Zažít nudu dnes tolik nevadí

S všudypřítomným internetem se nikdy nenudíme. Možná to je k naší vlastní škodě.

Člověk užívající si přítomný okamžik.

Člověk užívající si přítomný okamžik. Photo by Tony Tran on Unsplash

Bedlivě pozoruji hodiny na pravém dolním rohu obrazovky. Zbývá jen pár minut do desáté, kdy se mám připojit k naplánovanému virtuálnímu hovoru. Automaticky otevírám další okno prohlížeče a stejně nevědomě už mačkám na klávesnici T a W, abych trochu těch okamžiků v proluce mezi různými činnostmi strávil přečtením několika tweetů. To, že nedokážu vydržet chvilku bez podnětů a třeba jen pozorovat naskakující čísla na hodinách, ukazuje, jak se vlivem všudypřítomného internetu proměnila nuda. Pověstné lelky, jejichž chytání bylo rozšířenou činností, když nebylo do čeho píchnout, jako by se dostaly na seznam ohrožených druhů.

Co může člověk dělat, když se ocitne ve frontě na úřadě? Když si vytáhne vysoké číslo v pořadníku na poště? Když mu ujela noční tramvaj a teď nemá dobrou půlhodinu co na práci? Chceme uniknout tomu stavu, který skupina kanadských psychologů definovala jako nepříjemnou zkušenost, kdy něco dělat chcete, ale zároveň nemůžete. Není co. Oči proto bloudí po okolí ve snaze zachytit cokoli aspoň vzdáleně blízkého něčemu zajímavému. Není divu, že nuda je vlastně jednou z forem trestu –⁠ rodičovského v podobě zaracha na různé přístroje i „nápravného“ jako v USA, kde je běžné zavírat vězně na samotku (mimochodem podle OSN je nepřetržitých patnáct dní samotky mučením).

V minulosti se tak nějak počítalo s tím, že mohou nastat okamžiky prázdnoty v jinak prací a volným časem vyplněným dnem. Od nástupu komunikačních technologií jako by se však toto zvláštní smíření umenšovalo, a to se netýká jen vynálezu iPhonu. „Ve dvacátých a třicátých letech minulého století jsme se setkali s názorem mnoha lidí, že rozhlas změnil jejich život a dobu, a často vyjadřovali názor: ‚Díky rozhlasu nemusím sedět osamoceně doma.‘ Našli jsme o tom důkazy ve 20., 30. a 40. letech 20. století,” říká v rozhovoru pro Vox historička Susan Matt, spoluautorka knihy Bored, Lonely, Angry, Stupid.

Podle ní chytré telefony tuto zkušenost umocnily –⁠ mimo poslech nabídky místního rozhlasu najednou nabízí i možnosti vizuální zábavy i konverzace s bližšími i vzdálenějšími lidmi. S kapesními počítači tak najednou nemusí být žádné čekání příliš dlouhé. Cesty jsou příjemnější s hudbou nebo podcasty ve sluchátkách, v různých mezičasech můžeme kontrolovat nové memy na Redditu nebo vizuální příběhy našich známých na Instagramu. Jsme pořád v kontaktu s něčím vlastním, známým. Nuda před nás naopak předkládá výzvu kontaktu s cizím. Když se nudím a mermomocí se snažím zabavit, jako bych ohledával okolní svět a snažil se v něm nalézt něco na ukrácení dlouhé chvíle. Království za reklamní letáky!

Jenže i v digitálním prostoru lze zažít nudu. Leckdo se při (doom)scrollingu kanály sociálních sítí propadne do zvláštního stavu otupělosti, kdy by chtěl a měl jít dělat něco jiného, ale zároveň nemůže od obrazovky odtrhnout oči. Tato nuda se ale od té, která na nás padá pokaždé s vybitým telefonem, liší možná v tom, že si ji svým způsobem sami volíme. Můžeme přece kdykoli zařízení odložit nebo si na něm najít o něco lepší kratochvíli. Ba co víc, někdy může útěk před nudou v práci vyústit ještě v intenzivnější pocit znudění a otupělosti, než které přináší úkoly, před kterými jsme do virtuálního prostoru prvotně utekli. Studie měřící odbíhání při práci ke smartphonům dokonce ukázala, že právě útěky za trochou vzrušení na obrazovkách můžou posílit vnímání nudy a pocitu únavy. Obavu o vhodné trávení volných chvil měl nakonec i Masaryk, když v roce 1905 psal do Času: „Jak nakládat s prázdným časem? Všecko zlo společenské pochodí právě z prázdně, tj. z neumění s prázdní zacházet, a proto má otázka zkrácení [pracovní] doby ohromnou důležitost sociální.“

Tím, že nás chytré telefony a dennodenní hemžení na internetu a sociálních sítích vytrhává ze svodidel nudy, jako bychom ale i o něco přicházeli. Vychutnání si nudy může nabízet usebrání se mezi různými částmi dne a přítomným okamžikem. Možná, že samotná kontemplace jako hluboké zamyšlení vychází z nudy, z toho, nějakým způsobem ji překonat, zabavit se vlastní hlavou. Protože když se kolem chvíli něco neděje, mohou být vlastní myšlenky dobrým útočištěm před ubíjející bezdějovostí pomalu se táhnoucí fronty nebo neubíhajících minut před virtuální i fyzickou schůzkou. Kdyby to někomu bylo málo, měl by se zkusit nudit už jen proto, že okamžiky vzrušení po nekonečně dlouhých chvílích působí o to intenzivněji. Aspoň někdy se nudit nás může zavést do netušených myšlenkových krajin i přinést podrobná pozorování známých i neznámých míst. A nakonec se o svém prožívání dlouhé chvíle můžete podělit se sociálními sítěmi a ukrátit je někomu jinému.

Vybíráme z internetu

Čelení osobním i celospolečenským tragédiím není snadné. Ve Slatu se k tomu vyjadřuje Abraham Riesman na základě prastarého zdroje - Knihy Jobovy z Bible - a nabízí aktuální a osvěžující interpretaci: „Božstvo nedává smrtelnému utrpení žádnou logiku. Vskutku odsuzuje Jobovy přátele, kteří tvrdí, že existuje nějaká logika, kterou by člověk mohl pochopit. Bůh nechválí Jobovu schopnost trpět a činit pokání. Chválí ho za to, že říká pravdu o tom, jak hrozný je život.“

*

Praktičtější návod, jak sledovat informace z války než se přít se starozákonním Bohem, nabízí Mahulena Kopecká na Voxpotu.

*

Čím to, že posloucháme hudbu s texty v jazycích, kterým nerozumíme? Odpovědi zakotvené v muzikologii a hudební terapii shrnují na Vice. Hudbu v mnoha jejích světových obdobách představuje také kniha Etnomuzikologie. Krátký úvod, kterou před rokem hezky představili Salonu Práva.

*

Jako z mnoha jiných, i ze mě udělal dokumentární seriál Netflixu nepravidelného diváka závodů Formule 1. Jemnou trpkost nad čerstvou čtvrtou sérií i oživení zájmu o tuhle sportovní megalomanii popisuje na stránkách Seznam Zpráv Vít Schmarc.