Úzus pro novináře na sítích se rodí hodně pomalu

Tweet Nory Fridrichové, hlavní tváře publicistického týdeníku 168 hodin hlavního programu České televize, o letenkách pro lidi nad 40 let, na který naštvaně reagovali poslanci Jaroslav Foldyna, Václav Klaus mladší i prezidentův mluvčí  Jiří Ovčáček, je zatím nejčerstvější kauzou v řadě těch, v nichž se debatuje o vyjadřování novinářů veřejnoprávních médií na sociálních sítích. Na ty jsou veřejnost i politici přirozeně citlivější než na projevy pracovníků soukromých médií - Česká televize i rozhlas „jsou všech“ a také na ně všichni ze zákona musejí příspívat.

„Podle mě by celonárodní situaci zklidnila nějaká úleva voličům a dovoluji si navrhnout letenky zdarma pro 40+, do zemí mimo EU samozřejmě,“ napsala na Twitter Nora Fridrichová, podle které šlo o vtip na „intuitivní populismus“ současné vlády, která ráda odvádí pozornost od svých problémů. Ironičnost svého tweetu vysvětlovala nejen v rozhovoru pro DV TV, ale především se jím zabývala kontrolní Rada České televize. Ta v něm nakonec neshledala problém. Najdou se ale i příklady s dohrou - asi před rokem dal tehdejší německý zpravodaj Českého rozhlasu Pavel Polák (nově v Deníku N) na svůj facebookový profil neověřenou zprávu o lékařském doprovodu Miloše Zemana na cestě do Německa. Hrad se ohradil, načež se Polák i Český rozhlas omluvili.

Veřejně dostupné normy pro užívání sociálních sítí nemá ani jedna ze tří veřejnoprávních institucí - Česká televize, Český rozhlas ani Česká tisková kancelář. To se nelíbí Aleši Juchelkovi, poslanci za ANO, podle kterého je problematickým příkladem třeba tweet sportovní redaktorky ČT Dariny Vymětalíkové, v němž tato píše, že lidé ze Severní Moravy „nejsou moc chytří“. Juchelka si proto, jak zjistil Médiář, nechal na jaře od Parlamentního institutu zpracovat studii, jež shrnuje příslušné normy veřejnoprávních televizí v šesti evropských zemích.

„Jde mně o zachování nezávislosti a veřejnoprávnosti, takže jsem si nechal udělat tuto studii, abych věděl, jak to funguje někde jinde,” řekl člen volebního výboru Juchelka, podle kterého je z vyjadřování novinářů na sociálních sítích jasné, kdo komu fandí. Podobně se už dřív vyjadřoval i jeho poslanecký kolega z ANO Martin Kolovratník, který v minulosti šéfoval regionálnímu studiu Českého rozhlasu v Pardubicích.

Studie konstatuje, že „téměř ve všech sledovaných případech, s výjimkou Německa, veřejnoprávní televize disponují etickým kodexem nebo aspoň článkem v rámci kodexu, který upravuje vhodné chování zaměstnanců na sociálních sítích“. To neznamená, že by se obdobné diskuse těmto zemím vyhýbaly, přesto by určitou úpravu rád viděl Juchelka i v Česku. „Kvůli aktivistickému vystupování některých redaktorů ztrácí veřejnoprávní média prestiž a kazí se značka Českého rozhlasu a České televize,“ vysvětluje své pohnutky Juchelka.

Situací se podle Juchelkových slov zabývá víc poslanců, vše se ale podle něho pohybuje na úrovni diskuse. „Je to de facto odpovědnost Rady ČT, aby s tím něco udělala, protože ona ručí za dobrou pověst veřejnoprávních médií. Myslím si, že by měli něco iniciovat, přijít s návrhem,“ říká Juchelka, podle kterého si Kodex České televize zaslouží aktualizaci. Tu by musela předložit právě Rada ČT a schválit ji poslanecká sněmovna.

Kde končí soukromé a začíná veřejné

Jakkoliv kodexy se sociálními sítěmi výslovně nepočítají, Česká televize, Český rozhlas i Česká tisková kancelář je aspoň zmiňují ve svých interních pravidlech. Nejjasnější je situace v ČTK. „Podle Kodexu ČTK zaměstnanci nevyvíjejí politickou činnost a další aktivity, které by mohly ohrozit pověst nestrannosti agentury. To se týká i zveřejňování názorů a postojů na internetu, včetně sociálních sítí. Vedle toho má ČTK ještě interní pravidla pro vystupování zaměstnanců na sociálních sítích. Zatím v tomto ohledu žádná rozporuplná situace nenastala,“ říká její mluvčí Milena Schmidová.

Mluvčí České televize Karolína Blinková připomíná, že váhu mají i samotné kodexy. „Jakékoli veřejné výstupy musí být v souladu se zákonem, Kodexem České televize a interními pravidly. Nesmějí ohrožovat nestrannost a důvěryhodnost České televize.“ Vedle toho ale dodává, že „vyjadřování zaměstnanců na osobních profilech není oficiální komunikací České televize“. Takový postoj sdílí i Český rozhlas. Podle jeho mluvčího Jiřího Hošny „je klíčové především to, aby zaměstnanci dodržovali ustanovení Kodexu Českého rozhlasu, která jsou pro všechny závazná“. Zároveň podle něho platí novináři často využívaná formule v hlavičkách jejich profilů, podle které „osobní názory nevyjadřují názor Českého rozhlasu“.

Odlišný postoj k soukromým profilům má v tomto ohledu Etická komise Českého rozhlasu, poradní orgán generálního ředitele veřejnoprávního rádia. Komise v loni v listopadu v reakci na zmíněnou kauzu Pavla Poláka konstatovala, že „zaměstnanecký poměr k Českému rozhlasu je od profilu soukromé osoby neoddělitelný, zaměstnanec je hodnocen jako součást instituce a stejně tak instituce je hodnocena podle svých zaměstnanců“. To koneckonců říkají i interní Pravidla pro profily Českého rozhlasu na sociálních sítích, které má Médiář k dispozici. V jejich preambuli se píše, že „zaměstnanci a spolupracovníci Českého rozhlasu reprezentují hodnoty média veřejné služby na sociálních sítích svými aktivitami jak na rozhlasových, tak soukromých a všech dalších platformách“.

Hranici mezi veřejným a soukromým řeší i Rada České televize, ve které se názory různí. Podle jejího předsedy Jana Bednáře je představa soukromého profilu lichá. „Tak jako se na tvůrčí pracovníky vztahuje Kodex České televize ve vysílání, stejným způsobem by se měl uplatňovat i na sociálních sítích. Pokud jsou tváří média, tak i v soukromí se musí chovat způsobem, který nepoškozuje instituci.“ Liberálnější přístup volí další radní Zdeněk Šarapatka, který zdůrazňuje svobodu slova: „Jsem si jist, že žádná podzákonná vnitřní norma České televize nesmí takové právo omezit. Ať už je příspěvek novináře trefný nebo trapný, kůži na trh nese jen jeho autor, ne Česká televize.“

Samotná Rada ČT se otázkou sociálních sítí zabývala letos v lednu. Tehdy se po pravidlech ptal její člen Vratislav Dostál, zároveň politický analytik a reportér webu Info.cz. Zarazila ho názorová přestřelka redaktorů České televize s politiky na Twitteru. „Celé se to odehrálo v čase před volbami, kdy ČT24 vysílá ve speciálním režimu a tiskové konference pouští s několikaminutovým zpožděním. Předseda ODS Petr Fiala tehdy Českou televizi nařknul z cenzury, neboť editoři jeho tiskovku prostříhali,“ vysvětluje Dostál kontext svého tehdejšího dotazu.

„Ta mela potom mi přišla poněkud zbytečná a uhozená. Zeptal jsem se tudíž, zda mají něco na způsob kuchařky nebo interních pravidel, jak v takových situacích na postupovat,” říká Dostál, podle kterého, stejně jako podle Bednáře, by redaktoři měli být dlouhodobě aspoň v jistých situacích zdrženlivější. „Zároveň chápu, že o sobě nejde nechat lhát od rána do večera. Trávím dlouhé hodiny ve sněmovně, takže vím přesně, co si někteří politici, například Tomio Okamura nebo Andrej Babiš, vůči novinářům nejen veřejnoprávních médií mnohdy dovolují. Chtít po nich gymnastiku, když stojí v boxerském ringu, jaksi nejde,” dodává Dostál, kterému stačila odpověď generálního ředitele Petra Dvořáka zmiňující interní regule.

Ke změně televizního kodexu se za současné politické situace staví rezervovaně. To sdílí i Šarapatka, podle kterého je “křik zvenku kvůli privátním výrokům novinářů České televize na sociálních sítích jen sofistikovaným pokusem dotčených politiků zavřít populárním a respektovaným osobnostem České televize trvale ústa“.

Podle Bednáře jsou ovšem nové regule zapotřebí, byť ne nutně jako úprava kodexu. „Kolem sociálních sítí vzniká příliš zmatků,“ říká předseda Rady ČT, podle kterého by měla Česká televize mít nová ustanovení hotová na podzim.

To potvrzuje ředitel zpravodajství České televize Zdeněk Šámal. „Vydání je otázkou týdnů, aktuálně jsme v závěrečné fázi připomínek,” říká Šámal, podle kterého půjde o první dokument, který bude řešit čistě sociální sítě. Stále se podle něho rozhoduje, v jaké podobě ho televize vydá: „Prozatím o tom diskutujeme ve zpravodajství, takže to může být opatření ředitele zpravodajství. To už je potom závazný dokument.“

Zůstat neutrální je problematické

Předseda Jan Bednář v červnu sepisoval za Radu ČT odpověď pro Václava Klause mladšího. Ten si stěžoval na tweet Nory Fridrichové, zmíněný v úvodu tohoto textu. Důvod stížnosti byl ale podle Bednáře zmatený: „Pan Klaus psal, že je zřejmé, že se jedná o nenávistný výrok a že je diskriminována společenská skupina. Já z toho výroku ale nevidím, která skupina má být konkrétně diskriminována, ani kde je tam obsažena ta nenávist. Takže jsme mu odpověděli, že tam nevidíme věcný problém.“

Samotná moderátorka Fridrichová říká, že na sítích publikuje to, co to v televizi - byť třeba formulačně jinak. „Ve svých statusech či tweetech se často vyjadřuji i k politickému dění, což považuji za součást své práce, a mám za to, že to je i má profesní povinnost,” vysvětluje svůj přístup.

Pionýr i matador debat o veřejnoprávních profilech Jindřich Šídlo považuje to, že před lety velvyslankyni Číny veřejně označil za arogantní bábu, za zásadní chybu. „Je velmi komplikované vyvážit roli neutrálního novináře a zároveň neříkat věci, které jsou zjevné. Konflikt tam bude vždy přítomný, protože politici mají pocit, že televize jim má dát jenom prostor a mlčet,“ míní. Sám nedávno opět vzbudil pozornost svým tweetem o písních Karla Gotta. Ty byly podle Šídla ne o lásce, jak tvrdí Radiožurnál, ale „především o hovnu“. Reakce jeho aktuálního chlebodárce, soukromé firmy Seznam.cz Iva Lukačoviče, je podobná jako dosavadní přístup veřejnoprávních médií: „V tomto případě se jedná o soukromý názor pana Šídla. Nevystupuje jménem Seznam.cz ani svým postem neprezentuje stanovisko firmy.“

Šídlo nyní jako reprezentant média, které není financováno z veřejných peněz, může být klidnější, pozice veřejnoprávních novinářů na sociálních sítích je ale problematičtější. Na jedné straně musí být z podstaty své práce kritičtí, být kvalifikovanými oponenty. To také nutně znamená být hodnotově ukotvení, rezoluce Rady Evropy mluví totiž jasně o povinnosti novinářů bránit demokratické hodnoty, jakkoliv by se to mnohým nelíbilo. Na druhou stranu se přes jasnou prodemokratickou orientaci nesmí redaktoři apriori vymezovat proti lidem, kteří v dané politické konstelaci nepodporují veřejnoprávní média. Naopak se musí ze své podstaty snažit získat jejich důvěru.

Zároveň nelze po novinářích chtít, aby v každém tweetu zaznívaly názory všech stran, jako je tomu ve vysílání. Vlastní vklady na sociálních sítích se tak stávají problematickými, když přidávají - byť nepřímo - subjektivní výklad k příspěvkům ve vysílání. Oficiální kanály mohou být sebevíc vyvážené, v tu chvíli ale tato vlastnost mizí. A vnímání zaujatosti se nutně rozlévá na celou redakci, o to spíše v časech, kdy čím dál více lidí sleduje profily novinářů jako svébytné zdroje informací a dělá si obrázek o médiu spíš skrze konkrétní tváře než samotné vysílání.

Etik médii Jan Motal z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně soudí, že je vše podstatné dostatečně uvedené v kodexech. “Navíc je zrádné si myslet, že když se někde napíšou nová pravidla, tak budou hned z novinářů vyzařovat. Psaná pravidla jsou dobrá, až když se řeší problém před nějakým orgánem.” Podle Motala tak je větší problém, že novináři nemají dlouhodobě oporu ve svých redakcích. “Nejde jenom o to, že se na sociální síti novinář vyjádří, ale musí být taky schopen komunikovat. To by mělo být standardní složkou přípravy. Školení komunikace a krizový managment se dlouhou dobu podceňovaly,” říká Motal, podle kterého je podstatné, aby forma komunikace byla srozumitelná pro čtenáře, „aby s nimi média hrála čistou hru“.

Přes všechny diskuze je tu ale stále i jednoduchý pohled, který zastává třeba šéfredaktor deníku MF Dnes Jaroslav Plesl, jenž je na svém facebookovém profilu k českým veřejnoprávním médiím dlouhodobě kritický: „Ať si každý píše, co chce. To je svoboda.“

Sdílejte