hrdost, že jsem Čech. Ale tyhle billboardy? Jako sorry, ale je to obyč. Podobným pracem říkám „grafické studio Jihlava“. Ne že bych něco měl proti Jihlavě, odkud pochází podle mě nejlepší grafik v Česku, ale jsou to práce lokální kvality.
Podotýkám, že jsem člověk velmi nakloněný dojetí. Vítám ho. Mám ho rád. Patos, pokud se umí, tak zbožňuju. Je to podle mě vřelá, autentická emoce nás, lidských bytostí! Vidíte, už je to tady. Umím se dojmout i sám. Ale tady jsem se nedojal.
No nic, pojďme se podívat, co pro nás týmy kandidátů připravily. Všichni postupovali stejně. Jasně, s castingem nic nenaděláme. Takže fotka kandidáta, k tomu vymyslíme nějaké pozadí, pokud možno buď bílé, nebo modré, aby nám věřili. Ale pak by tam měl být nějaký text, který nás přikove k židli, nebo padneme na záda a vypadne nám slina z úst. Tak tohle se bohužel povedlo jen v jednom případě.
Co čekáme od billboardu prezidentského kandidáta? Především připomínku toho, že kandidát se účastní volby, a pak emoce, emoce, emoce. Bohužel emoce tu nejsou. Billboardy jsou uniformní a týmy úmyslně potlačily jakýkoliv náznak kreativních prvků, protože pokud by to náhodou hnulo s preferencemi o procento, tak se měsíc nevyspí. Takže sázka na jistotu. Jistotu čeho? To bohužel není z textů jasné, ale třeba na to přijdem.
Miloši Zemanovi koupili sako s košilí v OD Prior Česká Lípa, brali ho od pasu nahoru, takže tepláky si mohl nechat (děkuju Tomáši Belkovi za velmi trefné pozorování). Získali tím především autenticitu. Zeman v obleku od Prady by nebyl uvěřitelný. Za kandidáta umístili ohyzdnou měsíční krajinu (možná je to tam hezké, ale ta fotka je ukrutná) a slogan Zde domov můj. Tenhle slogan postrádá call-to-action. Tedy text, který vás donutí něco udělat. Autor textu se pokusil o emo, ale slogan je předvídatelný a žádnou emoci nevyvolává. Je to spíš připomínka toho, že Zeman kandiduje. Také se na žádném z billboardů nesetkáme s ničím, co by kandidáta charakterizovalo, jsou to jen obecné proklamace.
Vladimír Dlouhý je ve formě. Vypadá dobře a má dobře zvolený doplněk. Bohužel jeho sloganu chybí ke call-to-action maličkost - sloveso. Respektovaný ekonom, prezident do nepohody CO? Byl, nebyl, bude, nebude? Bez toho je to nuda. I když pochopitelně jsou slogany, které sloveso nemají, třeba „Výjimečně silný, výjimečně dobrý“, nicméně tam hraje spíš i značka výrobku a vytváří celek. U Vladimíra Dlouhého mě mrzí, že nevykročil mimo svou komfortní zónu, protože on jediný by na to podle mě měl po všech stránkách.
Přemysl Sobotka použil českou vlajku jako pozadí. Titulek neříká vůbec nic. Ani o kandidátovi, ani o programu. Opět, chybí sloveso. Naše země, naše svrchovanost CO? Nevíme. Pozitivní je, že doladil kravatu do státních barev. Paradoxně, když jsem si hodnotil jeho program se svými představami na Volební kalkulačce, vyšel mi jako kandidát č. 1. Shodujeme se téměř ve všem. Ale tohle je billboard pro formu, jen, aby si ho tým mohl odškrtnout. Chápu, že na značku ODS se těžko momentálně někdo nachytá, ale na webu několik myšlenek (bohužel pod stejnými, nefunkčními slogany) má. Chtělo to jen pochopit specifika venkovní reklamy a možná také testovat více variant.
Ale oproti Jiřímu Dienstbierovi je to pořád ještě zlatý. Slogan „Spravedlivý stát je možný“ je natolik amorfní, že se do něj skryje všechno, jako že se nám to třeba nepovede. To je taky „možný“. Sloveso tady nechybí, ale stejně nepomohlo. Totální bezradnost na úrovni politických proklamací typu „Umím si představit, že…“ Ano, každý z nás si umí představit i že tu vybudujeme Švýcarsko, i že do nás narazí meteorit. I že politik bere, i že nebere. I že podléhá tlakům. Panu Dienstbierovi musím přičíst jediný smutný bod - a totiž pozadí. Masa fiktivních vlastenců ukazuje, že tady jsou nějaké náznaky nápadu, či předvídavosti, jak asi bude řešit vizuál konkurence. Podle mě stejně nakonec Dienstbierovi voliči podpoří Zemana, takže je to fuk. Po první televizní debatě bude vymalováno.
Jan Fischer je čitelný. Nemá názory, protože to by se mu hejbaly preference. Já ho čtu především tak, že je pod pantoflem - pamatujete na direktivní tón jeho manželky ve slavném videu „Honzo, neschovávej se!“ Pokud přijmeme základní tezi, že se totiž nechce nikoho dotknout, tak musíme uznat, že je to strategie, které se drží, což oceňuju. Na billboardu má povedený text „Podpořte mou kandidaturu“. To je dobrý slogan - má totiž call-to-action. Jako jediný. Za jedna. Tedy, za jedna minus, protože hned pod tím je obrovská chyba. „Děkuji.“ I když se nám tahle chyba rozmohla na všech společenských úrovních a tedy ji asi nevnímáte, tak je to chyba. Protože když něco chcete, prosíte. Když jste to dostali, děkujete. Je to korporátní záležitost, kdo neprožil kus života ve strukturách, kde neustále delegujete, tak to tak nemá. Jinak Jan Fischer má bombastické logo. Nápad není nic extra, prostě lipový list. Ale zkuste si ho nakreslit. Vyjde vám Česká pojišťovna.
Vítězem je Karel Schwarzenberg. S drobnou chybkou. Schválně, jestli ji najdete. Karel má, jako jediný, bezchybnou historii. Ona je snad skoro omračující, když to na jeho webu čtete jako příběh. A co víc, Karel má styl. Košili si vzal doma ve skříni, šije u dobrého krejčího jistě desítky let. Nic nenakupoval, všechno má. Jen bílé pozadí působí trochu laciným dojmem. Možná to chtělo tapetku, nebo Hrad. Dobrý nápad by byl pojmout kampaň už jako prezidentskou, nikoliv kandidátskou. Karel by to ustál. Tak a teď drobná chybka. Slogan připouští dvojí výklad. Karel postrádá v české politice zdravý rozum u druhých, nebo u sebe?
Koho volit podle kampaně? Pochopitelně nikoho, to byste byli blázni. O program se také nezajímejte, protože pokud spustíte Volební kalkulačku, zmrzne vám úsměv na rtech. Nejlepší by asi bylo položit každému kandidátovi otázku a sledovat, podobně jako v seriálech Anatomie lži či Mentalista, jestli mluví pravdu. Pokud ano, tak bych ho volil.
Autor byl konzultantem sociálních médií několika prezidentských kandidátů, na jejich kampaních se ale nijak nepodílel.
Vyšlo dnes 29. listopadu v časopisu Reflex