Všichni bojujeme o budoucnost „našich dětí“

Hesla o „našich dětech“ ukazují na různé cesty do budoucnosti, jež ale zůstávají podobné.

Chlapec hledí do budoucnosti, ve které je dostatek ryb a dostává se mu uznání jako svéprávného člověka

Chlapec hledí do budoucnosti, ve které je dostatek ryb a dostává se mu uznání jako svéprávného člověka. Foto Biljana Martinic on Unsplash

Nedávno mě zaujala reklama na ryby z jednoho supermarketu. Byla totiž docela podobná politickému heslu, které považuju za to snad nejvýraznější, se kterým mělo tuzemsko v minulé dekádě tu čest. „Aby tu chtěly žít i naše děti,“ přálo si v roce 2013 jedno politické uskupení. „Aby moře zůstalo plné ryb i pro naše děti,“ touží teď jeden supermarket inzerující udržitelně lovené lososy. Velmi podobná hesla ve svých drobných rozdílech podle mého dobře ukazují, jak se v minulé dekádě změnilo vnímání regionu i celé planety. Při jejich výkladu navíc narazíme na to, jak si můžou pojmy „dospělý“ a „dítě“ měnit pozice a sloužit velmi různým účelům.

Středovýchodní Evropa se potýká s „hlasováním nohama“, mladí z ní odchází, píšou ve vlivné knize o regionálním úpadku liberální demokracie politologové Ivan Krastev a Stehpen Holmes. Ve svém Světle, které pohaslo (2019, česky 2020) označují demografickou změnu za jeden z důvodů, proč politici v Polsku či Bulharsku začali vykreslovat Západ jako dekadentní oblast spějící k záhubě. Chtějí totiž mimo jiné odradit mladé a vzdělané, aby tam i nadále hromadně odcházeli ze svých rodných zemí.

Česko tímto problémem netrpí, přesto právě skrze poznatek Krasteva s Holmesem bychom, myslím, měli politické heslo o dětech číst. To znamená: musíme předejít odchodu mladých, a to uděláme tak, že konečně doženeme Západ. To dokážeme díky výjimečně efektivní politice hnutí, které tak naplní kruciální úkol vytyčený dobíhající revolucí, jak rok ’89 nazval jeden německý intelektuál, podle něhož se postkomunistická Evropa tehdy vydala na cestu dohánění té západní. V roce 2013 tak šlo o ještě jedno oživení klíčového regionálního mýtu, po jehož naplnění budeme konečně rovnocennou součástí Západu: a děti tady budou chtít žít.

Příslib země oblíbené i mladšími tak paradoxně stojí na vlastním dospěním, na překonání vlastní dětské fáze, neboť tak byla vykládána éra postkomunismu, jak ukázal chorvatský filozof Boris Buden. Západní a regionální elity vnímaly postkomunistické země jako školáky, mluvilo se „výchově k demokracii“ a „demokraciích s dětskými neduhy“. Česko minimálně ještě v roce 2013 věřilo, že skutečně doroste a bude patřit do ekonomického jádra, ze kterého vzejde i odpovídající dědictví pro naše děti.

Regionálně tento přístup představuje už tehdy spíš výjimku, situace se mění. Pokud totiž dlouhodobé poučování nevyvrcholí opravdovým uznáním, nastává zpětný chod. A tak to byla zejména nekonečná pedagogická povýšenost liberálních elit, co vedlo ke neliberální vzpouře, tvrdí Krastev a Holmes. Zejména Polsko a Maďarsko proto v minulé dekádě věčné dobíhání a s ním spojené imitování Západu odmítají a začínají místo toho pěstovat národní mýtus. Též v Česku posilují nacionalističtí politici, pro které Západ už není zemí zaslíbenou, ale představuje „kolonizátora“, na jehož platy stejně nikdy nedosáhneme. Už proto nebudeme napodobovat Západ, aby potvrdil naši dospělost, místo toho máme svůj svébytný národ.

Co je snad ještě důležitější, též samotné „děti“ začínají usuzovat, že se není kam hnát, byť z výrazně rozdílných pozic. Pro ně naopak bohatý Západ představuje hlavního podílníka na rozvratu klimatu, které ohrožuje samotnou budoucnost. Otázka regionálního tady jim nedává smysl, protože chtějí žít vůbec někde.

Právě toho chce využít supermarket, který ve svém rybím hesle neapeluje oproti politickému hnutí na lokální, ale planetární cítění. Chce si osedlat sentiment vyvolaný hnutím, které bylo v minulé dekádě jedním z nejvíc rezonujících. Šlo o enviromentální stávky reprezentované Gretou Thunberg a uskupeními Fridays For Future. I v jejich případě nastává pozoruhodná hra s dětstvím a dospělostí.

Mladí lidé vznáší nárok na obyvatelnou planetu, protože to budou právě oni, kdo na ní budou žít. Vztah dítě-dospělý se v tu chvíli obrací, jak poukazuje třeba vedoucí Fakt o klimatu Ondráš Přibyla. Mladí se totiž staví do role těch zodpovědných, což bývá většinou spojované s dospělými. Ti jsou v tomto případě naopak vykreslováni jako děti, které si nedokážou nic odepřít a chovají se iracionálně, když nechtějí přistoupit na nutné změny.

V tu chvílí vstupuje na scénu supermarket, který dezorientovaným „dospělým“ nabízí zdánlivé řešení. Odpovědnému, dospělému chování není přece tak těžké dostát, stačí koupit tuto certifikovanou rybu. Děti díky ní budou zdravé, a ještě zbude na budoucí.

Všichni tak bojují o „naše děti“, které v jádru představují velmi různé – a často protichůdné – cesty do budoucnosti. Její podoby přitom zase tak odlišné být nemusí. Lidem se v nich dostává uznání jako dospělých a svéprávných a dostatku ryb.

Vybíráme z internetu

Důkazy o tom, že jsme uprostřed zlatého období podcastů, zde přinášíme pravidelně. Naším nejnovějším úlovkem z tohoto ranku je pořad 99 % Inivisible. Formálně je zaměřený na design, v praxi jde o krásně zpracované krátké příběhy, které plynou jako nedělní listování magazínem. 

*

V mluveném slově mně přesto dlouhodobě chybí humoristické formáty. Velmi mě proto potěšilo seznámení s vltavským Rádiem Dada. Naposledy v něm účinkoval herec a moderátor Ondřej Cihlář, který zosnoval nádherně poťouchlou procházku Prahou. Už hudební vložky stojí za to.

*

Ondřej Slačálek píše o sto letech KSČ. Autor se při této příležitosti vypořádává mimo jiné s povýšeneckým pohledem na historii, příčinami totalitních vrtochů komunistů, a je při tom nádherně břitký. Dobrý text na totéž téma napsal též David Klimeš, který klade nepříjemné otázky týkající se současnosti.

*

Velekněz nauky o dynamice mysli Daniel Kahneman má novou knížku. V rozhovoru pro The Guardian ji stručně představuje – a zároveň se nebojí odpovídat, že o některých tématech nic neví. Příjemná aplikace svého vlastního učení do praxe! 

*

Téma hodné Goetheho. Filmy Pixaru bývají tak dojemné, protože studio umí setsakra dobře s barvami, tvrdí úryvek knihy vydaný na Wired.

*

V ekonomice digitálních tvůrců chybí střední třída, podrobně vypočítává Harvard Business Review a zkouší nabídnout řešení. 

Jakub Jetmar & Ondřej Sliš

George podcast

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George a jeho podcast