„Facebookové ikony, ikony Windows a také ikony v iOS se změnily z trojrozměrných na dvojrozměrné. Ale televize nepřestaly být zamilované do trojrozměrných pohybujících se lesklých věcí z osmdesátých let. Zamilovaly se do nich v osmdesátkách a nikdy to už neopustily,“ prohlásil Mark Porter letos v březnu na jevišti prostoru La Fabrika v pražských Holešovicích. Brit, který dělal art directora magazínu Colors od Benettonu, startoval v Británii edici časopisu Wired, působil v sobotní příloze Weekend deníku The Guardian a tvořil design novin Público či Courrier International, byl v Praze součástí ojedinělé akce Mouvo, vůbec prvního českého festivalu zaměřeného na motion design, tedy vizuální stránku mediálních produktů. Uznávaný designér Porter přijel ukázat, jak s kolegy redesignoval nizozemské televizní zpravodajství RTL Nieuws, přičemž infografiky a ilustrační grafiky dosud hojně používané ve zprávách řady široce sledovaných stanic zkritizoval jako samoúčelné a málo říkající.
„Tvůrci v televizi považují publikum za hloupé, že k nim musí takto sestupovat,“ míní britský designér po zhlédnutí některých takových děl. „Někde z toho vyloženě dělají videohru. Třeba jistá francouzská televize udělala jakousi 3D grafiku z dopadení Usámy bin Ládina, založenou absolutně na ničem,“ dal příklad. V Praze ukázal i notoricky známé typy „informační“ grafiky, kde jako podklad k určitým údajům ze statistik týkajících se zemí Evropské unie slouží modrožlutá evropská vlajka v kombinaci se siluetami anonymních lidí z fotobanky. Tedy vizuál, který nenese žádnou informaci. „V televizi panuje strach z prostoru a jednoduchosti. Modernismus není jen styl, má morální dimenzí – čistotu, přímost, čestnost. Televizní design má být čestný, poctivý,“ nabádal Mark Porter. Ledabylý přístup se podle něj týká i tištěných médií. Není proto přílišným zastáncem upravování toho, co je fotkách, neboť i to posouvá význam a vzdaluje příjemce od reality. „Morální standardy vizuální prezentace v médiích jsou skutečně nízké. Snažte se vyhnout ilustracím, sdělujte věcí jasně, čistě, čestně. Není to o tom, jak věci vypadají, ale co znamenají. Všechno se přitom odvíjí od obsahu,“ vysvětloval.
Je nějaké dnes hlavní médium, od kterého design odvíjet, pro které designovat?
Kdybych měl vybrat jeden mediatyp, byl by to digitál, tedy web a samozřejmě mobilní telefon. Z mobilů dnes lidé získávají většinu informací. Ovšem každé médium dnes musí být vším. I když jste časopis, musíte být zároveň na webu a dělat video. Když jste noviny, stejně tak. Jako televize musíte publikovat text. Mediatypy ve skutečnosti už neoddělíte. Jako zpravodajský zdroj musíte publikovat na všech možných platformách. A i když jste jen digitální médium, publikujete nejen na svém webu, ale také na Facebooku, Twitteru, Instagramu. Pole, skrze něž médium na své příjemce působí, je tak stále širší, což činí práci editorů a designérů opravdu těžkou, složitou. Byli jsme zvyklí pracovat pořádně na jediné věci – časopisu, televizním pořadu –, ale dnes musíme být na všech platformách, a pořád.
Jak připomínáte, některé platformy vůbec médiím nepatří. Je tedy vůbec možné udržet jednotný design moderního média na všech platformách stejný? Je to už standard, či stále vzácné?
Je to pořád poměrně vzácné. Design stejný všude ani být nemůže, každá platforma se liší. Vtip je v tom, že médium musí být všude rozpoznatelné, jako součást téže rodiny. Klienty neustále nabádáme, aby měli konzistentní identitu na všech platformách. To je přístup, který je vlastní výrobcům spotřebního zboží, které prodávají lidem, ale zdaleka ne mediálním firmám. Když časopisy a noviny spouštěly své weby, ty často vypadaly úplně jinak než tištěné produkty. Dokonce často měly jiná jména [než tituly na papíře]. Až postupně vydavatelé začali chápat, že jejich produkce musí působit koherentně. Vtip je v tom, vytvořit design škálovatelný a flexibilní, aby mohl obstát pro web, tisk i televizi. Požadavky jednotlivých typů médií jsou přitom značně odlišné. Designér tak musí být schopen dodat adaptabilní systém, který zároveň bude všude rozeznatelný. To dnes nabývá na důležitosti právě s tím, že produkty mediálních domů se přesouvají na platformy, které tvůrcům obsahu nepatří.
Tvrdíte, že televizní design musí být jasný, čestný, poctivý, tedy nezahlcovat diváky spoustou generických, ilustračních výjevů, často trojrozměrných a graficky divokých jen proto, aby to vzbudily pocit, ne předaly informaci. Nepřijde vám, že stejně tak je dnes nutné „vyčistit“, zbavit nepotřebných nánosů samotný obsah? V tisku a v televizi byl zvyk vyplnit předem dané místo či čas, na digitálních platformách, které jsou neomezené, naopak kvůli čím dál větší mnohosti je třeba materiály opracovávat k co největší zajímavosti. A adekvátní délce.
Jasnost a čistota obsahu a jeho struktury jsou logický požadavek, jak je médií čím dál víc a o pozornost konzumentů navíc soutěží s čím dál větším počtem jiných platforem. Když chcete publikum dostat k sobě, musíte je vytrhout z Facebooku či od hraní Candy Crush. Musejí pro to mít pádný důvod. Léta to měli vydavatelé tisku i provozovatelé televizí jednoduché. Teď se musí snažit, aby při své tvorbě, tedy v žurnalistice, udrželi vysoký standard, protože to je jediný důvod, proč k nim lidi půjdou. A stejně tak vysoký standard musí mít vizuální stránka žurnalistických výstupů. Vždycky mě ohromuje, jak moc novináři dbají na kvalitu svého projevu, a přitom tak málo na kvalitu doprovodné grafiky. Ano, kvalitu je nutné vyžadovat od zpravodajství a zdrojů, ale také od toho, jak vypadá. Pořád věřím v kvalitní žurnalistiku, že lidé budou chtít, co se ve světě děje, proto mám za to, že pokud si mediální firmy udrží vysoké standardy, není důvod, proč by neměly být úspěšné v budoucnu.
Spolupráce novináře s designérem na konečném výstupu by měla fungovat od začátku, aby věc společně vymysleli tak, aby lidem řekla co nejvíc a nejpřesněji. Ale opět: jaký je podle vás standard? Není to pořád tak, že se napíše text, teprve pak se předá grafikovi, aby tam dodělal nějakou tu grafiku?
Bohužel mám za to, že to pořád funguje právě takto. Je udivující, kolikrát jsem při svých pracovních cestách za vydavateli a vysílateli po světě viděl, jak málo novináři respektují designéry. Většinou to podle mě není fér. Novináři nicméně pořád vidí svou práci jako nadřazenou práci designérů. Že designéři a ti, co mají zajistit inforgrafiku, jsou tam kvůli tomu, aby vyráběli jen lákadlo pro oko. To je naprosto liché. Přitom je zásadní pochopit, že jde o spolupráci na bázi vzájemného respektu. U časopisů se to zdá lepší, zvlášť u takových, které hodně stojí na fotkách. Tam vcelku chápou, že editor musí spolupracovat s art directorem. Ale ve zpravodajském tisku a televizi takovou symbiózu vidíte málokdy. Věřím, že se to změní s tím, jak vyprávění ve všech médiích čím dál víc závisí na vizuální stránce.
Slyšeli jsme od vás taky, že žijeme ve světě zhušťování a zároveň zjednodušování informací, ukazujete to na vývoji ikon pro operačních systémy mobilních telefonů. Ale i když se budeme maximálně snažit o kvalitní informace, jejich strukturování a čistý design, nebude v určité fázi zjednodušování až moc? Až tak, že se vloudí schematické vzorce, předsudky a podobně? Ne všechny věci na světě přece můžete překreslit, zvizualizovat.
Velikost displeje chytrého telefonu je výzva. Možná se zapomíná, že skrolování je vcelku přirozená věc. Všechno tedy nemusíme odvyprávět na jediné stránce displeje, máme k dispozici dlouhý, byť úzký prostor. Příjemně mě přitom překvapuje, jak jsou lidi tolerantní k dlouhým materiálům na mobilech, když je takové story opravdu zaujmou. V metru a autobusech vídám lidi číst opravdu dlouhé texty. Často tíhneme k tomu myslet si, že obrazovky mobilů jsou vhodné jen prezentaci útržků informací, jako jsou třeba fotbalové výsledky. Tolerance publika je ale mnohem vyšší a záleží na designérovi, jak vynalézavější je ve srovnání s tím, co může udělat na mnohem větších obrazovkách televize či plochách časopisů. Aby i pro mobily vytvořil něco, která lidi zaujme. To, že mobilní telefony a jejich displeje jsou limitované rozměrem, nutně neznamená, že nám zabrání dělat vysoce kvalitní žurnalistiku, předávat vyvážené informace a poskytovat řadu informací. Jen musíme zdokonalit své řemeslo a techniku, abychom to dělali efektivně. Kromě kvalitního designu věřím v dobrý editoriální design. I na nových displejích.
„Grafický design v pohybu“
Film i jeho titulkové sekvence. Televizní grafika v čele se znělkami. Vizuální efekty. Grafický design. Videoart. To vše profesionálové zahrnují pod motion design. „Motion design je pole, kde vizuální vyprávění dostává nový význam,“ podotkl Alan Záruba, designér a také kreativní ředitel televize Nova, který se podílel na přípravě akce Mouvo. „Důležitou sloučástí je hudba, která tomu může dát rozdílné významy taky. „S příběhem, s jeho vyprávěním ale všechno začíná. Kvůli překotnéhmu technologickému rozvoji se na to dneska někdy zapomíná. Občas vidíme nadužívání technologických postupů kvůli efektu, já chci, aby technologie sloužily hlavně k osvobození pracovních postupů,“ vysvětloval Záruba.
Festival motion designu Mouvo poprvé v Česku seskupil přední české tvůrce i několik originálních zahraničních designérů. Kromě výše zmíněného Brita Marka Portera přijel třeba americký designér filmových titulků Danny Yount. „Digitál změnil [v motion designu] absolutně všechno. Já ale stejně začínám kresbou na papír,“ řekl v Praze starý praktik. Stejně tak Sander van Dijk, nizozemský tvůrce, podepsaný naposled třeba pod novým vizuálem IBM. „Je to rychlejší,“ pochválil si tužku jako nástroj.
„Důležitou funkcí, přínosem naší práce je navození nálady,“ podtrhl „titulkář“ Yount. „Při práci na projektech je důležité ptát se na zpětnou vazbu - když pochpíte něcí pohled, můžete ho rozšířit -, dbát na to, aby měl pohyb prvků význam, a vtisknout výslednému dílu strukturu - vytváří rozdíly, tenzi, tedy emoce,“ podotkl Nizozemec van Dijk, který si říká vizuální komunikátor. Jeho tvorbě přitom dominují kombinace dvourozměrných tvarů a pestrých barev. Není v tom sám: „Dnes vidíme snahu komunikovat čím dál víc informací v čím dál víc zhuštěné podobě. Google a Apple jsou v popředí této snahy.“