Vyrovnání se s neúspěchem musíme trénovat

Mám za sebou přijímačky, které, lhostejno z jakých důvodů, skončily neúspěchem.

Když jsem se s touto zprávou srovnával, moje myšlenky brzy zabloudily k počítačové hře, s níž jsem strávil zhruba 140 (ne)hezkých hodin. Jmenuje se Darkest Dungeon a čerpá ze žánru rougelike, tedy her, které neodpouští hráčovy chyby. Když s avatarem zemřete v některé z úrovní, tato smrt bývá často definitivní. Možnost uložit si pozici a pak těžkou pasáž zkoušet s jistotou zálohy v těchto hrách prakticky neexistuje. Frustrace stoupá. 

Přesto tento mírně masochistický žánr mají v oblibě tisíce hráčů. Vidět v tom můžeme nejrůznější motivace – například vzpomínku na historické videohry, u nichž musel člověk strávit nějaký čas, aby ovládl jejich pravidla a mechaniky. Třeba v tom je ale i něco docela jiného. 

Tyto hry nás mohou učit, jak se vyrovnat právě s vlastním selháním. Uvědomit si vlastní chyby. Snáze si v hlavě píšeme scénáře potenciálního úspěchu a na něj navázaných slunných pocitů než zklamání a rozčarování. Selhání dokáže opařit a vyplnit tělo pocitem prázdnoty po zhroucených představách a nenaplněných možnostech.

Stejně tak v roguelike hrách máme už vybudovanou dostatečnou základnu, v podsvětí je náš hrdina pořádně daleko, naše družina už je velezkušená… a vtom přijde silnější nepřítel nebo se jen vrtkavá náhoda otočí zády a náš pečlivě budovaný mikrosvět se roztříští na těžko slepitelné kousky.

Monumentální komiks Strážci od scenáristy Alana Moora a výtvarníka Dava Gibbonse končí konstatováním, že „nikdy nic nekončí“ – nelze natrvalo dosáhnout ideálního světa nehledě na to, kolik pro něj kdo obětoval. Po našem selhání (stejně jako úspěchu) život i hra pokračují dál, a my se s tím nějak musíme vyrovnat.

Do virtuálních kobek se můžeme vrátit – s jinou strategií, vybavením nebo s vědomostmi načerpanými od ostatních dobrodruhů, které sdílejí na internetu. Možná, že tuto lze tuto zkušenost zužitkovat i mimo obrazovku. Prakticky může jít o věčný návrat téhož v praxi. Vracíme se na povědomá místa, ale jinak, situace není neměnná.

Nakonec se mně myšlenka na opakování připomíná i právě teď při psaní. V týdnu mě čekají státnice a opět mám šanci uspět. Během přípravy na ukončení jednoho studia jsem si připomínal knihu mediálního teoretika Marka Deuzeho Život v médiích. Deuze zjednodušeně říká, že lidský život od médií nelze oddělit, naše zkušenost je čím dál tím víc médii formována. Trochu podobně uvažuje o umění český vizuální teoretik Robert Silverio v publikaci Postmoderní fotografie. Umění podle něho může fungovat jako trenažér, díky němuž se vyrovnáváme s nesrozumitelností a komplexností okolního světa.

Souvislost se hrami je zřejmá. Ve společnosti zdůrazňující úspěch a výkonnost nás tahle média mohou naučit přiznat si selhání, vyrovnat se s ním a s vlastními chybami nebo jen prostou nepřízní osudu a ukázat, že to můžeme zkusit znovu, a že to tak je v pořádku. A to vůbec není málo.

Vybíráme z internetu

Text Evy Klíčové z květnového Hostu se vrací k Vieweghovu románu Mráz přichází z Hradu, který rozebírá v kontextu politické literatury a uvažuje, kde se potkávají knihy s bulvárem. Zároveň jde o poměrně kritickou připomínku raných 10. let. Některá nyní hojně diskutovaná témata se totiž rodí už tehdy.

*

Na BBC zmapovali strategii, kterou zvládne každý průměrný píárista, a přece na jejím úspěchu závisí doslova stovky tisíc životů. Jde o taktiku, jak bojovat proti širokému vědeckému konsensu šířením nejistoty a nejednoznačnosti – spolehlivě funguje, když prodáváte cigarety i klimatickou skepsi.

*

Politická scéna se vyrovnává s bleskovým nástupem Přísahy Roberta Šlachty. Impresi nového hnutí a jeho podporovatelů načrtl Pavel Šplíchal. Jeho reportáž je jako obvykle roztěkanější, subjektivnější, než jak by ji napsala třeba Ivana Svobodová – ale i tohle máme rádi!

*

Nigerijská spisovatelka Chimamanda Ngozi Adichie, autorka třeba i v Česku známé Amerikány, napsala esej o světě, v němž se vytrácí dobrá vůle. Jakkoliv jde o další z řady kritik sociálních médií, tahle působí opravdu naléhavě. 

*

Na dlouhodobě kvalitní facebookové stránce Co se děje v Maďarsku? vyšel řádně vyfutrovaný text o vztahu Viktora Orbána a fotbalu – jeho jediné slabosti! 

*

Rozhovory s filozofkou Terezou Matějčkovou se neochodí. Vždycky čistá radost. Nedávno vyšel jeden v Tvaru.

Štěpán Šanda & Jakub Jetmar & Ondřej Sliš

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George a jeho podcast

Sdílejte