Vzpomínka na online mládí se vrací až příliš často

Internetové vzpomínky někdy bolí. To, co na nich může být cenné, ukazuje kuchař Babica.

Smazat, nebo nesmazat? Foto: Štěpán Šanda

Smazat, nebo nesmazat? Foto: Štěpán Šanda

Fascinují mě Vzpomínky na Facebooku. Nejsem takový narcis, abych s potěšením pozoroval, kde jsem byl před dvěma, pěti nebo osmi lety. Zajímá a přitahuje mě, jak nám tahle služba ukazuje části našich já, na které jsme zapomněli nebo si je připomínáme neradi. Archiv minulých já si navíc může začít žít svým životem –⁠ typickým příkladem může být vyhrabování starých tweetů a postů s cílem někoho diskreditovat. Nevedou nás ale taky snadno dostupné vzpomínky na minulé verze vlastního já k lepšímu pochopení sebe sama? Asi každý chce být aspoň o trochu lepším člověkem, než byl včera nebo před rokem. A k tomu nám může internet, potažmo konfrontace s vlastními facebookovými vzpomínkami, posloužit velmi dobře.

Hodně času jsem v první březnové karanténě strávil sledováním kuchařského pořadu Babica vs. Sapík. Odstartoval v roce 2016 na televizi Barrandov a ve srovnání s ostatními tehdy trendujícími pořady hrál na strunu lidovosti, dostupnosti a snahy působit domácky i přes pravidelné zahrnování různých světových kuchyní. Dva kuchaři ve středním věku v něm působí velmi komicky. Zatímco se jiné kuchařské pořady začaly přibližovat vyumělkovaným instagramovým gastronomickým fotkám, tady vinou nedostatečného svícení spousta pokrmů vypadá mdle a kytovitě, čemuž nepomáhá ani servis, který často vyvolává duchy restaurací 90. let.

Jenže Jiří Babica na mě najednou z okénka doporučených videí na YouTube vykoukl i jinak. Začal totiž natáčet vlastní internetový pořad pod značkou Babicova televize. Zatímco Babica vs. Sapík byl zdrojem pro tvorbu memů, u Babicovy televize bylo přinejmenším od videa Bába tančí pro sestřičky jasné, že se bývalý televizní, nově youtubový kuchař vydal svému memovému potenciálu naproti. A soudě dle počtu zhlédnutí, nové kuchařky, hostů z řad youtuberů i prodávaného merche, přijetí vlastní a původně nezáměrné vtipnosti Babicovi obstaralo i nové, pomalu se rozvíjející živobytí.

Babica se stal tím, jakým ho chtěli jeho ironičtí fanoušci mít, a to zřejmě ke spokojenosti všech zúčastněných stran. „Považuju se za kuchaře gamerů, ale zároveň jsem youtuber, protože dělám mimo vaření na YouTube i řadu dalších věcí. Mám celoživotní krédo Neboj se a jdi do toho. Otevře se vám další prostor, člověka to vnitřně hodně obohatí,“ popisoval nadšeně Babica svou novou roli v loňském rozhovoru na Aktuálně, kde se rovněž zmiňuje o tom, že na jeho videa má mnohem lepší reakce, než když vařil v televizi, i o tom, že v gastronomii mu chyběl prostor pro humor.

Došlo to nakonec i televizi Barrandov, která se na základě svých právům k pořadu Babica vs. Sapík snažila, aby YouTube ze své sítě stahovalo videa, které sloužily jako základ tolika internetových vtipů. Nicméně i Soukupovi manažeři zřejmě pochopili, že se nedá hlavou prorazit zeď, a nahráli většinu dílů pořadu na YouTube sami –⁠ a počty zhlédnutí mají “dvě těžké váhy”, jak o Babicovi se Sapíkem mluvily propagační materiály, v kontextu jiných barrandovských pořadů nadprůměrné.

A tak pravidelně stojím před dilematem, když na mě nějaká facebooková vzpomínka vykoukne –⁠ smazat, či nesmazat? Daný status mě může ukazovat ve světle, které nechci, ale zároveň jeho odstranění by znamenalo i jakýsi útěk před vlastní minulostí. 

Možná právě Babicův příklad nám může ukázat, jak naše vlastní internetová stopa nasvěcuje stránky nás samých, o nichž jsme možná při pohledu do pomyslného zrcadla jen mlhavě tušili nebo vůbec nevěděli, a především to, jak je přijmout.  “Staňte se vlastními avatary,” hlásá futuristický manifest Glitch Feminism. Díky konstantnímu vystavování se a do jisté míry vydávání se všanc svou aktivitou na sociálních sítích se člověk rodí znovu s každým statusem –⁠ což mu posléze připomenou třeba facebookové Vzpomínky, které mohou sloužit jako nástroj prozření.

Vybíráme z internetu

V Příloze už jsme narazili na esej Chrise Hayese, podle něhož internet rozšiřuje prožitek role celebrity – cizí lidé na nás reagují, znají podrobně naše životy. V posledku z toho můžeme být rozervaní právě tak jako popkulturní hvězdy. Zajímavé rozšíření původní myšlenky přináší Steven Johnson, podle něhož jsou na síti stejně důležitá i jakási občanská setkání, kterých jsou v běžném životě mnohem, mnohem vzácnější. 

*

V Jihlavě měl premiéru dokument o filmovém kritikovi Kamilu Filovi a už pro výbornou recenzi Martina Šrajera na A2larmu ho musím vidět.

*

Ve Skotsku je velký klimatický summit a mám radost, že se stále víc zasloužené pozornosti dostává práci Fakta o klimatu. Rozjely informativní twitterový účet plný pocitových vláken o tématech konference, píšou explainery, dávají rozhovory: jako třeba pro podcast Deníku N  

*

Praktiky na pracovišti Amazonu skýtají vedle objektivních příšerností i mnoho netušeného. Namísto powerpointových prezentací se na schůzkách například používají šestistránkové texty. Nečekal bych, že bude organizace, která přispěla jako nikdo jiný k tekutosti světa, vyžadovat pečlivé spřádání narativních struktur a tiché čtení. 

*

Politici hartusí, že chybí pokrývači. Ale co teprve krajinářští architekti! Alžběta Medková mluvila se Štěpánem Špoulou – zástupcem téhle stále ještě vzácné profese o spolupráci s developery, březích řek a postupném etablování profese. 

Štěpán Šanda & Ondřej Sliš & Jakub Jetmar

George podcast

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George a jeho podcast