Ve svém komentáři Unie vydavatelů navrhuje cestu do pekla zveřejněném na webu Médiář se Michal Klíma, spoluzakladatel a někdejší čelný představitel profesní asociace vydavatelů novin a časopisů v Česku – Unie vydavatelů – zamýšlí nad podle něj nebezpečnými aspekty záměru mediálních domů na vytvoření systému kolektivní správy autorských práv. Není sice zřejmý konkrétní důvod těchto obav, ale pokusím se minimálně vyvrátit některé nepodložené spekulace a argumentační fauly, kterých se pan Klíma dopouští.
Především je potřeba vysvětlit, že systém kolektivní správy bude mít za cíl zajistit distribuci finančních příjmů vydavatelům za komerční používání jimi vytvářeného obsahu dalšími stranami, zejména tedy zajistit příjmy z licenčních poplatků od digitálních platforem. Pro tyto platformy potom bude získání jedné příslušné licence od kolektivního správce také představovat výrazné zjednodušení celého licenčního procesu.
Pan Klíma svým komentářem reaguje na můj předchozí rozhovor pro Médiář, v němž se tématu praktického uplatňování autorských práv vydavatelů podle nové evropské směrnice o autorském právu na jednotném digitálním trhu podrobně věnuji. V případě zveřejněné reakce pana Klímy však alespoň několik dodatečných informací považuji za nezbytně nutných pro objasnění, aby o celém systému nevznikala zkreslená představa.
Především považuji za nutné vysvětlit, že systém kolektivní správy vytvořený z iniciativy jednotlivých vydavatelů a mediálních domů není cestou ke zvýšení vlivu státu při regulaci mediálního, zejména pak tiskového prostředí, ale je naopak cestou pokračování v prosazování obsahové i podnikatelské nezávislosti vydavatelů, a to nejméně ze dvou důvodů.
Zaprvé příjmy získané prostřednictvím systému kolektivní správy některých odvozených práv od práv autorských přinesou vydavatelům dodatečné finanční prostředky, které budou moci věnovat do vytváření kvalitního a profesionálně tvořeného obsahu.
Zadruhé bude fungování takového systému zajišťovat organizace vytvořená samotnými vydavateli, a nikoliv státem nebo nějakou jeho institucí. Není správné tvrdit, že takto vzniklý kolektivní správce by byl subjektem vzniklým z vůle státu. Jednalo by se o instituci vzniklou nanejvýš v souladu se zněním příslušného zákona, ale z vůle vydavatelů. Otázka svobody slova mi z tohoto pohledu připadá ve vztahu k systému kolektivní správy zcela nepřípadná, protože do ní systém kolektivní správy nehodlá žádným způsobem přímo nebo nepřímo zasahovat.
Také je vhodné doplnit upřesnění pojmu „akreditace“, který se používá pro vysvětlení procesu, kterým bude muset projít každý vydavatel, jenž bude chtít čerpat finanční prostředky ze systému povinné nebo dobrovolné kolektivní správy. V žádném případě nejde o rozhodování, zda je dotyčný subjekt „důvěryhodným“ vydavatelem, ale spíše o povinnost prokázat příslušnému kolektivnímu správci „rozsah konkrétních odvozených práv od práva autorského za dané sledované období“. Nejedná se tedy o to, že by bylo možné některého vydavatele předem diskriminovat vyloučením ze systému kolektivní správy.
Takto definovaná „akreditace“ je proces, jehož cílem je především získání „vstupních údajů“ o všech oprávněných vydavatelích a jejich produktech šířených prostřednictvím digitálních mediálních platforem, aby na základě konsenzuálně stanoveného transparentního algoritmu mohla být stanovena rozúčtovacím mechanismem výše jejich podílů na celkové odměně získané od subjektů, které budou povinné do systému kolektivní správy přispívat. Základním předpokladem efektivního fungování kolektivní správy autorských práv totiž bude, že se společným zastoupením vydavatelů podaří získat adekvátní finanční kompenzaci za používání jejich autorských práv od povinných subjektů. Na druhé straně budou tyto prostředky jednotlivým vydavatelům distribuovány podle faktické míry jejich tvůrčího přínosu k vytváření mediálního obsahu z kvantitativního a do jisté míry i z kvalitativního hlediska.
Je nutné si uvědomit, že rezignovat na princip kolektivní správy autorských práv by znamenalo vydat jednotlivé vydavatele nutnosti individuálně začít vyjednávat s jednotlivými digitálními platformami. Takový je zájem právě společností Google nebo Seznam, které si vznik nového kolektivního správce zcela jistě nepřejí. Představoval by pro ně totiž mnohem silnějšího protihráče.
Prostředky získané prostřednictvím kolektivní správy budou moci být rozdělovány mezi vydavatele na principu jejich kvantitativního a kvalitativního podílu na celkovém objemu trhu, což by jinak nebylo možné zajistit. Jakékoliv jiné řešení by znamenalo upřednostnit rovnostářský princip, který by licenční systém nakonec rozvrátil tím, že by vydavatelé většího objemu kvalitního redakčního obsahu ztratili o jeho využívání zájem.
Na druhou stranu vede komentář pana Klímy k dalšímu hlubšímu zamyšlení se nad zvažovanými kritérii takzvané „akreditačního procesu“ a s tím související definice vydavatele v online prostředí, kterou by nově připravovaný zákon zohlednil.
Lze dojít k závěru, že se různé definice principiálně nijak zvlášť neodchylují od těch, které jsou popsány například v už přijatém francouzském autorském zákoně nebo například v návrhu zákona členů Senátu Kongresu Spojených států amerických Johna Kennedyho a Amy Klobucharové na ochranu vydavatelů před provozovateli digitálních platforem, kde se vychází z posouzení originálnosti obsahu (zpravodajství) včetně jeho zaměření, posouzení distribuce obsahu a podobně, protože další podrobnější kritéria ani nelze hodnověrně vyhodnotit.
Proto považuji za nezbytně nutné, aby se Unie vydavatelů jako reprezentant podnikatelů působících v odvětví vydávání periodického tisku při vzniku takového systému kolektivní správy autorských práv vydavatelů aktivně angažovala. Přijetí novely autorského zákona a vznik povinné kolektivní správy proto považuji spíše za cestu ze současného pekla, do kterého vydavatele dostaly stávající praktiky některých digitálních platforem.
Autor je výkonným ředitelem Unie vydavatelů