Vítejte v nestydaté době. Může být radostná

Internetem posilovaná nestoudnost nezaslouží pouze kritiku. Nabízí i radostné možnosti.

Je to kachna? Není to králík? Nestoudnost může být tolik rozdílná a záleží na pohledu.

Je to kachna? Není to králík? Nestoudnost může být tolik rozdílná a záleží na pohledu. Foto: Joshua Coleman on Unsplash

Vstupujeme do post-shame éry, období nestoudnosti, během něhož populisté provádí dosud nemyslitelné, píše ve své studii z roku 2019 Ruth Wodak. Stěžejní postava diskursivních studií v něm varuje před nástupem neliberálních politiků, kteří nedbají zavedených úzů a pravidel, ničeho se neštítí. Její kritika globální orbánizace působí familiárně na každého čtenáře tuzemských komentářů, v nichž se pravidelně dočítáme, že kvůli tomuhle by se svého času či ve skutečně civilizované zemi skládal mandát. Nehorázné.

Nástup doby po-studu věští i Karley Sciortino, autorka docela rozdílná. Sciortino je publicistka a zakladatelka blogu Slutever otevřeně pojednávajícího o sexualitě, která v roce 2018 vydala stejnojmenné memoáry – Slutever: Dispatches from a Sexually Autonomous Woman in a Post-Shame World. V nich vykresluje naopak pozitivní vývoj inkluzivního světa, ve kterém už nikdo nebude obětí zostuzování za projevy sexuality, kvůli svému genderu.

Pro obě má nestydatá doba opačný význam. Sciortino vidí emancipaci a sebeurčení, Wodak šarlatány rozkládající konvence veřejné slušnosti. Pro první je konečně všechno normální, pro druhou se stává dosud nemyslitelné bohužel normální.

V médiích vídáme hlavně perspektivu Wodak. Nejde pouze o kritiku konkrétních politiků, flákanců a všeobecného úpadku mravnosti. Často sledujeme truchlení nad samotným slábnutím vlastní mediální autority a rozumu jako takového. Vždyť právě racionální novináři a vědci jako Wodak mají skládat víceméně soudržné příběhy, určovat hranice, díky nimž se zbytek společnosti může orientovat. Nepotřebujeme přitom ani pandemický chaos, abychom věděli, že aspoň přibližná podobnost našich chápání světa se stále víc rozchází.

Institucionalizovaní vykladači mívají o zdroji potíží jasno: může za to povaha internetu, který v lidech probouzí digitální barbarství – novodobou nestydatost. V jejím pěstování se navíc vzájemně utvrzujeme, protože nás sítě uzavírají do ozvěnových komor.

Známá teorie společenských bublin přitom přehlíží, že jsme ve skutečnosti konfrontováni s mnohem víc postoji, než s kolika bychom se setkali třeba jako dlouhodobí čtenáři jednoho periodika. To ale na dynamice rozpojování sdílené reality mnoho nemění. Digitální setkání totiž většinou nevedou k pochopení druhých. Jde o střet s karikaturou, vyhroceným tweetem bez kontextu, který příliš často čteme jako komplexní vyjádření myšlenkových obzorů těch druhých, o jejichž morální způsobilost máme v tu chvíli docela pochopitelné obavy.

Na internetu člověk vskutku potkává šílené věci a všechny nás z vyjednávání o povaze reality bude ještě pořádně bolet hlava. Web ostatně zrodil Pravidlo 34. To říká, že pokud něco existuje, vznikla k tomu i příslušná pornografie. Vedle toho ale prožíváme i něco jako čtyřiatřicetizaci celého světa. Pokud o něčem víme, můžeme to napojit na výklad reality. V dokonalé paměti počítače čeká každý memetický blábol na potenciální znovunalezení, skládat je můžeme docela libovolně. Autorita velkých vykladačů pominula a nikdo nám nebude říkat, co si máme myslet.

Racionálním lidem blízká nostalgie po moderní autoritě – výkladu sdíleným státem, vědou a médii – ale není řešení, které by nás o provedlo světem plných rizik a zlých karikatur. Ty největší strašáky historicky vytvářely právě instituce rozumu stavící to „zdravé“ a racionální proti pokřivenému, emocionálnímu, úpadkovému. Pokud byl někdo dlouhodobě zařazován do druhého koše, není divu, že dnes hledá vlastní vyjádření a nové zástupce, u nichž nedbá na údajnou nestoudnost.

Kritizovaný populismus a různé – z pohledu rozumu blouznící – komunity tak mnohdy nabízí docela přehlíženou emancipaci, která dává deklasovaným prostor pro vlastní uznání. Pro některé tak může být vskutku osvobozující, což liberální nostalgici vzpomínající na „zdravou“ morálku před rokem 2010 zhusta přehlíží.

Celé to má ale zásadní háček – příběhy neliberálních politiků vrací do hry právě velkou autoritu a morálku, do níž se nevejdou zdaleka všichni. Právě jejich nové skanzeny ukazují, že čtyřiatřicetizace světa – hledání vlastních nikových výkladů – není nutně ve své podstatě špatná věc, ba naopak otevírá nové možnosti. Každý totiž chce svůj příběh a uznání a každý by k němu měl mít vskutku přístup, což vyžaduje spolužití různých morálek, toleranci k domnělým nestoudnostem, pokud tedy neutlačují.

Organizovaná média přitom mají pořád důležitou roli, když stále dokážou zesílit rezonanci něčího reportu, názoru, zkušenosti – ideálně dosud někoho a něčeho přehlíženého. V tu chvíli se naše chápání morálky a nestoudnosti může otřást a zmnožit. Právě v tom tkví krása rozbíhajících se norem, živorodé nestydatosti, jejíž úsvit vyhlíží Sciortino.      

Vybíráme z internetu

Není pouze slut-shaming. Elizabeth Bruenig kritizuje death shaming, který pěstují očkovaný proti neočkovaným. Ono je to stále totéž: nikoho o ničem nepřesvědčíte, když z něj budete dělat blbce.

*

Seznam Zprávy mají už pár měsíců moc hezký páteční newsletter, kde Matouš Hrdina pěstuje nezvykle svěží magazínové psaní. Naposledy psal o zrození a smrtích trendů (na webu je pouze článek, pro zbytek Pod čarou se musíte přihlásit emailem).

*

Debbie Chachra donutí meditovat nad tím, jak z nás inženýrské sítě dělají superhrdiny. Přemítání nad vodovody a kanalizací zní nudně, esej je ale napsána s takovou lehkostí, že vás bude bavit. 

*

Spisovatelka a esejistka Sam Mills popisuje svou zkušenost s psaním erotické literatury, která jí měla vydělat na její „opravdové psaní“. To jí částečně slouží pouze jako záminka pro fascinující ponor do historie téhle disciplíny. 

*

Novinářka Amy Westervelt napsala bolest-působící esej o sebevraždě svého otce a bídě individualismu.

*

Rozhovor s režisérem Adamem McKayem ukazuje, jak se do zcela mainstreamové filmové produkce mohou vpašovat nečekaně podvratná témata. Když navíc zmíní jako hlavní inspiraci dokumentaristu Adama Curtise, nemůžeme nedoporučit. 

*

Long time no Vinohradská 12: afghánský díl s člověkem zamává. Stejně tak Kolaps s Martinem Vrbou o přílišném optimismu zpráv o klimatu. Environmentální žal se při poslechu přelévá v opravdový děs. 

*

Magazín Yale Environment 360 přibližuje, jak daleko jsme s vývojem technologií zachytávajících oxid uhličitý z atmosféry (nic moc).

Jakub Jetmar & Ondřej Sliš

George podcast

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George a jeho podcast