The Real Class War (Julius Krein, American Affairs)
Zakladatel čtvrtletníku American Affairs Julius Krein napsal jeden z nejlepších článků, co jsem četl za dlouhou dobu. Družicovým nadhledem a štiplavostí Bhut Jolokia vysvětluje, že politicko-ekonomická štěpící linie není 1 % versus 99 %, ale mnohem spíše 0,1 % proti vrchním 5 až 10 %.
Do hry se jinými slovy dostávají profesní elity, které totiž stále mají prostředky a jistou politickou moc, zároveň jim ale nerostou příjmy tak rychle jako nájmy v centrech nebo školné na amerických univerzitách. A protože ani ten nejblyštivější korporát už není vyhlídkou pořádného rita, nastupující vrchnost se radikalizuje vůči novodobé top oligarchii.
Čtěte, jak je to s třídním bojem doopravdy
Oběsit se na myšlence, pořídit si pudla a další tipy, jak (ne)přežít klimatickou krizi (Tereza Matějčková, Revue Prostor)
Tereza Matějčková má velký dar zlidšťovat ty nejváženější postavy filozofie. V tomto archeologickém článku ukazuje evoluci přemýšlení o vztahu přírody a člověka. Jako vždy prokládá výklad myšlenek čtivými anekdotami a téhle kombinace se jen stěží dá nabažit.
„Dobrý člověk je ten, kdo nikdy netýrá žádné zvíře,“ tvrdí Schopenhauer, známý milovník pudlů a předchůdce všech ochránců zvířat. Aby nečinil svého nejbližšího přítele víc smrtelným, než je nutné, nijak jej neindividualizoval a dal mu co možná nejobecnější jméno: Athman, božský dech. Když se naplnil pudlův čas a ten se ponořil zpět do koloběhu života, pořídil si Schopenhauer „novou“ verzi, přitom však věřil, že ta „obsahuje“ předešlého Athmana, a pudl tak dostal stejné jméno. Kdykoliv se Athman nechoval způsobile, sáhl Schopenhauer, pověstný svou zuřivostí, k nebetyčné sprostotě a na nebohého tvora řval: „Ty člověče!“
Prozkoumejte zárodky přemýšlení o ekologii
The Art of Dying (Peter Schjeldahl, The New Yorker)
Redaktora časopisu The New Yorker zabíjí rakovina plic. Nesentimentálně přemítá nad tím, jak vůbec reflektovat život, kterým drogám se vyhýbat a jakou nejlepší radu dostal pro šťastné manželství. Být Schjeldahlovo pero jen o něco lehčí, tak levituje.
My problem was not a lack of connection with the collective unconscious. I was a fucking poet. My problem was getting out of bed in the morning.
Přečtěte si novinářovo dojemné sbohem
Heaven or High Water (Sarah Miller, Popula)
Miami se potápí a realitní trh s nemovitostmi u moře zatím vesele roste. Sarah Miller se proto vydává na místo a předstírá, že má o domy zájem – aby se mohla makléřů nenápadně zeptat, jestli je stoupající hladina krapet neznervózňuje.
Článek přitom klame tělem - o seriózní záležitosti vypráví poťouchle. Ignoranci těch, kteří jsou bez dalších argumentů přesvědčení, že „někdo to určitě řeší.“, se chvíli smějete. Tipl bych si zároveň, že se po přečtení nebudete cítit jako po talíři slepičí polévky.
Další mistrné rozloučení: tentokrát s potápějícím se městem
Twelve Million Phones, One Dataset, Zero Privacy (Stuart A. Thompson and Charlie Warzel, The New York Times: The Privacy Project)
Timesy získaly sadu dat, díky níž mohly sledovat polohu 12 milionů telefonů. Je to maso. Různé články upozorňující na problematiku současného dohledu už jsou klasika. Přesto je zneklidňující snadnost, s jakou identifikovali návštěvníky domů Johnyho Deppa nebo člověka, který chtěl přestoupit z Microsoftu do Amazonu. Dodejme pouze, že v Americe jsou data o poloze téměř neregulovaným byznysem, ve kterém se doufá v dobrou vůli obchodníků. Téma zpracoval v Deníku N vědecký redaktor Petr Koubský.
Čtěte, jak účinně umí slídit naše telefony
‘I Believe in Love’: Elizabeth Wurtzel’s Final Year, In Her Own Words ( Elizabeth Wurtzel, GEN)
Ve dvaapadesáti letech zemřela Elizabeth Wurtzel, autorka dobově zásadní knihy Prozacový národ (1994), která jela osvětu o psychickém zdraví / narcistní over-sharing dřív, než to bylo cool. Odkazujeme zejména na její velmi osobní shrnutí posledních let života. Úvod do života a díla autorky, která „definovala generaci X“ případně nabízí BBC. Vzpomíná na ni i naše oblíbená Jia Tolentino v New Yorkeru. Jestli její nejslavnější kniha obstojí i po 25 letech, se loni ptali na Longreads.
Poznejte se s ženou, která definovala jednu celou generaci
Dekáda v české literatuře: Hodně balastu a málo velkých románů, vyniká Topol či Sidon (Petr A. Bílek, Aktuálně.cz)
Petr A. Bílek shrnuje poslední dekádu v české literatuře. Místy je snad až příliš úsečný, postihuje ale také několik důležitých trendů. Odhaleni jsou tuzemští grafomani, prvoplánové komentáře o politice i perly, na které v Magnesii Liteře nenarazíte.
Prolistujte se dekádou české literatury
Jakub Jetmar & Ondřej Sliš