Proč děláme web, denní newsletter, týdenní Katovnu a nově též měsíční souhrny? Poslechněte si.

„Zákaz vulgarismů v televizi do zákona nepatří“

„Dnes už pomalu nenajdete film, v němž by nebylo sprosté slovo – i v Harrym Potterovi zazní, že je někdo idiot. Podle současného zákona takové filmy mohou jít jen po 22. hodině a regulátor by měl ještě zkoumat, zda je to vhodné z hlediska uměleckého kontextu. To je úprava přitažená za vlasy,“ říká v rozhovoru s Médiářem první náměstkyně ministra kultury a předchozích pět let předsedkyně rady pro vysílání Kateřina Kalistová z ČSSD. Mluvili jsme o zásadních úpravách mediální legislativy, které se letos v Česku chystají.

Kateřina Kalistová. Foto: ČTK/Kamaryt Michal

Kateřina Kalistová. Foto: ČTK/Kamaryt Michal

Poslanci loni zahrozili rozsáhlými změnami mediální legislativy. Jaké zákony se budou měnit a kdy?

Letos v květnu bychom jako ministerstvo kultury měli předložit vládě novelu „velkého“ mediálního zákona, tedy zákona o rozhlasovém a televizním vysílání.

Upravovat by měla několik různorodých oblastí. První z nich je oblast rozhlasového vysílání, konkrétně licenční řízení. Dále přidělování takzvaných dokrývačů – pro jejich udělení už bude nutné ze zákona absolvovat úspěšně licenční řízení v konkurenci dalších zájemců, ne jen zkoordinovat kmitočet a požádat o něj. Tato dosavadní praxe se přežila judikaturou Nejvyššího správního soudu. Pokusíme se to dát do souladu se současným faktickým stavem. O podobě zákona přitom jednáme i s Asociací provozovatelů soukromého vysílání. Celkově se podíváme na samotný průběh licenčních řízení, ta dnes probíhají poněkud těžkopádně, přitom většinou jde už jen o méně významné kmitočty. Éter je už dnes daleko více zahuštěný, než tomu bylo třeba před desíti lety.

Další téma, jímž se budeme zabývat, je takzvaný labelling, tedy označování pořadů podle vhodnosti pro jednotlivé věkové kategorie, a zároveň by bylo vhodné uvažovat i nad piktogramy, které divákům signalizují obsahovou stránku pořadu. Může jít o násilí, strach, sexuální scény, aplikace drogy, vulgární mluvu a podobně. S tím ruku v ruce půjdou diskuse o možnosti třetího pásma vysílání, zřejmě od 20 do 22 hodin podle slovenského modelu, z hlediska vhodnosti pořadů pro děti a mladistvé. Už i někteří provozovatelé vysílání o to projevili zájem. Myslím, že by bylo vhodné uvažovat o tomto pásmu ve věkové kategorii 15+.

Velkým úkolem, který nás čeká k řešení, je také otázka koncentrace vlastnictví. To je politikum. V posledních letech totiž legislativa trh liberalizovala, teď nadejde debata o opatřeních směřujících možná opačným směrem. Stejně tak otázka politické reklamy ve vysílání komerčních televizních a rozhlasových stanic. V období po Vodňanském kuřeti jedno z nejfrekventovanějších mediálních témat.

Diskusi o možné budoucí úpravě se nevyhnou ani sponzoring a jeho povolená podoba ani takové téma jakým je zpřístupňování vysílání lidem se sluchovým a zrakovým postižením. vinou nedostatečné právní úpravy často Česko na zahraničních konferencích slouží jako odstrašující případ. V zákoně je například třeba zpřesnit, za jaké období musí být naplňovány zákonné kvóty zpřístupněných pořadů, zda se ono procento těchto pořadů vypočítává z celkového odvysílaného času nebo z počtu odvysílaných pořadů apod. Nynější zákonná úprava je pro regulátora nedostatečná a oprávněně vzbuzuje otázky, jestli tyto skupiny obyvatelstva nediskriminuje. Ostatně oprávněnost nároků osob se sluchovým postižením v minulosti podpořil také ombudsman.

Další věcí, která by stála za vážnou diskusi a budoucí úpravu, jsou správní poplatky. I tato pravidla jsou dnes, zejména vlivem nových technologií, překonaná. Za televizní licenci se platí 90 tisíc korun na dvanáct let, ale platí to jak Nova, tak kanál v Horní Dolní. Pro menší subjekty to může být poplatek likvidační. Podobně nesmyslné je, vyžadovat takový poplatek za každý internetový stream určitého provozovatele. Třeba na Slovensku, pokud se nic nezměnilo, kde při tvorbě zákonů hodně uvažovali o specifičnosti internetu, je přitom udělování licenci zadarmo, nemusí se hradit žádný poplatek.

Kromě „velkého“ zákona o vysílání tu máme ještě „malé“, o veřejnoprávních médiích. Včetně jejich rad.

Na změnu „malých“ zákonů o Českém rozhlasu a České televizi jsme si dali čas do podzimu. Termín předložení vládě je prosinec tohoto roku. Očekáváme diskuse i formou seminářů, které pořádá třeba volební výbor. 

Budeme se zabývat zlepšením možnosti fungování mediálních rad. Zda například mají mít odborná zázemí. Hodně kritizovanou věcí je totiž to, že si dosud nemohou zadávat vlastní analýzy. Současná situace teď vypadá tedy tak, že vedení veřejnoprávního média schvaluje radním, jež ho mají kontrolovat, kdo kontrolní analýzy bude dělat, jak, za kolik. Budeme probírat i možnost změny volby členů rad veřejnoprávních médií, vůbec fungování celého kontrolního systému. To je ale zřejmě téma, které si vyžádá delší čas.

Kromě toho budeme řešit i téma účelného využití koncesionářských poplatků na plnění veřejné služby a téma hodnocení veřejné služby. Důležitost hodnocení, ale i například veřejných konzultací bude aktuální zejména při zavádění nové služby u provozovatelů vysílání ze zákona.

Aktuálně v legislativním procesu je takzvaná mininovela zákona o Českém rozhlasu. Ta má umožnit vznik čtvrtého programového okruhu Českého rozhlasu, jinými slovy přechod stanice mluveného slova Český rozhlas Plus do pásma VKV. Ministerstvo kultury oprášilo návrh, který spadl pod stůl rozpuštěním předchozí sněmovny a na němž byl víceméně konsensus. Předložili jsme ho znova, ve vládě prošel, ve volebním výboru byl pak letos v první lednový týden načten kompromisní pozměňovací návrh, výsledek dohody komerčních rádií s veřejnoprávním rozhlasem.

V čem spočívá její podstata?

Že na Českém rozhlasu nebude sponzoring. Už při minulé diskusi se kritizovalo, že v České televizi, druhém tuzemském veřejnoprávním médiu, je největší problém se sponzoringem na programech, kde předtím byla zakázána reklama. Proto by sponzoring, podle tohoto návrhu, neměl mít na stanici Plus vůbec místo. Dále podle návrhu nesmí optimalizací vlastní sítě vysílačů u Českého rozhlasu, kvůli vzniku souboru kmitočtů pro Plus, dojít ke snížení zákonného pokrytí u jeho ostatních stanic. Kdyby u celoplošné stanice rozhlas snížil pokrytí pod zákonných 95 procent, donutil by Český telekomunikační úřad hledat pro rozhlas nové kmitočty na znovunabytí zákonné hranice. Takový postoj soukromých provozovatelů, který poslanci akceptovali, je pochopitelný.

Pojďme popořadě. V zákoně o vysílání mě zajímá hlavně debata o koncentraci vlastnictví. Jaké očekáváte závěry?

Představuju si, že ministerstvo připraví materiál, v němž zmapuje současnou právní úpravu a vývoj za několik posledních let. A navrhne několik možných cest. Výběr, kterým se bude legislativa i vývoj ubírat, bude pak na rozhodnutí koaličních politických stran zastoupených ve vládě. To vůbec nebude jednoduchá věc. Toto téma by vůbec stálo za samostatnou konferenci.

S koncentrací vlastnictví úzce souvisí i další věc, totiž je transparentnost majetkových vztahů provozovatelů vysílání, kterou rada pro vysílání [Kateřina Kalistová byla v letech 2009 až 2014 její členkou a zároveň předsedkyní – pozn. red.] po roce 2010 začala intenzivně zabývat, díky Nejvyššímu správnímu soudu, který to považuje za velmi důležité. Argumentuje tím, že stát by měl mít v každém okamžiku povědomí o tom, kdo může uplatňovat rozhodující vliv na obsah vysílání, aby bylo vidět, zda ve vysílání uplatňuje některé své politické, ekonomické, nebo jiné partikulární zájmy. Je třeba pokusit se upravit zákon tak, aby nevznikala zastřená vlastnictví. Je lepší vědět, kdo je vlastník, než abychom neznali, kdo dělá redakční rozhodnutí.

Má rada pro vysílání dostatek nástrojů, aby zjistila, kdo co vlastní? Nebo má dostat víc pravomocí?

V zákoně zatím přesně není stanoveno, jak má transparentnost vypadat. Došlo se k tomu právě až výkladem soudu. Například jeden provozovatel, který už nepůsobí v České republice, tvrdil, že má velmi transparentní majetkovou strukturu, a poslal materiál čítající 170 stran, na nichž ji rozkrýval. Soud ovšem konstatoval, že už jenom to, že majetková struktura musí být takto složitě popisována, svědčí o tom, že není transparentní.

Každý provozovatel média by nově musel uvádět konečného vlastníka?

Konkrétní návrh bude znám poměrně brzo.

O tom, že by koncentraci vlastnictví měl v Česku nově ošetřit zákon, se diskutovalo déle, anebo to vyprovokoval současný stav, zejména ekonomické a zároveň politické angažmá Andreje Babiše?

Příliš se o tom v minulosti nemluvilo, spíše naopak se diskutovalo o větší liberalizaci. Ale příslušná ustanovení se dostala do koaliční smlouvy ČSSD, ANO a KDU-ČSL [„Po vzoru vyspělých zemí zpřesníme pravidla týkající se koncentrace mediálního vlastnictví,“ zní kompletní citace příslušného bodu – pozn. red.], na podzim to bylo téma i pro opozici, konkrétně pro TOP 09. Koneckonců problém to je, řeší se i na evropské úrovni, na podzim k tématu v Bruselu proběhl seminář. Koncentrace politické a mediální moci není případ jen České republiky.

Nezanedbatelná část zákonodárné moci náleží reprezentantovi tohoto stavu, přičemž Babišovo ANO drží mimo jiné post předsedy poslaneckého volebního výboru, který má mediální legislativu na starosti. Jaké může mít tedy problém koncentrace vlastnictví za této patové situace řešení?

Křížení vlastnictví mediálních podniků tiskových a zároveň audiovizuálních bylo v minulosti ze zákona o vysílání vyškrtnuto, pravda. Nicméně modelů je řada, my je nastíníme, politici rozhodnou. Nemyslím si, že to bude drama. Je třeba si ale přitom uvědomit, že půjde o úpravu do budoucna, že zákon nebude platit zpětně, že než začne nová norma vstoupí v účinnost, někdo může další velký mediální byznys uzavřít. Že by se pak tedy potom někomu odnímaly třeba kmitočty, to rozhodně ne. Je ale taky otázka, zda se bude řešit koncentrace formou neslučitelnosti politické moci a vlastnictví médií. Je to každopádně téma aktuální, téma následujících dní a týdnů.

Existuje jednotný postoj Evropské unie ke koncentraci mediálního vlastnictví? Pozorujete v této oblasti zřetelnější trend?

Ne. A debaty mezi úřady zodpovědnými za mediální legislativu či regulátory byly ve větším zahájeny teprve v předloňském roce 2013 na Radě ministrů. Inspirovat se je možné lecčím, vždy ale musíme přemýšlet nad realitou v naší republice. Jednotný harmonizovaný přístup státy prozatím právě kvůli národním specifikům odmítli.

Také jste mluvila o sponzoringu. Jeho kreativní využívání začalo v době, kdy zákon o České televizi zakázal reklamu na jejím nejsledovanějším kanálu ČT1 a na zpravodajské ČT24. Od té doby se sponzoring stal pro Českou televizi náhražkou reklamy, v nejsledovanějších večerních časech se vysílají propagační minipořady jako ten s Halinou Pawlowskou, které mají sloužit tomu, aby mohly být obaleny sponzorskými vzkazy. Přičemž reklama se tehdy stahovala z kanálů ČT v podstatě výměnou za to, že divák bude platit o poznání vyšší koncesionářský poplatek. Poplatek se zvýšil, ale reklama jako by zůstala. Bude na to zákon reagovat? 

Na konkrétní formu si musíte počkat, ale máme ambici se s tím v zákoně o vysílání vypořádat. Jednak jde o vámi zmíněné minipořady, jednak o existenci a podobu sponzorských vzkazů vůbec. Situace se táhne léta. Už když jsem přicházela v roce 2009 do rady, šlo o desítky pokut od regulátora vysílatelům za obsahovou stránku sponzorských vzkazů, totiž že vykazovaly prvky reklamy. Je to věc odborná a mnohdy diskutabilní. Nejvyšší správní soud v této věci podle mého názoru selhal – když to zjednoduším, podle soudu je dnes už jedno, jakou formu obchodní sdělení má, stačí, když je označeno jako sponzorský vzkaz a tím to hasne. Možnosti regulátora jsou pak v podstatě nulové. Ze stížností, které chodí na radu, přitom víme, že diváci nerozeznávají, co je reklama a co sponzorský vzkaz, pro ně je to jedno a totéž. To, že se rozvolnila obsahová stránka sponzorských vzkazů, vyhovuje komerčním vysílatelům, kteří tak mohou „obejít“ zákonný limit 12 minut reklamy do hodiny, i veřejnoprávní televizi. Jako rada jsme na to v roce 2011, kdy se přijímal příslušný zákon o České televizi, upozorňovali, nebyli jsme ale vyslyšeni, jak ostatně na minulé schůzi volebního výboru potvrdil bývalý ministr kultury Jiří Besser. Teď se sponzoringu obával soukromý sektor v případě zmíněné novely o Českém rozhlasu Plus, kritizována je za to Česká televize a objevují se i občanské aktivity, které si toho všímají a mapují tuto praxi.

Cítíte vůli, aby se reklama v České televizi zakázala úplně?

Takové názory tu jsou a nejsou zanedbatelné.

Kde se objevují?

Z řad poslanců, jak s nimi v poslední době debatuji ve výborech. Existují takové striktní názory – a nejsou ojedinělé –, že veřejná služba a reklama nejdou dohromady.

Vedou totiž k polovičatým řešením a přístupům jako je ten, o němž mluvíme. Motivaci České televize chápu, když argumentuje snahou řádně hospodařit a využívat toho, co zákon umožňuje. Na druhou stranu se nelze zbavit dojmu, že obelhaným je tu divák-koncesionář. Odvádí větší sumu na koncesionářských poplatcích, a přitom je stále vystavován komerčním sdělením, která jsou pro něj navíc těžko rozpoznatelná a jeho zážitek z placené veřejné služby degradují.

Přesně tak. Musí se o tom diskutovat a vyřešit to. Ze své praxe v radě pro vysílání vím, že lidi to rozčiluje, ovšem regulátor je bezzubý. Pak se rozčilují poslanci, že regulátor s tím nic nedělá, on ale ani objektivně nemůže. Je to patová situace, kterou je třeba rozetnout. 

Povězte mi ještě, zda zůstane reklama na webu České televize. Prakticky před každým pořadem v jejím videoarchivu iVysílání se přehrává reklama, než začne. To je přece také obrovský objem reklamy, jímž médium veřejné služby, jehož produkce je subvencována koncesionářskými poplatky, obchodně vstupuje na trh, což opět vytváří nerovné podmínky, poněvadž komerční sektor žije jen z toho, co vydělá na reklamě či na placených službách.

I to je téma, o němž budeme mluvit. I zde se objevují nespokojené hlasy.

Dále jste mluvila o labellingu, tedy označování nevhodnosti pořadů pro děti a mladistvé, a také o nápadu přidat třetí pásmo, od 20 do 22 hodin. Souvisí to s ochranou proti vulgaritám?

Vůbec to nesouvisí. Paragraf o vulgarismech a nadávkách byl do vysílacího zákona před časem vnesen poslaneckou iniciativou a vůbec by tam už neměl být. Moje doporučení při přípravě mediální legislativy bude, aby se tam takový paskvil už neobjevil. Způsobuje problém i z hlediska další regulace – v případě, že vysílatel uvede dílo, které obsahuje jak vulgarity, tak jiné scény závadné pro mladé diváky, o nichž mluví jiný paragraf, vysílatel vždy chce být posuzován z hlediska paragrafu o vulgaritách. Ten totiž v zákoně není provázán se sankcemi, vysílatel tedy za vysílání nemůže dostat od regulátora pokutu, jen formální upozornění. To by v nové právní úpravě nemělo mít místo.

Když odhlédneme od vulgarismů a nadávek, mně osobně by se líbila možnost už od 20 hodin vysílat pořady pro kategorii 15+. Dnes se rada jako regulátor vysílání musí vypořádávat s tím, že pořady vysílané mezi 6. a 22. hodinou musí posuzovat podle toho, že nesmí být ohrožující pro věkovou kategorii 0 až 18 let. To je velký rozdíl, šestileté dítě a šestnáctiletý vnímají vysílání jinak. Pokud zde bude shoda zavést nějakou formu labellingu – a měla by, jde v podstatě jen o novou formu informování spotřebitele, rodiče –, mělo by být na druhou stranu provozovatelům umožněno, aby zajímavou dramatickou tvorbu mohli vysílat už od 20 hodin. To by mohlo podpořit i jejich snahy vkládat peníze do zajímavých původních českých projektů vlastní tvorby.

Pověstná 22. hodina jako hranice, po níž se už mohou objevovat ve vysílání mravně závadné věci, by tímto zmizela? 

Ne. Jen místo dvou pásem – od 6 do 22 hodin a od 22 do 6 hodin – by byla tři – od 6 do 20, od 20 do 22 a od 22 do 6. Dosavadní dvě pásma a uvažovaná tři budoucí jsou, respektive budou v zákoně vymezena kvůli obsahu, který je způsobilý ohrozit děti a mladistvé. To vše by mělo ale jít ruku v ruce se zavedením označování pořadů, tzv. labellingem. Výsledkem toho všeho pak například bude, že když v teenagerském filmu zazní slovo blbec a takový film půjde ve tři odpoledne, rodič bude mít už od začátku informaci ve formě příslušné ikony nejen pro jakou věkovou kategorii je film vhodný, ale i že snímek obsahuje vulgarismus. Řada filmů, které rada pro vysílání posuzovala, obsahovala jen jeden či dva vulgarismy. Takové pořady pak rozhodně nemají potenciál ohrozit vývoj dětí a mladistvých. Děti nežijí ve vakuu. Je však třeba respektovat rodiče, kteří nechtějí, aby jejich děti takový pořad sledovaly a díky labellingu mohou učinit kvalifikovanou volbu a nejsou nepříjemně zaskočeni uprostřed vysílaného pořadu.

Konec konců dnes už pomalu nenajdete film, v němž by se nevyskytoval vulgarismus – i v Harrym Potterovi zazní, že je někdo idiot. Podle současného znění zákona by pak provozovatel musel nasazovat tento film po desáté večerní a regulátor by měl ještě zkoumat, zda je to vhodné z hlediska uměleckého kontextu daného díla. To je úprava přitažená za vlasy. Připomeňme, že regulátor vysílání nemonitoruje vulgarismy cíleně, ale omezuje se na stížnosti diváků či posluchačů. Nejvíce stížností je pak právě od rodičů, kteří se odpoledne dívají se svým potomkem na televizi a najednou ve vysílání zazní vulgarismus. Jak jsem se již zmínila, nechť jsou diváci o závadném obsahu informováni a vyberou si, zda svému dítěti takové dílo zpřístupní, jestli mu ho pustí, anebo ne.

Nové třetí pásmo by pak mělo překlenout paušální zákaz pořadů ohrožujících děti a mladistvé v jejich vývoji mezi 6. ranní a 22. večerní. V případě zvolení kategorie 15+ mezi 20. a 22. večerní bude moci provozovatel nasadit od osmi film, který dříve musel vysílat až v nočních hodinách, protože měl třeba potenciál ohrozit šestnáctiletého mladistvého. Možná to pomůže i obráceně. Typicky podvečerní kriminální seriály – které se vysílají v podvečer pouze v Česku, všude jinde jdou později večer, jak jsme před dvěma lety zjistili z rešerše – by se všechny mohly vysílat od osmi večer naprosto bez problémů, a neměly by problém s tím, že jimi neustále provozovatelé porušují zákon – ohrožují mravní vývoj dětí a mladistvých – a dostávají od rady pokuty, které rada mimochodem dnes už prakticky všechny u soudu vyhrává. U většiny z nich se totiž ta problémová věková kategorie láme ve věku 12 či právě 15 let.

Označování děl z hlediska možné závaznosti už tuzemské televize rozjely samy, loni na podzim. Jak do nových zákonů zakomponujete takovou samoregulaci?

Jsme snad jediný evropský stát, kde labelling nefunguje, a vůbec kolegům ze zahraničí nedokážeme vysvětlit, proč u nás není, když oni to berou jako samozřejmou ochranu spotřebitele. To je také jeden z důvodů takzvané licenční turistiky, tedy proč u nás tak často žádají o licenci satelitní kanály, které pak vysílají do jiných zemí – do Maďarska, na Slovensko, do Polska –, v nichž ovšem labelling upraven je, což vzbuzuje velkou nevoli. Třeba na Slovensku jsou hojně sledované české programy, přičemž ty pořady neoznačují, zatímco slovenské programy své pořady označují.

Jinou věcí je však samoregulace. Provozovatelé vysílání samozřejmě vědí, jak podobné úpravy fungují v zahraničí, a už před deseti lety si mohli klidně zavést labelling jako servis pro své diváky. V tom jim nikdo nebránil, mohli to dělat už dávno a kdyby takto zavedli jednotný systém, který by fungoval, nebyla by vůbec na místě regulace ze strany státu. V poslední době k tomu přistoupila vlastní iniciativou Česká televize, té se samozřejmě vyptáme na její zkušenosti a využijeme je. Když ale vznikne zákonná úprava označování pořadů, bude se muset Česká televize podrobit především jí.

Předseda volebního výboru Martin Komárek z ANO a jeden z místopředsedů výboru Vítězslav Jandák z ČSSD zvedli loni na jaře téma spojení České televize a Českého rozhlasu, s nímž Jandák přišel už před osmi lety. V minulosti se v této souvislosti mluvilo také o možném spojení nejen rozhlasu s televizí, ale také s Českou tiskovou kanceláří. Je v té věci posun? Chystá se do zákona?

To není téma, kterým se na ministerstvu kultury zabýváme. Ani jsem si nevšimla, že by debaty, které loni započaly na volebním výboru, pokračovaly dál.

Privatizace ČTK se chystá? 

Ani to neřešíme. 

Neřeší se to od roku 1992, kdy zákon počítal s budoucí privatizací ČTK. Jak se na to tedy díváte?

Můj osobní názor je, že s tím nesouhlasím.

Proč?

Existuje tam třeba ohromný poklad ve formě archivu fotografií budovaného od první republiky. Nedovedu si představit, že by se privatizoval. Navíc agentura je ekonomicky soběstačná.

V minulosti v mediálních debatách probleskovalo dosti výbušné téma, totiž že by se část úkolů sektoru veřejné služby mohla zadávat komerčnímu sektoru a ten by za to dostával část peněz z koncesionářských poplatků. Uvažuje se o tom?

To probleskovalo hodně v minulosti. Já osobně si to představit nedovedu, zásadně s tím nesouhlasím, ale to je můj názor. Je to výsostně politické rozhodnutí. Kdyby se část veřejné služby přenášela na provozovatele soukromého vysílání, byl by to ohromný zásah do duálního systému, který u nás funguje. Byla by to revoluce mediálního systému u nás, zvlášť když se kromě veřejnoprávních a komerčních uvažuje, jak zavést třetí sektor, takzvaná komunitní média. Tudíž si nemyslím, že by to teď mělo být předmětem prací na ministerstvu kultury. Ale také si nemyslím, že diskuse ustanou. Přenesou se zřejmě do dalších volebních období.

Nakonec ještě k uvažovanému třetímu sektoru mediálního systému u nás, tedy k takzvaným komunitním médiím. Snahu o jejich ustavení zatím vnímám jako teoretizující inženýrství. Jak se na to díváte?

Komunitní média tu už existují, bez ohledu na to, že ještě nevznikla legislativa, která by je oficiálně ustavila. Je to například studentské rádio R1 v Brně, na svou činnost získalo právě jako komunitní médium peníze z Evropské unie. Nicméně v České republice tento třetí sektor skutečně je neznámý je, naopak velmi dobře funguje v západních zemích, ve Francii je takových rádií asi šest set. Nezafungoval v Polsku, kde se komunitní média zvrhla do čistě katolických rádií. V Maďarsku byl třetí sektor po nedávné mediální revoluci rozprášen, ač předtím fungoval velmi dobře.

Za pokus to stojí. Velmi tomu pomůže už samotné zavedení definice komunitních médií do zákona. Ti, co už fungují a musejí získávat peníze na svou činnost – například internetové rádio a „udělej si sám“ prostor Street Culture – se potýkají s tím, že nikdo neví, co komunitní média jsou. Bylo by hezké, kdyby se zavedla finanční podpora ze strany státu, pravidla pro fungování komunitních médií nějak podporovaných státem musejí být striktní, aby hned na začátku nedošlo k přešlapům, které by mohly zdiskreditovat celý třetí sektor.

Slyším, že v souvislosti s třetím sektorem mluvíte primárně o rádiích. Od kolegy Jana Křečka z pražské Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy jsme loni v listopadu slyšeli několik možných definic, čím mají komunitní média být. Jaké vymezení nabídnete vy? Jsou to jenom rádia?

Mohou to být i televize, ale v minulosti se vždy mluvilo o rádiích, kvůli jejich technické dostupnosti daleko větší než u televize. Loni v květnu na velké konferenci o komunitních médiích v Salcburku bylo k vidění, že jak se technika zlevňuje, vznikají i komunitní televize, internetové i na klasických vysílačích. Z mého pohledu jsou komunitní média „hlasy těch, co nejsou slyšet“. Přinášejí to, co se neodrazí ani v soukromém vysílání, ani ve veřejnoprávním. Případný strach provozovatelů veřejnoprávního i soukromého vysílání z nové konkurence je iracionální. Když se třetí sektor postaví dobře, žije vedle, nepřekrývá se s veřejnoprávním ani soukromým.

Ekonomicky a organizačně mají komunitní média fungovat jak?

Fungují na horizontální bázi struktury řízení, to znamená, že rozhodnutí jsou v nich přijímána kolektivně. Je to samozřejmě těžkopádné a náročné, ale právě v komunitním přístupu to spočívá, nestojí na jednom člověku, který v nich despoticky vládne. Zpravidla taková média mají jednoho dva zaměstnance, kteří se starají o administrativu či techniku. Specifický obsah pak vytvářejí dobrovolníci, kteří tam docházejí.

Modely ekonomického fungování komunitních médií jsou v různých zemích různé. Někde mají vyhrazenu určité procento z reklamy soukromých médií, jinde na ně připadá část koncesionářských poplatků. To jsou modely, které na českém mediálním trhu zvolit nemůžeme, protože hned na začátku by to celý třetí sektor pohřbilo. Proto by se k němu měl přihlásit stát a ze svého rozpočtu věnovat marginální částku v řádech jednotek milionů korun, aby komunitní média mohla začít fungovat.

V zahraničí jsou v sektoru komunitních médií jednou z nejdůležitějších věcí – kromě samotných médií – asociace, které taková média sdružují a zastupují je při vyjednávání se státem, s autorskými svazy, působí také jaké samoregulátoři. Zatím tu není nikdo, kdo by postupně stavěl takové podhoubí, aby pak komunitní média měla sílu si prosadit své věci například v mediální legislativě.

Když říkáte řádově miliony, kolik by to ročně mělo být?

Kdyby to bylo třeba pět milionů, považovala bych to za ohromný úspěch.