Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

Tradiční média spolupracují s anarchisty z Wikileaks „v zájmu veřejnosti“

Postoj americké vlády, podle něhož se „se zloději o kradených věcech nevyjednává“, není tak zcela upřímný - vyjednávalo se prostřednictvím médií, když korespondence s WikiLeaks uvízla na mrtvém bodě.

Co jsou WikiLeaks, není třeba dlouze vysvětlovat. Současná aféra se zveřejněním diplomatické pošty amerického ministerstva zahraničí snad dostatečně zviditelnila server, který už od roku 2006 publikuje dokumenty, jež unikají z utajených zdrojů. Co mne na případu zaujalo, byla spolupráce tohoto víceméně hackerského či anarchistického webu s tradičními médii, a také hledání odpovědi na otázku, zda média v tomto a jiných případech nesehrávají úlohu užitečného idiota ve prospěch cizích zájmů.

Jak jsem ze studia starších zpráv pochopil, zakladatel WikiLeaks Julian Assange těsněji zapojil média do své hry v okamžiku, kdy mu začaly jít tvrdě po krku americké úřady. Ještě letos na jaře, když WikiLeaks publikovaly video zachycující incident v Bagdádu z července 2007, při němž americká posádka vrtulníku Apache postřílela dvanáct civilistů, Assagne o materiálu pouze následně informoval na tiskové konferenci 5. dubna ve Washingtonu.

Když však letos v červenci WikiLeaks připravovaly zveřejnění 76 607 tajných polních zpráv z akcí v Afghánistánu, nabídl Assange dodání dokumentů již v předstihu britskému deníku The Guardian, ale také americkému deníku The New York Times a německému týdeníku Der Spiegel, čímž si chtěl pojistit publicitu v případě, kdyby v některé zemi soudy zasáhly.

Stejnou taktiku použil i v říjnu, když WikiLeaks zveřejnily 391 832 tajných dokumentů z Iráku. Dokumenty dostala v předstihu uvedená tři média, ke kterým se přidal i francouzský Le Monde. Jejich redakce si navzájem předávaly zkušenosti ze zpracovávání dokumentů a koordinovaly datum a čas jejich zveřejnění – vždy o víkendu.

Podobný systém fungoval i tentokrát, když se v neděli večer na webových stránkách pěti respektovaných médií (k newyorským Timesům, britskému Guardianu, německému Spieglu a francouzském Mondu přibyl ještě španělský El País) synchronizovaně objevily články, grafické přehledy a odkazy na výběr z 251 287 diplomatických depeší amerického State Departmentu. Právě interaktivní mapy a grafy ve Spieglu, El País nebo v Guardianu jsou důkazem, že redakce měly materiály v předstihu a mohly je předem redakčně zpracovat.

Nejrozsáhlejší odpověď na otázku, proč spolupracuje s hackery a publikuje kradené dokumenty, čímž si zahrává s hněvem vlády a s možnými žalobami, podal ve svém editorialu The New York Times: „Deníku The New York Times a řadě dalších periodik v Evropě byl poskytnut přístup k těmto materiálům již před několika týdny… Timesy jsou přesvědčeny, že dokumenty prokazují službu důležitému veřejnému zájmu tím, jak objasňují cíle, úspěchy, kompromisy a zklamání americké diplomacie způsobem, kterému se nemohou vyrovnat žádné jiné záznamy… Timesy věnovaly péči tomu, aby ze svých článků a doplňujících materiálů v tisku i na internetu vyloučily informace, které by mohly ohrozit důvěrné informátory nebo národní bezpečnost.“

Dále editorial popisuje, jak si deník při zpracování materiálů vyměňoval zkušenosti s evropskými partnery, a jak konečný výsledek poslal americké vládě a také WikiLeaks. Obamova vláda navrhla dodatečné úpravy, z nichž část redakce akceptovala, a tento vládní názor přeposlala evropským listům a také WikiLeaks.

Z editorialu jsem pochopil, že postoj americké vlády, podle něhož se „se zloději o kradených věcech nevyjednává“, není tak zcela upřímný, neboť se vlastně vyjednávalo prostřednictvím médií, když korespondence mezi WikiLeaks a State Departmentem uvízla na mrtvém bodě. Julian Assange totiž minulý týden požádal prostřednictví amerického velvyslance v Británii americkou vládu, aby mu sdělila jména lidí nebo čísla dokumentů, jejichž zveřejnění by mohlo někoho poškodit či ohrozit.

Právník ministerstva v odpovědi upozornil na porušení zákona, kterého se WikiLeaks dopouští a postavil tvrdé ultimátum ve třech požadavcích: zastavit publikaci všech materiálů, vrátit je vládě a následně je odstranit ze všech databází WikiLeaks. Na to Assange reagoval odpovědí, v níž se snaží odpovědnost za případné škody shodit na neochotu vlády spolupracovat.

Je tedy zřejmé, že v pozadí celé aféry se taktizuje a odehrávají se tu mocenské hry, do nichž se zapojují nejrůznější viditelné i neviditelné zájmy, a v nichž média nemohou – i kdyby sebevíc chtěla – zůstat stranou. Na druhé straně média – ať chtějí či nechtějí – se nemohou zbavit odpovědnosti za stabilitu politického systému, jenž jim umožňuje svobodnou existenci, a proto musí do jisté míry spolupracovat s reprezentanty tohoto systému, přinejmenším tím, že budou respektovat jeho zájmy, ovšem nikoli na úkor své základní funkce nezaujatého a spolehlivého informátora a na úkor zájmů veřejnosti.

The New York Times se odmítl podřídit vládním přáním u dokumentů, které pokládal za důležité pro veřejnost, i když jejich otevřenost a „upřímné poznámky“ (candid remarks) dnes dělají americkým diplomatům jisté problémy. Na námitku, že jejich zveřejnění ztíží spolupráci se zahraničními partnery, list odpověděl argumentem: dokumenty se přes internet stejně dostanou ven a „ignorovat tyto materiály by znamenalo odpírat čtenářům pečlivé zpravodajství a promyšlené analýzy, jež od médií očekávají“.

V podobném duchu zdůvodňují svůj postoj i ostatní média:

  • Le Monde uvádí: „V okamžiku, kdy se tyto dokumenty, byť nelegálně, ocitnou na WikiLeaks, stávají se věcí veřejnou. Domníváme se, že naším posláním je dokumenty odpovědně analyzovat a čtenáře s nimi seznámit.“
  • El País zase zdůrazňuje, že se zaměří hlavně na takové dokumenty, které jsou podstatné pro španělské čtenáře, a které odpovídají požadavkům přesnosti a kvality informace.
  • Der Spiegel publikační motivy nezdůvodňuje, nicméně neopomene připomenout svoji snahu o to, aby zájmy veřejnosti byly v rovnováze s oprávněným zájmem na utajení a zajištění bezpečnosti.
  • The Guardian pak na své webové stránky přidává průběžně aktualizovanou online reportáž shrnující reakce a ohlasy.

O tom, že privilegovaný přístup k utajovaným dokumentům nebyl bez závazků (a možná také nikoli zadarmo), svědčí poznámka v jedné z nedělních zpráv CNN: „CNN neměla jako některé další mediální organizace předem přístup k těmto dokumentům, protože společnost odmítla podepsat s WikiLeaks dohodu o mlčenlivosti“.

Ovšem jak už bylo řečeno, v této hře zájmů je také zájem veřejnosti a její právo vědět o tom, jakým způsobem vláda koná. The New York Times to vyjádřil větou „Bylo by arogantní se domnívat, že Američané nemají právo vědět, co se jejich jménem ve světě děje.“ Pokud se tento zájem stane zájmem prioritním, pak možnost, že by se média mohla stát užitečným idiotem, se zmenšuje na minimum.