Jako každý rok: newsletter, o který si tolik píšete, budeme v červenci a v srpnu posílat jen v pondělí.

Tomáš Baldýnský: Televize je perspektivnější než film

„Dělat Comeback bylo jako dostat klíče od Ferrari Nikiho Laudy. Seriál Ulice je víc o sdílení obyčejných situací, na které nejsme připraveni,“ říká Tomáš Baldýnský, šéfautor „nekonečného“ seriálu TV Nova.

Comeback byl můj autorský projekt, říká Tomáš Baldýnský. Foto: TV Nova

Comeback jsem viděl jako svůj autorský projekt, Ulice je projekt, který přesahuje jednotlivce, říká Tomáš Baldýnský. Foto: TV Nova

Na jakém sitcomu teď pracujete?

Na žádném, od sitcomů si dávám pauzu a místo toho plánuju Ulici na rok 2012.

Plánujete? Nebyla náhodou Ulice nekonečný seriál?

Ulice je pořád nekonečný seriál, o to víc se musí plánovat, aby nekonečným zůstala. Když u sitcomu uděláte něco bez plánu, impulzivně, a ukáže se, že to byla chyba, většinou se z toho dokážete vylhat. Ale u něčeho tak náročného a komplikovaného, jako je Ulice, byste byl v pořádném maléru.

A proč neděláte Comeback?

Možná i proto, že jsme špatně plánovali a došly nám síly, prostě jsme už nemohli dál. A potom, když jsme se vyhrabali z antidepresiv, závislostí a fyzických zhroucení, přestala být situace pro sitcomy příznivá a já dostal nabídku dělat šéfautora Ulice. Což je kariérní postup jako hrom, z pankáčsky natáčeného Comebacku jít dělat rovnou největší seriál, který tady kdy byl.

Co to přesně obnáší být “šéfautorem” seriálu Ulice?

Ulice je továrna, která dokáže každý týden vyprodukovat tolik příběhů, že by to zaplnilo dva celovečerní filmy, takže si vypomůžu metaforou automobilky. Na začátku je oddělení, které vymyslí, jak ta auta budou vypadat, jak budou silná, jaké budou mít barvy a co budou umět. Ti své plány předají těm, kdo je skutečně smontujou, nalakujou, vybaví, naleští a pak s nimi vyjedou k zákazníkům. Šéfautor Ulice je ten, kdo se svým týmem vymýšlí, o čem Ulice bude a jakým způsobem se ty příběhy budou vyprávět. Má práce končí tím, že předám větu “profesorka Hejlová vchází do kabinetu a zdraví se s Otíkem Puklickým” lidem, kteří napíšou “KABINET - Ateliér-den, Hejlová vchází a vyklepává z deštníku vodu. HEJLOVÁ: To je venku ale čina, dobré ráno, Otíku...”

A pak už mají scénáristé volnou ruku?

V Ulici nikdo nemá volnou ruku, je to kolektivní práce a vykonávají ji desítky lidí, nikdo si nemůže dělat úplně, co chce. Ale může ten svůj kousek dělat co nejlíp umí. Dialogisti musí být co nejvíc kreativní, ale vždycky napsat jen to, co je předepsáno.

Rozumím, ale když dostanou hlavní osnovu...

... my tomu říkáme epizoda.

... a v rámci hlavní linie toho, co které postavy dělají, v těchto mantinelech už pak mají volnou ruku?

Všechno se ještě kontroluje.

Takže se pak epizoda už napsaná v dialozích vrátí do rukou šéfautorovi?

Ne, šéfdramaturgovi. Šéfautor, šéfproducent a šéfdramaturg a šéfrežisér jsou čtyři lidi, kteří si dělí pravomoci, protože jinak by se to nedalo stihnout. Ale musí neustále vědět, co se má hrát. To znamená šéfdramaturg velmi dobře ví, proč ta Hejlová říká, to, co říká a kontroluje to po tom dialogistovi. Ten má navíc své dramaturgy. Tady Petra (spisovatelka a scénáristka Petra Soukupová - pozn. red.) je dramaturg dialogů. Ta taky musí zkontrolovat dialog, aby se neřeklo něco, co by potom později dělalo problém. Každý má svoji kreativitu ohraničenou velkou spoustou mantinelů.

Je to podobné u sitcomu?

Nakonec vlastně podobné. U sitcomu máte pět, šest lidí na place a tři, čtyři prostředí. Musíte být schopný vymýšlet nové a nové příběhy, které se mohou stát jen těmto lidem a jen v těchto místech, je to velmi komplikované. U Ulice jsou postav i prostředí desítky, což ale neznamená, že máte desetinásobnou svobodu, ale desetinásobné komplikace. Ale tohle je stejné v celé televizní branži, tam jste jako autoři vždycky strašlivě omezovaní. Jenže já to mám rád, když jsem byl novinář, mohl jsem mít na srdci cokoli geniálního, ale měl jsem na to vždycky 2400 znaků.

Můžete si ve své pozici vytyčit směr děje na několik sezón dopředu? Jako třeba v Aktech X - první rok se dostanou k záhadám, druhou si dají první pusu, třetí Scullyová onemocní rakovinou?

Akta X jsou špatný příklad, protože vypráví epizodický příběh dvojice hrdinů, notabene v jednom exkluzivním prostředí - my máme v Ulici osm aktivních linek, takže se musíme snažit o to, aby naše sezóny vždycky byly naopak tematicky co nejpestřejší a nejbarevnější. Já jsem navíc naskočil do půl sezóny, takže nejdřív jsem musel převzít, co bylo rozehrané a dohrát to co nejlíp do konce.

Exkluzivní prostředí? Máte na mysli policejní, lékařské nebo právnické?

Ano. A navíc v prostředí fantazijním, kde si určujete sám pravidla. V Ulici jste naopak ve světě co nejobyčejnějším a snažíte se vyprávět příběhy, které divákům blízké. Akta X jsou únik do smyšlenky, Ulice je návod na život.

Tomu nerozumím...

Může se stát, že vám třeba onemocní někdo blízký. Je to situace, kterou prochází tisíce lidí, ale nikdo z nich na ni nemá návod, protože ji před tím nezažil. Jestli se o něj máte starat, nebo ho svěřit zdravotnickému zařízení. Je jen málo věcí, které vás tím mohou provést. Vyprávění těch, kteří to zažili. A nebo třeba televizní seriál, v němž jste to s hrdiny - třeba na dálku - prožil. A díky tomu máte pocit, že jste na život lépe připravený.

A v tom je Ulice nejsilnější?

Je to jedna z věcí, které dokáže. Myslím, že mi je k ničemu dozvědět se z televize, jak se chovat, až přiletí mimozemšťani. Říkám si, že pokud přiletí, je velmi malá pravděpodobnost, že já se toho budu účastnit a budu potřebovat vědět, jak se chovat. Na druhou stranu, hodně by mi pomohlo, kdybych věděl, co to třeba znamená mít problémové dítě. A co se s tím dá dělat.

Co bylo vaší inspirací pro Ulici? U Comebacku jste se zmiňoval o seriálu Ženatý se závazky.

U Comebacku mohu zmiňovat inspiraci, protože i když na něm se mnou spolupracovalo nejmíň pět dalších, nesmírně důležitých lidí, pořád jsem ho viděl jako svůj autorský projekt. Nakonec bylo všechno po mém. Ulice je projekt, který přesahuje jednotlivce. Každý z jejích předešlých šéfautorů - Radek Bajgar, Lucie Paulová, Iva Bruknerová i Matěj Podzimek - do něj vložili svoje inspirace, svoje příběhy, svoje životy, ale s odchodem žádného Ulice nezanikla. Je to věčná továrna, která bude pořád vyrábět auta, i když budu šéfautorem já, který má radši motorky.

Bavíme se o sitcomu, nekonečném seriálu a také o filmu. Který z těchto žánrů je nejškodlivější pro zdraví tvůrců nebo šéfautora?

Těžko říct. U toho sitcomu to byla velmi specifická věc. To byla věc, pro kterou jsem byl ochoten obětovat všecko. U Ulice se naopak snažím, aby se na ní lidem co nejlépe pracovalo.

A proč byla vlastně práce na Comebacku tak náročná? Začínali jste na zelené louce s úplně původním konceptem? Čili víc stresu?

Jednak to, že jsme neměli žádné zkušenosti a všechno jsme se učili tím, že jsme to dělali. A pak to, že byl pro mě tak osobně důležitý. Dojil jsem ze všech krev, takže to nakonec nebyla tak práce, jako výstup na Mount Everest. Spaní v kanceláři, desítky verzí scénářů.

Popište nějakou modelovou kreativní seanci.

Na začátku Comebacku: lidi sedí spolu, jsou kamarádi, strašně se smějou a vymýšlejí věci, které jsou z dnešního pohledu naprosté pitomosti. Na konci: tři smutní lidé, zcela sami na světě, sedí dnem a nocí na jednom místě a snaží se splnit uzávěrku. Jakmile jsme začali být úspěšní, televize po nás chtěla víc dílů, než jsme byli připraveni vytvořit, a my jsme ten běh neustáli. Ale ten začátek byl krásný. Měli jsme pocit, že jsme na vrcholu světa. Bylo to jako jít kolem Ferrari Nikiho Laudy a dostat klíče. No, nasedli jsme, a namleli si hubu.

Takže se to odrazilo na zdraví autorů?

Tam byly blázince, tam byly hospitalizace. Tam byly odchody proto, že se autorovi narodilo dítě a on ho chtěl aspoň jednou za týden vidět.

Jak dlouho jste pracovali v tomhle extrémním režimu?

Celkem to s pár pauzami trvalo asi tři roky. Někdy na to vzpomínám s láskou, jindy s nenávistí.

Měli jste volnou ruku?

Měli. Za to jsem Nově dodnes vděčný.

A co film?

Film je těžký, musí mít v sobě obsažený důvod, proč vznikl. Jednu důležitou věc, kterou chcete vyprávět, jednu důležitou situaci, příběh, který obstojí. Seriál má ten důvod obsažený v sobě, je to periodická věc, která má replikovat stejnou emoci. Měl jsem mnoho nabídek na film Comeback, ale já zatím nepřišel na důvod, proč bych to měl udělat. Na příběh, který by si film zasloužil.

A jiný film?

Raději bych si zas udělal sitcom. Televize je autorsky perspektivnější žánr. Každý tvůrce bojuje s velikostí plátna a pokud má přetlak nápadů, chce to plátno co největší. A televize dává největší plátna. Začali jsme to chápat, když v Americe natočili 24 hodin a všem došlo, že to je vlastně film, ale trvá dvacet hodin. Američané už dokážou seriálem konkurovat filmu způsobem natáčení a obrazovou kvalitou. A jak se zvětšují obrazovky a přicházejí projektory, i moc filmu a síla velkého plátna slábne. Film zůstane silný v tom, že bude pro diváka jedním silným zážitkem, bodem v paměti. Do smrti si budu pamatovat, že to byl v mých třinácti Indiana Jones, který mi změnil život. To seriál neumí. Se seriálem ale zase člověk žije, takže ve výsledku ho vlastně promění více.

Dočetli jste plné znění rozhovoru, jehož zkrácená verze vyšla v tištěném čtrnáctideníku Skylink TV.