Všichni držíme prst na spoušti screenshotu

Uděláme pouze malý výstřižek. Photo by Matt Artz on Unsplash

Internet je místo poskládané ze zhruba pěti webů, kdy každý slouží hlavně ke sdílení screenshotů ze zbývajících čtyř, praví jeden digitální bonmot. Něco na něm nepochybně je – stačí se podívat, jaký účet na českém Instagramu zaujal tolik, že dnes slouží i jako námět pro podcast nebo seriál. Terapie sdílením síť původně užívanou ke sdílení fotografií malebných krajinek ovládla snímky messengerových konverzací párů motajících se kolem rozchodu. Každý se v nich totiž najde. Nejde přitom pouze o témata rozhovorů, ale i samotné médium printscreenu – kdo někdy neposlal přátelům záznam konverzace!

Dialogy jsou v případě Terapie samozřejmě anonymizované. Na věčnost uložené záznamy digitálních radostí i přešlapů ale můžou mít i zásadní společenské konsekvence. Minimálně dokážou docela nepříjemně zostuzovat. Už dávno přitom nestačí jednoduchá poučka: nepište veřejně nic, co byste nedali do novin. Zaznamenat jde vše: soukromá zpráva ve skupinovém chatu, komentář v soukromém vláknu Slacku.

Spolu se sdílením obrazovky přes Zoom si navíc druhé pouštíme přímo do intimního prostoru počítače, domoviny člověka, ve které pracujeme, bavíme se, zažíváme slasti. Pro přeskočení z jedné sféry do druhé přitom stačí dvě kliknutí. Po internetu tak koluje třeba screenshot z prohlížeče jednoho docela známého člověka, který přednáší též na univerzitě – a před přednáškou se očividně věnoval záležitostem tělesným, jak je zřejmé z otevřených panelů v prohlížeči.

To je na jednu stranu maličkost prokazující bulvárně-voyeurské choutky člověka. Do situace s konkrétnějšími následky se dostal jeden redaktor New Yorkeru, který během pracovního callu myslel, že má vypnutou kameru – a jal se masturbovat. Kamera ale běžela a pro záznam aktu stačilo jediné tlačítko. Samozřejmě to neměl nikdy dělat. Jednotlivý příklad ale užívám jako ukázku, jak se sféry práce, volného času a intimity zcela propijí. Svorníkem nového světa je přitom technologický dohled, kdy stroj sám zaznamenává každé kliknutí – a tuhle možnost v omezené míře nabízí i samotným uživatelům právě v podobě screenshotu.

Když vyjdou na světlo třeba snímky rasistických příspěvků prodavačky, spustí se lavina komentářů oscilujících mezi moralizováním a zesměšňováním, pod kterou jedinec zpravidla úplně zapadne. V informační kaši definované absencí kontextu přitom jeden lehce zapomene, že se jedná pouze o šupinu, podle níž máme tendenci soudit celého člověka. Algoritmy platforem navíc fungují jako stroje na pseudoudálosti, takže z původní pitomosti se záhy stává sněhová koule obřích rozměrů, takzvané trendující téma.

Trapných situací ze Zoomu nebo deset let starých tweetů bude kolovat čím dál víc. Stejně tak samozřejmě nudes. Během pár let doroste generace politiků a političek, z nichž velká část bude mít u někoho uložené své intimní fotografie, které měly na Snapchatu zmizet po 20 vteřinách, někdo ale udělal screenshot. Na potenciální skandály lze přitom reagovat pouze nezájmem, tolerancí a odsudkem toho, kdo materiály vynesl.

Mocenský potenciál nudes objevila třeba mafie působící na Slovensku. Dnes už odsouzená Alena Zsuzsová se vydávala za modelku, posílala tamním mocným mužům své fotografie a ukládala si, co jí na oplátku poslali oni, a to za „účelem budoucí kompromitace těchto potentátů“, jak psala Investigace.

To celé přitom neznamená, že se nemá zveřejňovat a odsuzovat nic. Nevyžádané dick-picky jsou až překvapivě rozšířený problém, jak by mohly vyprávět třeba sportovkyně. Digitální záznamy obtěžování už ostatně ukončily kariéru nejednoho politika. Když z nich ale někdo udělá NFT obrázek, je to v pořádku?

Nevím. Problém printcreenů totiž nemá správné řešení. Snímky obrazovek počítačů a telefonů jsou už pevnou součástí politiky, která nikdy nemá řešení. Můžeme pouze vyjednávat, co znamenají, jestli o něčem opravdu vypovídají, jestli je právě tohle legitimní materiál ke sdílení. Všichni přitom držíme „prst na spoušti screenshotu“, jak napsal jeden novinář, kterému se nelíbilo, když někdo připomínal screenshotový záznam jeho smazaného tweetu.

Pokud nejde o veřejně činné, kteří lajkují výzvy k pogromům „ve smyslu přečteno”, měli bychom být při pohoršování se nad snímky obrazovky velmi obezřetní. V dokonalé paměti počítačů leží ukryté záznamy, podle kterých by šla odsoudit většina lidí. Dostáváme se tak do paradoxní situace. Na jedné straně kritizujeme dohled platforem, na druhé ho na sebe vzájemně uplatňujeme se škodolibou radostí. Ten první nás využívá pro své komerční zájmy, ten druhý umí bolestivě ponižovat. Těžko přitom hledat něco horšího než ponížení. V tomhle naše situace není vůbec nová. „Kdo veřejně zostuzuje bližního, jako by proléval jeho krev,“ stojí v jednom talmudském traktátu.

Telegraficky

Technologický novinář Timesů Charlie Warzel, autor skvělé série o digitálním soukromí, přestoupil z nejslovutnější redakce a začal psát... svůj newsletteru na Substacku. V jednom ze svých prvním příspěvků chytře píše o tom, že mnohé případy takzvané cancel culture rostou hlavně z nastavení algoritmů, které milují pseudoudálosti.

*

Larissa Pham napsala esej o podivném pocitu crush. Drtivý, ale přece platonický typ zamilovanosti rozebírá v osobní i filozofické rovině – krása! 

*

Na webu věnovanému sportovnímu lezení eMontana vyšel skutku pozoruhodný rozhovor. Už titulek je snová práce: Buď spáchám sebevraždu, nebo budu nejlepší lezec na světě. Tomáš „Svišť“ Pilka – bůh či ďábel?

*

Libuše Šmuclerová sepsala kritiku kapitalismu dohledu, my jsme na Médiáři zkusili doplnit, co v textu vynechala. Za přečtení ale stojí i celý původní text, je součástí článku. Kdo by chtěl něco konkrétnějšího, E15 podrobně zpracovala konkrétní kritiku Facebooku, který na své české zákazníky-inzerenty příliš nedbá.

*

Ještě násobně kontroverznější než kryptoměny je – také na blockchainu postavené – NFT. Neznáte? Nový způsob digitálního nakupování a prodeje umění a dalších médií představuje v českém Forbesu Abram Brown. Po zasvěcení do tématu doporučujeme ještě jedovatou kritiku NFT z pera Vicky Osterweil, která za nimi vidí jen bublinu obalenou do řečí o průlomové technologii. 

*

Sloupky Petra Borkovce pro iLiteraturu postačí akorát tak k rannímu ristrettu. I na takovém prostoru ale básník proměněný ve skvělého esejistu dokáže napsat text, který zjitří každého, kdo má mezi svými blízkými hartusivé lidi. 

Jakub Jetmar  & Ondřej Sliš

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George a jeho podcast