Vlaky vyzařují podivuhodnou auru, která vábí spoustu lidí – na mě ale nepůsobí. Náklonnost k nim si totiž neodvozuji z obdivu k jejich fyzické schránce. Ne, železnice skýtá i důležitější lekce pro život.
Ono obohacení souvisí s představami, jaké mívám před každou cestou. Očekávám nejkrásnější chvíle čtení i to, že se nikde nebude blok plnit řádky textu tak snadno, jako při kodrcání někam z Prahy. V téhle smyšlené idylce kolem mě krouží vozík minibaru s kávou, spolucestující jsou tiší, důstojní lidé. Vlak příliš nestaví a když už se to ale stane, vyhlédnu z otevřeného okna a pak se vrátím ke čtení, zatímco se ve zrychlujícím větru třepotá závěs.
Ve skutečnosti bývá ta zkušenost jiná. A právě ve zklamání těchto očekávání se skrývá to nejšťavnatější ponaučení. Říká: ve vlaku nevíš dne ani hodiny.
Co tím míním? Když mám vyhlédnutý spoj, který vyráží mimo ranní špičku a míjí jen ospalá městečka, měl by být vesměs prázdný. Což platí, jenže po druhé nebo třetí stanici zákonitě přistupují hlučící, rozjaření výletníci. Mračím se pak se sluchátky a příště pojedu autem, tohle nemám zapotřebí. Proč tomu tak není? Protože jindy vyrážím domů před Vánocemi, neprozřetelně volím podvečerní páteční vlak – a namísto bombajské lokálky mě vítá tichounký vagón.
Takové případy jsou příliš časté. Nemůže tedy jít o výjimky potvrzující pravidla při rozpoznávání příjemných a nepříjemných spojů. Vlaky jsou ryzí nahodilostí. Nevěřím už, že existuje pár proměnných, které si stačí pro příjemnou cestu ohlídat. Nestačí mít místenku, cit pro výběr spoje a připravené špunty. Vždycky se totiž snese černá labuť – a snese se na koleje, porouchá mašinu a poslední navazující spoj nepočká. Rezervované místo zasedají ty nejkřehčí babičky. Do řeči se dávají prodejci tabletek proti rakovině. S vámi až na konečnou míří plný vagón třináctiletých účastnic tanečního festivalu, které toho mají tolik na srdci. Lidé kouří pokoutně v kupé, jedou podpořit Kometu, vyzunknou dvě placatky vodky nebo chtějí boxovat s paní průvodčí. A někdy se nespolčí jen lidé, ale i vlak a vy musíte zpoza zablokovaných dveří toalety potupně telefonovat na ústředí Českých drah, aby poslali vysvobození. Dne-ani-hodiny.
Je tedy zřejmé, že se při každém nástupu hodí velká dávka pokory. Ještě důležitější lekce ale říká: nelze jen zírat do papíru. Je dobré zvednout oči a pozorovat, jaký cirkus se odehrává všude kolem. Kdyby zmizel a my bychom všichni četli a dívali se na displej a pili kávu z minibaru – tak mi to nebude dělat ani trochu radost. Proto jsem rád, že na touhu po klidu naléhá a prolamuje ji život, který je málokde tak neodbytný, jako na kolejích.
Telegraficky
- Na Médiáři nám vyšlo vskutku čtení na víkend. Rozhovor s moderátorem Václavem Moravcem, se kterým se bavíme spíš jako s akademikem Moravcem. Vyučujícímu žurnalistiky na FSV UK totiž vyšla monografie Proměny novinářské etiky. V dlouhém rozhovoru probereme mnoho věcí, čtení na aspoň půl hodiny, litovat ale snad nebudete. Už protože je Moravec docela kritický k veřejnoprávním médiím, což se v případě insiderů příliš neděje. To se ale musíte prokousat až na konec.
- Na Spotify lze konečně poslouchat This American Life. Svébytný podcast nabízí odlehčené epizody o lidské blízkosti i pulitzerovskou žurnalistiku.
- Ve čtvrtek vyšlo nové album písničkáře Sufjana Stevense. YouTube se před zveřejněním nahrávky hemžil komentáři, jestli lidi mohou začít plakat už teď, nebo mají počkat až album skutečně uslyší. To píšu, ať víte, co čekat. Víc se dočtete od Karla Veselého, který napsal recenzi shrnující i dosavadní diskografii Stevense na web Art České televize. Mimochodem – Veselý vydává svůj vlastní newsletter, který se neomezuje jen na hudbu. Vynikající záležitost!
- Při neděli se můžou hodit seriály. Ty z brněnského festivalu Serial Killer, jsou ještě dnes zdarma na na DAfilms. Co zkusit, doporučuje na Edně Tomáš Kremr, který udělal i rozhovor s šéfkou Kamilou Zlatuškovou.
- Fanoušci vystřelování věcí do vesmíru, lidských příběhů i analýz fuck-upů budou plesat u dokumentární minisérie o raketoplánu Challenger.
Ondřej Sliš