Náš newsletter tradičně přešel na letní provoz: v červenci a srpnu chodí jednou týdně, a to v pondělí.

Z čeho pramení ta prapodivná pýcha Sudet?

Lehce změněný formát Nedělní přílohy internetu zůstává u odkazování na podnětný obsah – naleznete jej hned za krátkým sloupkem. Ten je hned napoprvé osobnější, teorii prokládáme vztahem k rodné hroudě.

Ve sloupku mluvím o Sudetech neadresně. Na mysli mám ale celou dobu jen titěrnou výseč: Broumovsko.

Ve sloupku mluvím o Sudetech neadresně. Na mysli mám ale celou dobu jen titěrnou výseč: Broumovsko

Všimněte si velkého rozdílu: když se objeví v médiích Sudety, nebývá to veselé. Skomírající regiony v pohraničí, ze kterých odchází práce i mladí. Když o nich ale mluví rodáci, často se ozývá hrdost. Zní potměšile a jakoby nám při vyznání takového patriotismu trochu cukaly koutky. Jakkoliv jde ale o prapodivnou pýchu, v jádru je myšlena vážně. Z čeho pramení?

První příčinu vysvětluje Francis Fukuyama. A na to, že jde o těžkou váhu politologie – slavného proroka Konce dějin – se nebojí až ezoterické spekulace. Podle Fukuyamy totiž máme složku duše nazvanou thymos, která touží po uznání. Ta se projevuje primárně jako potřeba být vnímán rovnoprávně. Když vám společnost respekt upírá, naopak na vás shlíží, přestanete se o takové uznání přestanete snažit u široké veřejnosti. Intuitivně se přimknete ke skupině, která nabízí důstojnost. Už vás navíc nezajímá rovnoprávnost: našli jste se v něčem autentickém, výjimečném.

Fukuyamova teorie snad zní přesvědčivě: vysvětluje, proč se i nevzkvétající regiony – nebo třeba utlačované menšiny – často stávají zdrojem hrdosti. Jde ale o odosobňující popis; jakoby bylo identitářství slepým mechanismem, který vhání frustrované do první komunity, která otevře náruč. My bychom přitom neměli ztrácet ze zřetele, jakými kvalitami ta která identita oplývá.

Co tedy přináší člověku přihlášení se k „sudetství“? Odsunutí Němci se ještě desítky let po válce sdružovali kolem časopisů, které se ve vzpomínkách vracely do scenerií zmizelé domoviny. Jen v přírodě to ale není – hezky je leckde a tato krajina má i ohyzdnou tvář.

Potom je tu sudetská minulost. Ta už nabízí něco ojedinělého: svůdné trauma. Když si budete číst o historii Přemyslovců, srdce se vám nerozbuší. Příběhy o nacionalismu a bezpráví v pohraničí, o divokém odsunu i zmizelých vesnicích: to člověka jitří i dnes. Jde o události, které jsou na dosah ruky. A nejen časově. Sudetská minulost se dotýká i nacionalismu, multikulturního soužití – mimořádně palčivých otázek. Odpovědi pro současnost, pokud vím, neposkytuje. Dál ale doutná a zve k zapojení se do tohoto tajemství.

Nad zvýšeným zájmem posledních let o osud Sudet spíš krčím rameny. Někdy jsou to vážné projekty, jindy naprostá fraška. Když se ale vracím domů a procházím se po vesnických hřbitovech, z nichž všechny jsou z poloviny německé, míjím boží muka se švabachem, anebo výjimečně spím v domě „po Němcích“, musím být zasažen. Je to jako chvíle, kdy v bytě nacházím připomínku předchozích nájemníků. Snad se něčím provinili, zanechávali tu své stopy, snad se jim stalo něco hrozného. Nevím to, nešlo o mou rodinu.

Pocity člověka ze Sudet se tak těžko artikulují: jsou závažné jako patriotismus i nezávazné jako sportovní fanouškovství. Týkají se vás, ale zároveň někoho jiného. Proto se k Sudetům přihlásíte – ale dáte si pozor, abyste se u toho trochu šklebili.

  • O Sudetech vychází řada knížek, které si zaslouží pozornost. Eagle Glassheim píše mimo jiné o zmíněném stesku odsunutých Němců po dávno zmizelé domovině. Za přečtení stojí vždy i Matěj Spurný. Opomíjeným problémům současných periférií – třeba i pohraničí – se věnuje Daniel Prokop. Jeho Slepé skvrny se právě dočkaly druhého vydání.
  • Francis Fukuyama píše o duši a tribalismu v knížce IdentityRecenzoval jsem ji předloni na Finmagu.
  • Zmínka o Sudetech padne i v novém článku Davida Klimeše o tom, proč Česko není Polsko. Klimeš je ostatně vedle Daniela Prokopa nebo datařů z rozhlasu autorem, který na Sudety myslí dlouhodobě.

Text

Filozof Latour: Koronakrize může být z hlediska oddanosti nekonečnému pokroku užitečným cvičením (Štěpán Sedláček, iRozhlas)

Jeden z nejhvězdnějších myslitelů pro dobu klimatických změn na iRozhlasu. Štěpán Sedláček vedl rozhovor s Latourem skvěle: očividně četl jeho nový překlad do češtiny a celkově se perfektně připravil.

Ask a Sane Person: Jia Tolentino On Practicing the Discipline of Hope (Christopher Bollen, Interview Mag)

Naše oblíbená esejistka z New Yorkeru o covidu, problémech současné Ameriky i svém těhotenství. Člověk by se do jejího myšlení zabalil jak do měkké deky.

How J. K. Rowling Became Voldemort (Helen Lewis, The Atlantic)

Empatické vysvětlení, proč jsou fanoušci Harryho Pottera naštvaní na J. K. Rowling. No protože jsou z jiné generace, která vyrostla do jiných hodnot. Takhle jednoduše ale Lewis samozřejmě rány nehojí.

The nationalist unconscious (Richard Seymour, Red Pepper)

O vlastenectví jsme psali v dnešní Příloze laskavě. Nepříznivější – přesto chápavý – je pohled Richarda Seymoura, který psychoanalyticky pátrá po tom, jaké nartikulované touhy si nacionalismem snažíme naplnit. 

Zvuk

This is Branchburg (Tim Heidecker) a Oh Hello: The P’dcast (Nick Kroll, John Mulaney)

U podcastů frčí detektivní témata, vztahy i zpravodajství. Trochu stranou stojí komedie – přitom v zahraničí je z čeho brát. Zvlášť pokud se neštítíte ryzí bizarnosti. This is Branchburg víceméně bez souvislosti představuje obyvatele smyšleného zapadákova v New Jersey. Zkuste začít epizodou o autobusové koloně ředitele školy a čekání na pochodeň. A dávejte pozor: trapno se tu často střídá s doteky geniality. 

Vlastní audio show připravilo i duo Nick Kroll John Mulaney – autoři obskurních skečů a nesmírně populární show na Broadwayi dál rozvíjí svá alter ega dědků z Manhattanu. Jejich tvorbě jsem nikdy příliš nerozuměl. Oh Hello: The P’dcast je ale chytré pošťuchování těch největších podcastových es – a audionerdi jej proto nesmí minout. 

Ondřej Sliš

Partnerem Nedělní přílohy internetu je Tipsport

Partnerem Nedělní přílohy internetu je Tipsport