Zešílení se dá zabránit, jen když si ochočíte každé nároží

Když procházím městem, cítím se v některých jeho částech jako v příjemné lázni, jindy jako cizinec. Liší se to ulice od ulice, čtvrť od čtvrti. U těch pocitů se dnes pozastavím. Myslím, že se totiž dotýkají širšího přístupu, jak nezešílet. 

Popořádku: jak se přihodí, že se v nějakém prostředí cítíte jako doma? Nejsnažším způsobem, jak se dopátrat vzniku takového pocitu, je zamyslet se nad situací, kdy si musíte „domov“ vytvořit. Představte si, že vystoupíte z autobusu v cizím městě. Nemáte peníze, telefon ani žádné známé nebo znalosti, co je to místo vlastně zač. 

Když budete procházet první ulice, je přirozené dostat závrať. Prostředí vás pohlcuje: přestáváte existovat, vaše autonomie se krčí před fasádami neznámých staveb. Jediný způsob, jak z neznámého prostředí vykřesat jistou hřejivost, spočívá v nemilosrdné kolonizaci. V mém příkladu by to znamenalo najít teplé místo na přespání. Večerku, kde vám načepují vodu do lahve a kde se dá nenápadně ukrást banán nebo marska.

Tak radikální chvíle nejistoty a odcizení snad nezažíváte často. Slabší odvary téhož už jsou ale častější: třeba při přestěhování se do nového. V takové situaci musí začít tentýž proces. Ať cíleně nebo nevědomky, je nezbytné spřátelit se s okolím. Ochočit si ho, promítnout si do něj vlastní významy. V praxi to znamená, že si všimnete nápisu na zdi, kolem kterého procházíte každý den. Oblíbíte si prodavačku v sámošce, na rohu ulice budete mít dostaveníčko nebo vám tam pes prokousne lýtko. Zeď, večerka, roh: vzniká mapa významů.

Takový proces je velmi častý. Pokud vám Janek Rubeš prozradí, že má u Staromáku dcera Franze Kafky krámek s kávou za osm korun, získáte záchytný bod, mikropříběh, který bude chránit před úzkostí z rychle plynoucího davu. 

Rázem je to jasné: namísto vyčerpávající nejistoty popisuji pocit, který se točí kolem příslibů a nových začátků. Nefunguje vždy – někdy se prostředí kolonizaci ubrání.

Obecně jde ale o vzrušující proces. Jeho význam si lze uvědomit třeba v situaci, kdy zkusíte někoho cizího provést místem svého vyrůstání. Až v tu chvíli totiž vyvstane, nakolik se ke každému metru čtverečnímu vážou historky i neartikulované pocity. Bývá jich tolik, že hrozí nemožnost utvářet nové příběhy. Prostředí už může být významy zcela přehlcené.  

Jsem proto přesvědčený, že duševní klid je přinejmenším z části odvislý od správně vybalancované orientace ve světě. Od toho, zda žijeme ve srozumitelném, ale nezkostnatělém světě.

• Lisa Feldman Barrett píše o nerozlučném sepětí rozumu a emocí: čím bohatší a detailnější máte zásobárnu konceptů, tím lépe se budete cítit. Čtěte senza shrnutí její knížky o konstruktivismu pocitů, která mě při psaní úvodního sloupku inspirovala. 
• Zlomek článku Scotta Alexandra se zabývá pocitem cizosti ve městě. Hlavní argument se týká přílišné šíře pojmu rasismus a jde tak vážně jen o oslí můsteček – text ale rozhodně stojí za přečtení. 
• Podle některých autorů směřujeme k uzavírání se do bezpečných, pohodlných mikrosvětů. Teorii Venkateshe Raa, která míří primárně na generaci Z (narozeni 2000 až 2020), vhodně doplňuje esej Kena Sanese z poloviny 90. let. Hemží se proto odkazy na Windows 95 a revoluční 3D kina, zajímavě ale vystihuje, jak nás média ženou vůbec poprvé v historii do ryze „lidského“ světa. 

Telegraficky

• Zárodků budoucí podoby internetu si zatím málokdo všímá. Buďte připravení na metaverse!
• Finmag odemkl neveselý článek o satelitech, nemožnosti naplnit českou idylu i ceně života na venkově. Zatím nejdůležitější text, který jsme tu stran urbanismu sdíleli.  
• Co se skrývá za frází „cancel culture“, která může rozhodnout o výsledku letošních prezidentských voleb v USA? Odpovědi má The Daily. 
• Vratislav Dostál rozjíždí sérii reportáží z venkova Česká jízda (díl první, díl druhý). Od autora článků o zákulisí české politiky mě takový cyklus překvapuje, ujít si ho ale nenechám. 
• Noema. Doporučuji celý webový magazín přemýšlivého čtení o klimatu, kapitalismu, koronaviru, demokracii. Chuťovky. Třeba rozhovor s filozofem Peterem Sloterdijkem, úvod do přechodu od globálního k planetárnímu myšlení nebo chytré lidi promýšlející svět po koroně.
• Komický žánr „zeptáme se odborníka na popkulturní hit“ v Česku nemáme, a je to škoda. Rozhovor s gynekoložkou o vynikajícím tracku WAP od Cardi B a Megan Thee Stallion je plný otázek a odpovědí, které bych rád někdy přepisoval. Bystře o Wet-Ass Pussy mluví taky nejznámější hudební youtuber Anthony Fantano.

• Končíme citátem z eseje Václava Bělohradského. To je hráč! 

Komunismus a antikomunismus jsou jen dvě dobové mutace kultu ekonomického růstu – přeměny světa v ložiska „přírodních, informačních a lidských zdrojů“. Vymanit se z toho „nihilistického extraktivismu“ vyžaduje naučit se pobývat na planetě jako smrtelné bytosti, jejichž příběhy se proplétají s příběhy všech ostatních živých tvorů. A vytvářejí tak společně jeden „narativní rozum lidstva“, jednu pozemskou kroniku života na Zemi, která nás učí, že mezi smyslem a cílem je dramatický rozdíl, že smysl nelze realizovat, jen se s ním potkat, či minout; a že o tomto setkávání a míjení se smyslem jsou všechny lidské příběhy. I ty nejkrvavější.

Ondřej Sliš