Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

U knihovny s Petrem Bílkem: Křesťan, Štroblová, Sova

Šéfredaktor Literárních novin vybírá z nově vydaných titulů

Rudolf Křesťan: Co mají Skotové pod sukní
(Nakladatelství Andrej Šťastný 2012)

Jestli jsou vám slova z titulu povědomá, nejde o šálení mysli. Fejeton s tímto názvem vyšel nedávno v Literárních novinách, jakož i řada dalších textů do knihy zařazených. Křesťan v ní sklidil to, co se urodilo z jeho autorské setby také v Českém rozhlase, v časopisu Vital Plus a v Týdeníku Rozhlas. Víte, co má Křesťanovo psaní společného s kresbami Vladimíra Jiránka a Vladimíra Renčína nebo s nápady Jaroslava Pacovského a Ladislava Smoljaka? K lidem vykročili skrze redakci týdeníku Mladý svět a spojovalo je blahé přesvědčení šedesátých let, že většinové publikum nemusí být blbé. Spolu třeba s Miroslavem Horníčkem jsou všichni klasiky českého inteligentního humoru, který kdysi vyvolával salvy smíchu. Jediné exploze, které nejsou destruktivní.

Jana Štroblová: Rouhavé zpovědi
(Akropolis 2012)

Krajiny, světlo a tma, obava, že lidský svět ztrácí pravost. „I příští den by snědli k večeři/ Obrali věčnost pěkně od kostí/ … Jak na vlásku svět krásně visel na světle/ a dnes tmu oslepily rachejtle/ vystřelované hvězdy místo pravých“ Dílo Štroblové obnáší přes dvě desítky básnických a prozaických knih a samozřejmě řadu až kanonických překladů. O to důležitější je nálada nové sbírky, ze které stále ještě nehovoří dumavá hořkost ani blazeované odmávnutí života. Pocit bezbrannosti není básnířce cizí, ale pracuje proti němu vytrvale „zaťatou básní“.

Antonín Sova: Z mého kraje
(Městské muzeum Antonína Sovy v Pacově 2012)

Před časem jsem na stránkách Literárních novin psal o totemických jménech českých umělců, kolem kterých se v regionech shromažďují kulturní nadšenci. Konkrétně jsem vyprávěl o tom, jak působí odkaz Josefa Václava Sládka ve Zbiroze, a zdá se, že něco podobného probíhá také v Pacově, jenž je rodištěm Antonína Sovy. Dokladem může být knížečka, v níž se reedice Sovovy sbírky sešla s více než půl století starým úvodním textem Ladislava Stehlíka. „Ty české rybníky jsou jako stříbro slité,/ žíhané temnem stínů pod oblaky,/ vloženy v luhy do zeleni syté/ jsou jako krajů mírné, tiché zraky.“ Antoníne, díky. Tví Jihočeši.

Legenda se vrátila. Čtěte Literární noviny.