Vstříc budoucnosti kráčíme ve futuristických teniskách

Do zdánlivě mrtvého terénu vstupme nejlépe s futuristickými teniskami na nohou!

Budoucnost je pohled současnosti do mírně vypouklého zrcadla. Společností často hýbe v různých podobách nějaká vize, kam směřovat – samostatný národní stát, beztřídní společnost, blahobyt pro schopné a pracovité, když si vzpomeneme jen na pár z minulých utopií. Jenže v uplynulých letech můžeme slyšet, že budoucnost se rozpustila v nekonečné přítomnosti sycené konzumními návyky. 

Příklad, jak se budoucnost postupně v uplynulých dvou dekádách vytrácela z našeho obzoru, nakonec zahlédneme i v módě a představách, jak se budou lidé za x let v novém světě oblékat. V roce 1997 se po plátnech kin proháněl Gary Oldman se zvláštní patkou a jakýmsi syntetickým rouchem s podivným límcem jako hlavní padouch sci-fi Pátý element. O sedm let později se snímek z podobného žánru a s podobnými tržbami zmůže už jen na ukázání product placementu v podobě tenisek z roku 2004, přičemž děj filmu se odehrává o 30 let později. Já, robot sice pracuje s mnohem uměřenější estetikou než excentrický francouzský snímek, přesto tento detail ukazuje, že svět už se zase tolik nezmění.

Absence vizí se v posledních letech projevovala v poslední dekádě i v hudbě. V období po vypuknutí finanční krize v roce 2008 se pop i díky internetu jako neomezeného archivu zacyklil a soudobí hudebníci a hudebnice zněli jako z podivného bezčasí. Utopiím v hudbě se nyní věnují i publicisté Miloš Hroch a Karel Veselý, jimž loni vyšla kniha mapující melancholii v popu. Přes léto obrážejí menší hudební festivaly s přednáškou (která má v době vydání této Přílohy ještě dvě zastávky), v níž stopují představy hudebníků o budoucnosti třeba na příkladech loni zmrtvýchvstavšího diska, afrofuturismu nebo kulturní revoluce 60. let.

Přemýšlení o budoucnosti se v posledních letech ale vrací. Nejlépe to vidíme v případě klimatické krize a temných vizí zaplavených ostrovů, ale i v rozhodování o letopočtech, do kdy musíme v Evropě odstavit uhelné elektrárny a v jakém roce dosáhnout uhlíkové neutrality. Snad ale nejde o jedinou oblast. Futurismus můžeme zahlédnout také v módě. Záblesky budoucnosti pro mě představují tenisky, sneakers nebo jak se ještě dá botám podobného druhu říkat. 

Pokud bychom si některé ze současných trendy tenisek představili jako jiný kus oblečení, asi bychom ho ve jménu vlastní serióznosti nechali v obchodě. Ale na nohách ne – můžeme mít kopyto připomínající podrážky, sebedivočejší barevné kombinace nebo chodidla opřít o vzduchové polštáře. Když se člověk rozhlédne po svém okolí, zjistí, že neobyčejné kecky postupně obouvá i širší sorta lidí než náctileté hypebeasts. 

Estetika všemožných sneakers modelů se svou radikální odlišností od všeho, co jsme kdy nosili na noze, představuje možná jeden z nejpopulárnějších výhledů budoucnosti - tenisky nedesignují jen módní návrháři, známé jsou limitované kousky od různých zpěváků nebo rapperů. Ve světě tenisek se postupně prohlubuje i česká stopa - s tuzemským Footshopem, firmou s globálními ambicemi, pracoval například Adidas na výrobě modrotiskové edice. 

Do světa trendů a speciálních releasů navíc promlouvá i ta ekologická krize - objevuje se stále více udržitelných tenisek, ať už využívající recyklované odpady nebo třeba snáz než plasty rozložitelný korek. 

Touha lidí aspoň trochu vystoupit z davu – třeba excentrickými teniskami – nakonec ale může vést i k bohulibějším účelům. Díky pozoruhodným siluetám (jak se ve světě sneakers říká jednotlivým návrhům vzhledu tenisek) si nakonec mohou firmy dovolit experimentovat i s užitím a funkcemi boty jako věci. Nike například nedávno představil samonazouvací tenisky. Jsou složené ze dvou částí, které dohromady drží guma, jež se po obutí napne, čímž poloviny boty spojí. Prkotina? Možná. Ale taková drobnost může mnoha lidem s různými pohybovými postiženími pomoci. A koneckonců kdo si nerad dopřeje trochu pohodlí. 

Nebylo nakonec právě pohodlí jednou z hlavních (a patrně i nejutopičtějších) představ, které nás a vývoj technologií poháněly vpřed?

Mohli bychom se stále dokola podivovat, že oficiální vynález třeba tak jednoduché věci, jako je kufr na kolečkách, přinesla až 70. léta, přičemž rozšíření této užitečné věcičky bránily i předpoklady, že muži by nevypadali dostatečně mužně, pokud by netahali několikakilogramová zavazadla vlastními silami. Pohodlným zítřkům tak mnohdy brání iracionální, a možná o to zažitější představy o neměnném řádu věcí. Oblečení možná také nakonec dozná změn - pronikají do něj stále výrazněji technologie a kromě různých chytrých kousků se brzy možná dočkáme i oděvu hlídajícího správné držení těla.

Je totiž třeba přemýšlet i o tom, jak lidský svět dělat pohodlnějším. Na tom by ostatně měla stát základní premisa designu jako disciplíny. 

Vybíráme z internetu

NSFW alert: erotika do uší. A jaká. Fikční a opravdu chytře napsaná. V hlavní roli chraplák Demi Moore. Zajímavost: jde o de facto content marketing na celou platformu, která se věnuje erotickému audiu. Reklama jak víno.

*

The Quietus vydal bezvadný článek o starším filmu M. Night Shyamalana a pro dnešní Přílohu je to příhodné čtení – zase se dotkneme budoucnosti!

*

Býval RSS-centrický internet lepší? Nevím, ale Katie Baker napsala krásně nostalgický článek o internetu před rokem 2011. Podobné ponory do digitálních ruin se neochodí. Už kvůli tomu, jak si u nich člověk uvědomuje, jak rozdílně vypadá internet teď.

*

Fakta o klimatu mají nový podcast o cestě k uhlíkové neutralitě nazvaný 2050. Určitě stojí za pozornost. Povedlo se jim i díky chytrému zvukovému designu něco docela vzácného: v lineárním zvuku předat mnoho komplexních informací, které současně člověka nezahltí. Zatím jsem neslyšel všech sedm epizod, ale tudy prosím ano.

*

Portál Longform vyzpovídal autorku předlohy pro oscarový Nomadland. Rozhovor s Jessicou Bruder je příjemnou zprávou o tom, s jakým nasazením se dá i dnes dělat žurnalistika a reportérství. 

*

Kateřina Horáková na svůj blog fotí a píše tuze sympatickou sérii Hood. „V jejím rámci chodím s kamarády po setmění do jejich rodných čtvrtí – do míst, kde vyrůstali a dospívali. Poslouchám, kde se prvně poblili z krabičáku nebo kam chodili za školu a u toho je fotím. A s nimi i ty vzácný, památný místa.“ Lidské, velmi lidské. 

Štěpán Šanda, Ondřej Sliš a Jakub Jetmar

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George a jeho podcast