Prezident Miloš Zeman by si „velice přál“ personální změny v České televizi. Řekl to v televizi Barrandov, bez upřesnění, koho by se měly týkat. Připomněl, že takové změny nemůže dělat prezident, ale mohou je spustit poslanci, když dvakrát zamítnou výroční zprávu o hospodaření České televize. „Tak uvidíme, jestli to udělají,“ pověděla hlava státu.

Televize jako zbraň převratů a revolucí

Není náhodou, že Kaddáfí označil Al-Džazíru – vedle bin-Ládina, cizinců a údajně zfetované mládeže – za největšího nepřítele země.

Českým příslovím „podle sebe soudím tebe“ se dají vysvětlit některé naše omyly, když události v jiných zemích poměřujeme vlastními zkušenostmi, aniž bychom brali v úvahu, že jinde mohou být naprosto jiné poměry, než v jakých jsme zvyklí sami žít.

Také proto – podobně jako Patrick Zandl – nesouhlasím s názorem četných internetových publicistů, podle nichž za rozšířením sociálních bouří z Tuniska do ostatních arabských zemí, a za jejich organizováním stojí internet, sociální sítě, Facebook, Twitter.

Je sice možné, že na některých místech se mladí lidé s pomocí Facebooku stali prvním impulsem, jiskrou, která padla do výbušné atmosféry revolučních nálad tak, jak o tom vypráví Asmaa Mahfouzová na webové stránce MEMRI TV sponzorované Američany.

Stačí však porovnat sociální strukturu v Egyptě, Jemenu, Libye s evropskými zeměmi, stačí si uvědomit, kolik lidí tady má přístup k internetu, a kolik z nich vyšlo do ulic. Je sice pěkné, že díky internetu, mobilním telefonům, YouTube a Twitteru se do našich počítačů dostávají textové i obrazové zprávy z Káhiry nebo Tripolisu. Jenom si nejsem jist, zda mediální prostředí, které nás tímto způsobem obklopuje, je totožné s mediálním prostředím většiny obyvatel, kteří se v arabských zemích bouří proti svým vládám.

Hlavní silou, která přenášela požár nepokojů z jedné země do druhé, nebyl internet, ale arabské satelitní televizní programy překračující hranice. Především liberálnější katarská Al-Džazíra a také konzervativnější dubajsko-saudskoarabská Al-Arabija. Díky anglické verzi Al-Džazíry na internetu jsme si i my mohli udělat představu, jaké informace se dostávaly k obyvatelům Egypta, Jemenu, Libye, Jordánska či Bahrajnu vedle těch, které jim nabízely jejich oficiální a provládní stanice.

O tom, že příjem satelitních programů není v arabském světě privilegiem středních a bohatších vrstev, svědčí les antén na střechách domů i v chudých čtvrtích arabských měst, nebo satelitní talíře vyčnívající z beduínských stanů, jak o tom v neděli vyprávěl v rozhovoru pro Česká média Vladimír Železný, který prý teď radí nové česko-arabské televizní stanici HE TV.

Aniž bych chtěl přirovnávat současné arabské bouře k sametové revoluci, rád bych připomněl roli, kterou sehrála Československá televize v listopadu 1989 . Ještě do víkendu 25.-26. listopadu se někteří zastánci starých pořádků utěšovali tím, že Občanské fórum se svými požadavky ztroskotá, že ke generální stávce, která měla vyjádřit podporu požadavkům OF, se nepřipojí dělníci a váhající venkov. Doufali, že opatrnost lidí, a také vzpomínky na rok 1968, kdy angažmá ve prospěch demokracie někteří lidé později těžce odskákali, zabrání masové účasti na stávce, což by výrazně posílilo pozici vládnoucího režimu při jednání s opozicí. Přímé televizní přenosy z letenských manifestací v sobotu a neděli však vyslaly poselství do celé země, kterému každý porozuměl. Jednak, že podpora změny je masová, a také, že režim je slabý, protože už nekontroluje média a proto není třeba se ho bát.

Historie zná více příkladů, kdy se při převratech bojovalo o kontrolu nad televizním vysíláním a kdy televizní vysílání ovlivnilo běh událostí. Třeba v Litvě, kde sovětská armáda v lednu 1991 dobývala televizní vysílač podporující nezávislost země. Nebo v Jugoslávii, kde svržení Slobodana Miloševiče v roce 2000 dostalo jméno „buldozerová revoluce“, protože to byl buldozer, přesněji řečeno stavební nakladač, který pod palbou bránících vojáků rozrazil brány srbské televize, a dokončil tak 6. října politický převrat.

O televizi se bojovalo také při „oranžové“ či „pomerančové“ revoluci na Ukrajině v roce 2004, i když to byl boj podobný tomu v Československu. Redaktoři ve státní i v soukromé televizi se tady vzbouřili proti šéfům, kteří stáli na straně Kučmova režimu proti prezidentskému kandidátu Juščenkovi, a nakonec dosáhli toho, že mohli svobodně informovat o tom, co se děje na náměstích. V Gruzii to byla zase soukromá televizní stanice Rustavi 2, která v roce 2003 podporovala opozici a pomohla svrhnout prezidenta Ševarnadzeho po zmanipulovaných volbách.

Také proto jsem pozorně sledoval, zda a jak se bude chovat egyptská státní televize, kterou Al-Džazíra občas citovala. Je fakt, že Mubarakův režim si ji dobře pohlídal. Po počátečním zaváhání 25. ledna, kdy se demonstranti dostali až do televizní vrátnice a vypálili nedaleké sídlo vládnoucí strany, armáda televizní budovu, kterou od hlavního dějiště demonstrací, náměstí Al-Tahrír, dělí jen čtvrthodinka chůze, obklíčila tanky a nikdo se k ní už nedostal.

Bylo zajímavé sledovat manévrování egyptské státní televize, která kvůli Al-Džazíře nemohla zamlčet, co se v Káhiře děje, ale která se snažila akcentovat negativní prvky událostí, případně přinášet záběry z demonstrací podporujících prezidenta Mubaraka. To se změnilo až po Mubarakově pádu a rád bych se někdy dozvěděl, co se v průběhu převratu uvnitř budovy odehrávalo. Dočetl jsem se jen, že když bylo po všem, zaměstnanci televize žádali, aby je nový armádní režim zbavil starých šéfů.

V těchto dnech probíhá další souboj v éteru o obraz situace na poli občanské války v Libyi a také o postoj mlčící většiny, která se obvykle přidá na vítěznou stranu. Není náhodou, že Kaddáfí označil Al-Džazíru – vedle bin-Ládina, cizinců a údajně zfetované mládeže – za největšího nepřítele země. O tom, jak a kdy Kaddáfí v Libyi skončí, zatím ještě nevíme, ale můžeme si být jisti, že definitivní potvrzení konce Kaddáfího režimu přijde v okamžiku, až se televizní stanice v Tripolisu přidá ke vzbouřencům. Podle toho, jak amatérsky jsou natočené záběry, které tato stanice vysílá, soudím, že ti, co zde pracovali, se už možná dávno rozhodli, a Kaddáfího opustili.

Abychom si však nedělali velké iluze o tom, co se na Blízkém Východě dnes děje, přidávám citát z komentáře Ladislava Henka v HN “Evropa na pokraji velkého průšvihu“:

„Arabskou revoluci nelze srovnávat s pádem železné opony. Proměna komunistických zemí střední a východní Evropy byla iniciována zejména dvěma hybateli: možností osvobodit se od opovrhovaných režimů a touhou po svobodě a demokracii. Chudoba a hlad zde nehrály prakticky žádnou roli. Vření v arabském světě je naproti tomu motivováno především rostoucí chudobou. Touha po svobodě hraje druhotnou úlohu.“