Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

Ústavní soud odmítl stížnost Martina Michala na radu pro vysílání kvůli reportážím o jeho synovi

Martin Michal si stěžoval ve věci reportáží Novy a Primy o svém synovi. Foto: Profimedia.cz

Martin Michal si stěžoval ve věci reportáží Novy a Primy o svém synovi. Foto: Profimedia.cz

Martin Michal, manžel zpěvačky Heleny Vondráčkové, neuspěl u Ústavního soudu se stížností na postoj regulační rady pro vysílání k jeho podnětu, kterým napadl, jak televize Nova a Prima informovaly o obvinění jeho syna Antonína z daňového úniku. O verdiktu Ústavního osudu informovala předsedkyně Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Kateřina Kalistová.

Rada uvádí, že Michal žádal, aby regulátor Novu a Primu sankcionoval, a když u ní neuspěl, oslovil nejdřív dolní komoru parlamentu a pak předsedu vlády. Prohlašoval přitom mimo jiné, že podal „návrh na odebrání licence TV Prima pro porušení Ústavy ČR“. Ústavní soud ale rozhodl, že posouzení případných prohřešků je plně v kompetenci rady.

Postupem policie v případu se na Michalův popud zabývala Generální inspekce bezpečnostních sborů, ani ta mu ale za pravdu nedala, jak v květnu napsal Týden.cz.

TISKOVÁ ZPRÁVA RRTV

Odmítnutí stížnosti Ústavním soudem ve věci stěžovatele Martina Michala proti postupu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání

Radě pro rozhlasové a televizní vysílání bylo dne 24. 10. 2013 doručeno usnesení Ústavního soudu II. ÚS 2990/13, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele Martina Michala, směřující proti jinému zásahu veřejné moci - postupu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ve věci stížnosti tohoto stěžovatele na obsah vysílání provozovatelů CET 21 spol. s. r. o. a FTV Prima, spol. s. r. o., resp. na způsob informování o obvinění syna Martina Michala, pana Antonína Michala, z daňového úniku.

Stěžovatel brojil proti postupu Rady, která na základě vznesených podnětů stěžovatele nerozhodla o zahájení správního řízení, jelikož neshledala důvody k takovémuto řízení.

Dle názoru stěžovatele šlo v případě postupu Rady o jiný zásah orgánu veřejné moci, jenž porušuje jeho základní práva zakotvená v Listině základních práv a svobod.

Stěžovatel nesouhlasil s postupem Rady a podal Poslanecké sněmovně oznámení ze dne 15. 3. 2013 o tom, že Rada neplní své povinnosti ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 231/2001 Sb.
Poslanecká sněmovna uvedla, že poslanci nemají pravomoc ukládat Radě, jak má postupovat v konkrétním případě, zda má či nemá zahajovat správní řízení.

Stěžovatel v návaznosti na toto sdělení požadoval rovněž na předsedovi vlády, aby vysvětlil postup Rady. Ze sdělení předsedy vlády však vyplynulo, že vláda a ani její předseda nemají vůči Radě žádné řídící kompetence či sankční mechanismy a nemá tedy zákonnou možnost, jak zasahovat do její činnosti nebo dokonce přezkoumávat její rozhodnutí.

Následnou Ústavní stížností, která byla podána Ústavnímu soudu dne 27. 9. 2013, se stěžovatel domáhal vydání nálezu, kterým by Ústavní soud vyslovil porušení jeho ústavně garantovaných práv a svobod. Ta jsou podle stěžovatele porušena postupem Rady a v této souvislosti rovněž postupem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Vlády České republiky. Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud zakázal Radě, Poslanecké sněmovně a Vládě pokračovat v porušování jeho práv a svobod a dále aby jim přikázal obnovení stavu před porušením práv stěžovatele.

Ústavní soud se ve svém usnesení II. ÚS 2990/13 vyslovil k obsahu stížnosti takto:

Dle názoru Ústavního soudu je správní řízení podle § 59 a násl. o provozování rozhlasového a televizního vysílání ovládáno principem oficiality, podle kterého správní orgán má právo a povinnost zahájit řízení, jakmile nastane skutečnost předvídaná zákonem, bez ohledu na to, jak ji zjistí, a dále i principem legality, podle něhož je příslušný orgán povinen stíhat všechny delikty, o nichž se dozví; naopak se v něm neuplatní zásada dispoziční, dle které je účastník oprávněn nakládat předmětem řízení. Správní řízení se tak v posuzovaném případě zahajuje výlučně z podnětu správního orgánu ve smyslu § 42 správního řádu a podání stěžovatele Radě, jak je sám stěžovatel správně označuje, nelze chápat jinak než jako „podnět“ pro další činnost správního orgánu. Pokud příslušný správní orgán dospěje k závěru, že je zde důvodné podezření spáchání správního deliktu, je povinen (a také jen tehdy oprávněn) správní řízení zahájit. Ze zaslaných příloh vyplývá, že Rada se podnětem stěžovatele zabývala, avšak dospěla k jinému závěru než stěžovatel, a proto správní řízení nezahájila.

Dle závěru Ústavního soudu je stíhání pachatele správního deliktu a jeho potrestání především věcí vztahu mezi státem a tímto pachatelem; v posuzovaném případě tedy Ústavní soud žádné ústavně zaručené subjektivní právo stěžovatele na to, aby byla jiná osoba pro správní delikt stíhána, neshledal.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou stížnost Martina Michala odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Usnesení Ústavního soudu je dostupné na webových stránkách Rady, pod tímto odkazem: http://www.rrtv.cz/cz/files/judikaty/d5530be9-eb39-4c1b-b4b8-dc2f45c77dcc.pdf