Uvnitř psacího experimentu buďme tolerantní

Sociální sítě těží z opuštěnosti, ukazuje vydařená kniha The Twittering Machine.

Die Zwitscher Maschine (The Twittering Machine)

Název knihy Twittering Machine odkazuje na stejnojmenný obraz Paula Klee z roku 1922. Repro: Wikipedie

Když člověka trápí bolest zubů, začne si podvědomě mačkat celou tvář. Ať dásně pod tlakem ruky až bělají, hlavně ať bolest rozložíme. Trochu zapomeneme na tu hlavní. Podobné důvody nás vedou k frustrujícím – a přesto neustálým – návštěvám sociálních sítí, píše ve své mediálně-psychoanalytické analýze sociálního průmyslu Richard Seymour. Jeho kniha The Twittering Machine z roku 2019 patří přes slabší závěr k tomu nejlepšímu, co o vztahu lidí a platforem knižně vyšlo.

Seymour totiž není žádný moralista. Nehudruje proti ohlupujícím mělčinám, nevyzývá k mazání účtů a vůbec odmítá technodeterminismus - pohled, který na technologie hledí tak upřeně, že při promýšlení jejich dopadů úplně přehlíží člověka a jeho vstupy. Přitom právě na lidské tužby algoritmy odpovídají – a ano, znovu je zpětně utvářejí, když podle autora doslova „digitalizují naše podvědomí“. Nacházíme se tak v jednom velkém psacím experimentu.

Pohybujeme se v prostředí kódu, ve kterém generujeme data (další druh textu), jež nás zase zpětně „píšou“. Naše interakce se stávají strojově čitelné, vzniká tak něco, co Seymour nazývá sociálním průmyslem. Ten nás skrze analýzy sentimentu a behaviorální šťouchy nepochybně ovlivňuje, abychom mu věnovali co nejvíc pozornosti, to ale podle Seymoura stále nevysvětluje, proč se tolik lidí tak intenzivně do onoho planetárního experimentu zapojuje.

Nachází přitom spletenec touhy – psát nebo lépe sdílet – a závislosti. Tu chápe jako emoční pouto, které si člověk vytváří v krizích, ve chvílích, kdy jiné možnosti vztahů selhávají. Když tedy neustále saháme po telefonu, není to podle Seymoura pouze kvůli důmyslnému designu aplikací. Něco nám chybí. 

Smysl a smysluplné vztahy, to je náš bolavý zub. Neustálé připojení nabízející potenciální lék proti osamění přitom vytváří paradoxní situaci, kterou autor ilustruje termínem phubbing. Ten označuje praktiku, kdy koukáme po telefonu i během rozhovoru s živým člověkem. Intimity se tedy současně děsíme. Odstup podle Seymoura zaujímáme jako strategii přežití ve světě, kde vládne strach ze zneužití, paranoia. 

To souvisí s obřím nárůstem informací, v jejichž entropii se vytrácí smysl, i úpadkem posledního velkého příběhu. Toho o liberální demokracii a jejím rozšířením do celého světa, které se nekonalo. Ba naopak: i samotná centra liberální demokracie prožívají obavy o svůj kdysi nezpochybnitelný charakter. Internet má v politických bojích znovu paradoxní roli. Podle technoutopistických vizí nás měl dostat za identitu, neboť v demokratické rozpravě na síti nemají panovat etnické nebo genderové předsudky. Ve skutečnosti skrze své profily pečujeme hlavně o své identity, které se stávají centrem politiky.

Člověk přitom nemusí číst knihu Identita od pravděpodobně nejznámějšího politického teoretika posledních dekád Francise Fukuyamy. Stačí zavítat na český Twitter, kde se to hemží vzájemných výsměchem mezi účty „bílých heterosexuálních mužů“ a lidí s they/them v biu. Obě strany přitom považují identitu té druhé za výrazně křehkou, a proto tolik zdůrazňovanou. 

Do toho přicházejí trollové, jejichž analýza je jednou z deviz knihy. Seymour ukazuje, že jde zejména o velké moralisty. Na jednu stranu se sice všemu vysmívají a překračují sociální normy, na druhé ale trestají každého, kdo nenaplňuje jejich normy. Často jde přitom o ženy jako byla Tiziana Cantone, která se kvůli zostuzování za porno z pomsty nakonec vzala život.

„Každý máme svého vnitřního trolla, ukazují výzkumy,“ upozorňuje Seymour. Větu cituju ze dvou důvodů: autorem odkazované výzkumy skutečně ukazují, že když člověk vidí zranitelnost a hodně trollících lidí, pravděpodobněji se zapojí. A pak taky pro onu druhou část věty. Seymour totiž svůj příběh skládá z obdivuhodného množství zdrojů. Autorskou taktiku přitom volí výbornou: načrtne základ kapitoly podle kanonických autorů, s nimi ale pro svůj kritický apetit nemůže tak úplně souhlasit, a tak prohlásí něco ve smyslu „jo, něčem v něčem pravdu, my ale musíme jít hlouběji!“ Čtenář jásá: detektivka má další zápletku.

Pouze její rozuzlení trochu kulhá. To je ale docela pochopitelné: těžko hledat recepty, co si s celým širým světem sociálního průmyslu počít. Seymour má víceméně dvě rady, které kanonicky ustanovila už Česká soda. Ta první: klidněme vnitřního trolla-moralistu a buďme prosím tolerantní. Ostatně v dokonalé paměti počítače máme všichni zapsané nějaké škraloupy. Druhá: občas je lepší nedělat nic. Není to moc, třeba z toho ale vyrostou lepší vztahy, o které se v našem velkém psacím experimentu můžeme opřít.

Telegraficky

Svádění společenských nešvarů na technologie moc hezky problematizuje též Lenka Vochocová z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Rozhovor s ní vyšel v Salonu Práva.

*

Podcastová série Slow Burn přesedlala ve třetí sezóně od klasických politických témat k širokému zmapování klasického období rapu. Leitmotivem je života a smrt Tupaca Shakura a Notoriouse B.I.G. – záběr má pořad ale mnohem větší: odkrývá i pozapomenuté epizodky jako perfektně organizovaný bojkot gangsta rapu policejními odbory nebo rozkol afroamerické komunity nad násilím a sexismem žánru. 

*

Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vznikl projekt blízký našim srdcím: Zuzana Válková co týden zpovídá akademiky a překládá jejich bádání do přístupného, magazínového jazyka. Začtěte se třeba do krásně zpracovaného rozhovoru s Janem Kozákem o významu mýtů a konspirací. 

*

Na českém Voxpotu vyšel pečlivě vyzdrojovaný článek o největších hráčích na trhu s cloudovými službami. Součástí je i vhled do plánu Evropské unie, o kterých jsem do té doby neměl tušení.

*

Skončil můj velmi oblíbený portál Mel Magazine, který dokázal aktualizovat „psaní pro muže“ pro dnešní dobu, jak poznamenává Nieman Lab. Vycházely tam skvělé věci: o Discordu, alt-right vztahu k pornu a samozřejmě mnoho článků o problematice penisu.

*

Alegorie a symbolismus vysvětluje i videoesej Sergia Velasqueze – zaměřuje se při tom na film, jmenovitě na nádherně bizarního Lobstera nebo Sedmou pečeť.

Jakub Jetmar & Ondřej Sliš

George podcast

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George a jeho podcast