Pietro Filipi. Kara. Glami. Lookio. Čtvero tuzemských outletů. Čtvero malých českých značek. Best practices z Instagramu. Přijďte 20. listopadu na Módu v Česku do Aureole.

Za kolik si Škromi koupí swag?

Možný další český prezident? Zdeněk Škromach je postojově nevyhraněný. S Tomášem Halíkem se nejde příliš identifikovat. Karel Janeček nemá téma, které by někoho zajímalo.

Tomáš Halík při letošním přebírání Templetonovy ceny, Zdeněk Škromach na archivním snímku z roku 2006. Foto: Profimedia.cz

Tomáš Halík letos při přebírání Templetonovy ceny, Zdeněk Škromach na snímku z roku 2006. Foto: Profimedia.cz

Kandidatura na prezidenta je magie, lidičky zlatý. Ne že by vás samotné napadlo, že budete kandidovat, ale někdo z vašeho okolí to vysloví. A vám se v hlavě rozjede film. Znám to, taky to mám. Ne že by mi to někdo nabízel (tedy jednou ano). Ale líbí se mi ten film. Před spaním si občas představuju, že jsem zvolen a právě mířím na balkón Pražského hradu dát pár hlášek – asi začnu nějakým vtipem, ať se to rozproudí. Nebo ne? Na vážno? Jasně – stejně, když něco dělám, tak je to vždycky pecka. Někdy se mi dokonce zdá, že jsem zvolen papežem a plné náměstí svatého Petra hltá každou narážku. Takové sny máme asi všichni. Chci tím říct, že podlehnout tomu filmu, který vidíte před očima, je jednoduché.

Chcete být prezident? Fajn. Spojení vašeho jména a slova “prezident” je nový koncept, asi tak, jako když Coca-Cola začala vyrábět colu Black, nápoj s kofeinem (miloval jsem ho, ale totálně propadl), nebo kdyby začala třeba vyrábět plynové kotle. Je nutné v dostatečném předstihu tenhle nový koncept vštípit obyvatelstvu, vytvořit spojnici. Podle mě je volba kandidáta pro jakékoliv volby otázkou představivosti – zahraje právě tenhle člověk se svými osobnostními předpoklady na té pozici? Ale mě jako voliče můžeme vynechat, podstatné je, že se bude dělat kampaň, hurá rá!

Většinou to bývá tak, že když kandidát začne s úvahami, vyrojí se kolem něj spousta poradců a agentur. Někdy najme i dvě naráz. I víc poradců naráz. Všechno šlape – a najednou tu máme krizi. Času zbývá jen tak tak, na stole poházené nevyhovující vizuály (už se okoukaly, kandidátovi se líbily na první prezentaci, ale jak si je prohlížel dál a dál a konzultoval třeba s manželkou, už to není ono), najednou se musíme potýkat s nepředpokládanými novými problémy a současní poradci a našeptávači jsou pomalejší, nebo se zdá, že jsou zaskočeni. V ten správný okamžik přichází Saviour of the Day, pohlédne na vizuály, zjistí, že kampaň je buď příliš komplikovaná nebo prostě špatně a navrhuje jednoduché a správné řešení. Na další návrhy stávajících dodavatelů není reflektováno, vítěz bere všechno.

Věčná debata o tom, zdali je prezident představitelem, tedy někým, jako jsme my, nebo reprezentantem, tedy tím nejlepším z nás. Možná je zbytečná – důležitější je, jestli jeho kandidatura zapadne do doby, těhotné otázkami a problémy – odpověďi ztělesňuje sám kandidát, nebo jeho obraz v kampani.

Tak koho tam zatím máme? Škromach – zahrada u domu, bazének, Halík – celý svět. Halík je profesor, nositel Templetonovy ceny, Škromi je soused. Škromach má celkově 7746 lidí, kteří ho na Facebooku sledují, Halíkovy knihy četly desetitisíce lidí. Samostatná kniha, nebo i jen článek od Škromacha? Žádný si nevybavuju. A o čem by asi tak byl?

Přiznám se, že oznámení Škromachovy kandidatury v Lidových novinách pro mě bylo událostí dne.

Hlavní rozhovor Lidových novin z 19. července 2014

Hlavní rozhovor Lidových novin z 19. července 2014

Byl to šok. Postojově je nečitelný, nikdy ničemu nevzdoroval (syndrom Fischer) a že byl členem KSČ je dneska už jedno. Svým životopisem referuje o schopnosti se udržet v politice – ale možná je to jen proto, že se zatím nikdo nepídil po důvodech, proč. Nevylučuju, že v několika detailech, ke kterým se lze dostat uvolněným a správně vedeným rozhovorem, se může skrývat zlato.

Jestli bych dělal Škromiho? No spíš ne – ale může vyhrát. Občas se zdá, že pro úspěch je potřeba být sympaťák (a to on je, narozdíl od Halíka mi občas zalajkuje něco na Facebooku) a, pozor: mít hlášky. Občas se mi zdá, že právě ty hlášky to ve finále udělají. Ale to je jen zdání, podstatná je podle mě identifikace voliče s kandidátem. A té se Miloši Zemanovi dostalo víc. O 10 %. Identifikovat se s ním je snadné. Referuje svým obyčejným životem a tím, že zůstal stejný (tedy nezůstal, ale vypadá to tak aspoň navenek).

Potenciál Zdeňka Škromacha mít hlášky – a to jsem si ráno prohlížel jeho profil – je slušný. Stačilo by pořád opakovat těch několik základních, protože: já mu je věřím. Když jsem četl jeho neměnný úvod s klíčovým slovem “kafíčko”, zaplavila mě řada pocitů – lehátko v trávě, turek ve skle, cigareta Petra v old-school popelníku, stan “áčko”, houpačka, starý noviny, prostě – moje dětství. Ale témat, přátelé, témat moc nemá. Malinko problém. To by nevadilo, dají se sérií rozhovorů s kandidátem vymyslet, nebo vytáhnout z výzkumu – ty uvěřitelné. Postojově je Škromi nevyhraněný, to je sice slabé, ale nikoliv nevýhoda, může být, jakého ho voliči budou chtít. Koho pozitivně ovlivnil, to je otázka za 10 milionů korun minimálně. Narozdíl od potenciálního soupeře. Když získá peníze na kampaň, už to nebude působit jako vtip. Ale áčkový kandidát to za mě není.

Ale Tomáš Halík ano. Jeho potenciál je obrovský. Je to nádherný člověk. Obdivuju jo. Miluju ho. Čtu jeho knihy. Ovlivnil desetitisíce lidí, kteří budou připravení vyrazit do boje. Koordinace podporovatelů by byla klíčová. Je tu opět šance na obrovské sepětí národa. Otázka je, s jakým výsledkem. Identifikovat se s Halíkem moc nejde. Přiznám se, že jeho kampaň už mám vymyšlenou, byl by to mezník, po kterém by už všechny další vypadaly jako vtip. Problém je, že kandidaturu ještě neohlásil, jen klouže kolem ní – a jeho aktuální vazba na miliardáře, i když ji ve fenomenálním článku v Lidových novinách bagatelizuje, je trochu mimo jeho positioning. Ale mohla by to být nejsilnější prezidentská kampaň, jakou si dokážeme představit. Halíka bych dělal, ale, pamatujete, až v ten správný čas. Kdy už nepůjde couvnout. Pak totiž mnozí dostávají odvahu.

Tak a teď jsem si šel opláchnout obličej ledovou vodou a vybavil se mi ještě jeden kandidát – Karel Janeček. Pamatujete? V jeho osobě schází jakýkoliv sdílený náhled s masovým voličem. Téma, které by někoho zajímalo, nemá. Snad jen život v pravdě – přiznal, že chce chodit s několika ženami. Je to fajn, ale to může i bez funkce. A myslím, že by nedbal na rady poradců, protože – nejsou logické.

Janečkovy vlny evoluce vyšly naprázdno

Janečkovy vlny evoluce vyšly (zatím) naprázdno

Pokud modelujeme situaci: pár 40 let, 2 děti, sleduje televizi, kde končí úvodní znělka a začíná duel kandidátů ve druhém kole… vlastně ne, přepnuli na duel, protože na Nově právě začal reklamní blok. Muž odchází k lednici, žena hovoří, diskutují, zdali ponechají duel. Mezi hovorem, odskočením si na záchod a otevřením piva plus zkoumavým pohledem do lednice chytají vždy po pár slovech od kandidátů. Ten, kdo bude schopen v těch několika okamžicích buď humorem, nebo hláškou proniknout hradbu domácích činností, přehlušujících pečlivě natrénované, naprosto přirozené, autentické a sugestivní reakce z televize, získá sympatie. A politika je záležitostí sympatií – už méně jde o program. Víc jde o to, jak člověk vypadá, když říká ty důležité věci.

Z Týdne po mně chtěli tisíc znaků na téma prezidentské volby. Trochu víc jsem se rozjel, takže mi dovolili, že si článek můžu hodit sem.