Ve světě mikrocelebrit už nikdo nebude Karel Gott

Mám mikrofon, někdo mě proto poslouchá. To dnes už neplatí. Photo by Oscar Keys on Unsplash

„Jsem poměrně obecně známou osobou,“ prohlásil muž, který na poslední zasedání Rady České televize přišel osobně přednést svou stížnost. Netušil jsem, o koho se jedná. Teď už vím, že na Facebooku má bezmála 16.000 sledujících a natáčí videa o pandemii, na obsahu jeho tvorby ale nesejde. Mě zaujalo, kolikrát jsem v poslední době slyšel, jak o sobě někdo prohlašuje, že má slušné publikum, vliv, patří mezi poměrně známé. Všechny jsem přitom měl za někoho, koho zná pouze specificky zaměřený okruh lidí. Nemyslím, že by autoři výroků trpěli narcismem, minimálně ne kdovíjak větším než průměrný moderní člověk. To internet nám jen rozhodil měřítka, kdo je dnes vlastně slavný.

Rozpad sdíleného chápání slávy vidíme i z druhé strany. Člověka stále častěji překvapuje, že někdo nezná někoho, koho přece musí znát! Kamarád pohybující se dlouhé roky v kultuře se mně tuhle přiznával, že až donedávna netušil o existenci Viktora Sheena. Tuzemský rapper původem z Kazachstánu byl přitom loni vůbec nejpřehrávanějším českým hudebníkem na Spotify. Kamarád myslel, že hudbu i showbyznys aspoň trochu sleduje. Jak se to mohlo stát, ptal se. Lehce – a podobné věci se nám všem budou dít ještě častěji. Kdo se chce přesvědčit, nechť se podívá třeba na sestavu nové série reality show Like House, ve které se setkávají mladí influenceři z různých koutů internetu. Přestože online trávím nemálo času, zpravidla netuším, o koho se jedná.

„Na sociálních sítích jsou celebrity s miliony sledujících, jejichž jména nikdo z čtenářů tohoto textu nezná. K čemu jsme teď konečně dospěli, je konec jakékoli možnosti monokultury,“ píše Ayesha A. Siddiqi. Autorka označovaná za „kulturní orákulum“ tříštění jednolité kultury vítá. Otevírají se tím totiž nové možnosti, které mění i vnímání slávy. Siddiqi pozitivní vývoj stopuje v postojích generace Z, která už vyrostla propojená sítí. Kulturu ve své digitální pestrosti proto pojímá mnohem víc jako hřiště, nebere ji tak fatálně. Kde se ještě milleniálové úzkostlivě obávali o svou emo, hipsterskou či hardcorovou identitu, tam generace Z volně přechází mezi identitami a trendy, které spolu nesoupeří, nevylučují se, nemají tak absolutistické nároky. „Už nemusíte vypadat jako Paris Hilton a je méně pravděpodobné, že budete odsuzováni, pokud tak vypadat budete. Jsme více povzbuzováni k tomu, abychom si užívali svůj vlastní vkus a chutě, je tu méně gatekeepingu,“ píše Siddiqi. Představa generačních hlasů či reprezentantů přestává pozbývat smyslu: vzniká až příliš seriálů, podcastů, videí na TikToku. Každý si nachází to své, nikdo nemůže znát všechno.

Na internetu jsme všichni slavní, píše ve svém virálním textu Chris Hayes. Všichni bavíme publikum, k čemuž se v minulosti dostalo pouze pár vybraných. Hayes má přitom obavy, co to s lidmi dělá. Historie je plná smutku a šílenství, které u lidí propuká, když se stanou slavnými. Pozornost z často pochopitelných důvodů neunesou. Generace Z ale snad ukazuje cestu, jak se vypořádat s novou situací, kdy něco-jako-slávu může pociťovat každý, koho sleduje aspoň pár lidí. Trik je následující: vůbec nevstupovat do dialektiky fanoušek – hvězda. První z nich se až příliš často může cítit méněcenně, druhému šibne. Lidi, které potkáváme na cestách internetem, bychom měli brát spíš jako sobě rovné. Nevidět v nich hvězdy, ani nepřátele.

To je možné teprve tehdy, kdy nebudeme pouze pozorovat, ale taky něco tvořit. „Používejte sítě víc aktivně,“ vyzývá ve svém newsletteru Pod čarou Matouš Hrdina. Kdo něco tvoří, stává se rozpoznatelným a důvěryhodným pro druhého, jakkoliv často zůstává skrytý za přezdívkou a avatarem. Neukojitelnou závislost mezi fanouškem a hvězdou střídá vzájemné obohacení. Podobně plodný vztah přitom můžeme mít s víc lidmi než kdy dřív. Největší devizou internetu přes všechny problémy zůstává, že skrze nejrůznější setkání dokáže posilovat empatii vůči těm, které bychom v reálném světě pouze těžko poznali. Akorát si během toho nesmíme začít myslet, že jsme někdo. Nebrat se příliš vážně. Konec monokultury totiž taky znamená, že nikdo není a už ani nebude Karel Gott. To působí zmatek, ale bude to dobré. Hřiště je otevřené pro všechny.