Knihovnu si plním radostně a bez jakéhokoliv klíče. Když z ní ale potom vybírám, co je načase přečíst, přichází dilema. Po čem z tak lákavé nabídky sáhnout? Toto rozhodování řídilo tajuplné pnutí, které jsem rozklíčoval až nedávno. Nesáhnu na přeskáčku po próze a pak literatuře faktu. Ani se neslitovávám nad kousky, které čekají nejdéle na přečtení. Namísto toho se snažím vybalancovat tři kategorie knížek, které postupně představím.
První jsou knížky archeologické. Název odkazuje – trochu prvoplánově – na dávná období. Platí přitom, že vznikají před začátkem modernity, nebo se na tuto dobu odkazují. Může ale jít i o ryze fiktivní prostředí.
Pojítkem těchto děl je jejich zasazení ve světě, jehož logika se vymyká nastavení současnosti. Pro příklad: Tyll Daniela Kehlmanna se odehrává během třicetileté války. V příběhu probleskuje neskutečno: historické postavy snad mají nadpřirozené schopnosti. Možná existují draci. Skutečná magie však spočívá v pohledu na uvažování tehdejších lidí. Jejich přežívání v zemi rozervané válkou, víra v zaříkadla a čarodějnictví… Právě to je na těchto knížkách archeologické – vykreslují (nám nesamozřejmé) fungování určitého prostředí.
Když si proto budu listovat knížkou o zaniklém Žižkovu, průvodcem po Shakespearově Anglii, nebo otevřu sci-fi: vždy narazím na pohlcující, logicky koherentní světy. Nemohu je použít pro přímou orientaci v životě – tedy krom uvědomění si nesamozřejmosti vlastní pozice. Jak říká Tereza Matějčková: „Chcete se naučit dobře svůj jazyk? Tak od něj musíte poodstoupit. Učte se řečtinu.“ Mimo takové výjimky jsou tyto knihy zejména zdrojem anekdot a radosti z ponoření do tak odlišného prostředí.
Druhou kategorii knížek označuji jako narkotické. Vlastní jim je, že se bezprostředně dotýkají současnosti a nejsou fantaskní. Často vysvětlují příčiny naší situace nebo jsou zasazeny do časového období, do kterého už se dokážeme bez problémů vcítit.
Ať už jde o krásnou literaturu nebo akademičtější práce, jde v posledku o knihy chlácholivé. Jistě: obsah může být třaskavý. Vezměme si třeba Most do budoucnosti Matěje Spurného. Studie o zdemolování historického města, které muselo za socialismu ustoupit těžbě uhlí, je plná překvapivých perspektiv. Autor vysvětluje, jak se na rozhodnutí straníků podepsala romská a sudetská otázka, debaty o architektuře, zrod kybernetiky… Příběh ale „jen“ přeskládá důvěrně známé prvky a nevyvolává v člověku nějaký otřes. Takové čtení je nakonec příjemné jako horká, uklidňující lázeň.
Právě akademici tvoří velkou část vypravěčů narkotické literatury. Spřádají teorie a koncepty, s nimiž vysvětlují svět, a celé to často zní jako pohlcující vyprávění stařešinů u ohně. Mluví o druhé světové, ateismu, otroctví a všem ostatním. Stejně narkoticky funguje i krásná literatura. Donekonečna probíráme: druhou světovou, ateismus, otroctví.
První dvě kategorie pracují s víceméně známými reáliemi a liší se zejména tím, nakolik jejich svět odpovídá tomu současnému. Oproti tomu poslední kategorie, kterou nazývám knihy s ostřím, stojí trochu bokem. Mám teď na mysli svazky, u kterých každá nová věta fyzicky bolí – je to nápor, který člověka nutí zavřít oči a knížku odložit. Nejde o příjemné klimbání jako spíš mrákoty. Tyto knížky jsou totiž poskládány z neznámých prvků a/nebo je nemožné zasadit si jejich věty do známého kontextu. Mozek taková práce rychle vyčerpá.
Je zřejmé, že se tu pohybujeme mimo čas: nejde prostě o knížky o budoucnosti (ty mohou spadat do narkotické literatury). Důležitý je kontext každého čtenáře a jeho myšlenkového zázemí. Vůči nim stojí tato díla v opozici. Určitá zobecnění jsou možná: málokdo bude například znuděně přikyvovat při čtení knížky The Stack Benjamina Brattona, která představuje složitý model celoplanetární počítačové sítě. Tato čtení bolí, v důsledku jsou ale nesmírně obohacující.
Knížky mohou s postupem času cestovat mezi kategoriemi. Seznamování se s žánrem může například otupit ostří jeho novosti a přesunout tyto knížky do archeologické nebo narkotické sekce. Další příklad: přebývání jen ve fantasy nebo jen v historickém světě z nich může učinit normu. Pro historika je narkotikem raný středověk.
Tato kategorizace – jakkoliv je hrubá – se snaží poukázat, že existují žánry, které mohou vzbuzovat odlišné pocity, než na jaké je člověk zvyklý. Mně se hodí obzvlášť, protože nelouskám ročně desítky knih (a ve svém limitovaném výběru nechci šlápnout vedle). K nutnosti neustrnout a stále hledat něco radikálně odlišného ale nevybízím. Čtení stojí vždycky za to.
Telegraficky
Poučený (a mnohem systematičtější) pohled na vybírání knížek nabízí Michal Kašpárek.
*
Romantický pohled na svět startupů z minule vyvažujeme podcastem Foundering. Perfektně odvyprávěný příběh o kapitalistickém kibucu WeWork ukazuje, jak snadno podlehne Silicon Valley kultu osobnosti.
(Pořad se řadí k obsahu, jehož hlavním lákadlem je škodolibost nad gigantickými fuckupy. Další oblíbení zástupci tohoto žánru: Fyre, The Inventor).
*
Na Radiu Wave nedávno vznikly dva skvělé rozhovory. Adéla Paulík Lichková mluvila se Stanislavem Grofem o traumatu z porodu nebo přechodových rituálech. Andrea Průchová Hrůzová zase nabídla přístupný úvod do vizuálních studií na případu koronavirové pandemie.
*
Pozoruhodné události v Americe vybízejí k různým interpretacím, asi ale nepřekvapí, že nám se líbí ty zdůrazňující vliv médií. První z nich, ten o hře na převrat a setkávání trumpovských virtuálních tužeb se systémem, napsal v poslední letech vlivný myslitel Bruno Maçães. Druhý z nich, konkrétnější o roli Facebooku a Twitteru, vyšel v newsletteru Garbage Day, který je vynikajícím antropologem internetu a tentokrát přidává například rozkošný příběh o páru, který se vyrovnává s touhách po kocouru Garfieldovi. Už skutečnost, že tohle píšeme hned vedle analýzy pokusu o puč, nám říká, že svět se opravdu rychle mění.
*
Odpočinout od americké frašky si můžete u příběhů z Číny: nabízíme zmizení zakladatele Alibaby Jacka Ma od Vinohradské 12 a sondu do neregulované, obrovské ekonomiky čínských influencerů.
*
Datový tým iRozhlasu zase odvedl obří kus práce, když zpracoval statistiky úmrtí “od moru ke covidu”. Součástí jsou krásně zpracované grafy, koláže a ne-zase-tak-krásné mezititulky jako Pivo, bůček, cigára: temná éra pro srdce. (Situace v Česku teď krásná není vůbec, jak píše vědec Jan Kulveit, kterého velmi doporučujeme sledovat na Facebooku nebo odebírat jeho statusy emailem.)
*
Nedávno zemřel veterán zlaté éry hip hopu MF Doom. Jeho sentimentálně–ironickou tvorbu přibližuje profil od Ta-Nehisi Coatese.
Ondřej Sliš & Jakub Jetmar