Televize Prima změnila svůj bulvární web Prima Style na Lajk.cz, se zaměřením na youtuberskou scénu. Rebranding následuje poté, co na Prima Style v návštěvnosti vedly už ne celebrity, ale právě youtubeři. Nový web následuje zahraniční 9gag či Ladbible, cílí na mladé, řídí ho Milan Rozšafný.

Zrušit mediální výchovu? Má být přirozenou částí vzdělávání, míní její spolutvůrce

Diskutéři Jan Jirák, Zora Jandová, Renata Kaslová a Ilona Horáčková. Foto: Tereza Menclová

Diskutéři Jan Jirák, Zora Jandová, Renata Kaslová a Ilona Horáčková. Foto: Tereza Menclová

Nejen u nás, ale i v zahraničí je mediální výchova považovaná za nezbytnou součást základního vzdělání. Vydali jsme se ale před lety správnou cestou, když jsme ji zařadili do vyučování? Neměla by být přirozenou součástí rodičovské výchovy? Není to jen módní téma, o které časem opadne zájem?

Podoba, obsahová náplň i problémy, které jsou s mediální výchovou spojené, byly předmětem dalších Rozprav o českých médiích na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Se studenty a veřejností diskutoval Jan Jirák z pražské Metropolitní univerzity a Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, Zora Jandová z Rádia Junior Českého rozhlasu, Renata Kasalová z Centra mediálního vzdělávání a Ilona Horáčková, která o médiích vyučuje na Střední průmyslové škole sdělovací techniky v Praze.

Tradičním místem mediálních rozprav je učebna 215 v pražském Hollaru. Foto: Tereza Menclová

Tradičním místem mediálních rozprav je učebna 215 v pražském Hollaru. Foto: Tereza Menclová

Pomáhat, nebo chránit?

Mediální výchova je často zmiňovaná v souvislosti s negativními jevy, které média mohou na děti i dospělé mít. Je to logické, zdůvodňuje se tím často i její důležitost a potřebnost. Možná i proto je poměrně rozšířená představa, že je třeba děti i dospělé před vlivem médií chránit. Podle profesora Jana Jiráka by ale měla mediální výchova spíše pomáhat při tvorbě vlastního kritického pohledu na mediální produkci.

„Mediální výchova tu není proto, abychom média přestali používat nebo abychom se jich báli, ale abychom je dokázali střízlivě do našeho života zapojit. Abychom věděli, že když se dívám na naprosto béčkový film, dělám to proto, že si chci odpočinout. Celý týden jsem se pral o živobytí, teď je pátek večer, tak ať se teď místo mě pere Bruce Willis. To podstatné je mít užívání médií pod kontrolou.“

Děti se tak ve škole i mimo školu (nejrůznější kroužky a tábory) učí nejen vybírat z bohaté mediální nabídky a kriticky ji hodnotit, ale také se učí sami tvořit. Podle Renaty Kasalové, ředitelky Centra mediálního vzdělávání, by ale měly být tyto složky vyvážené: „Mediální výchova by rozhodně neměla být jen didakticky neukotvená hra s multimédii, foťákem a s kamerou.“

Mediální výchovu vyučujte, studujte si ji ale po večerech

Problémů, které se s mediální výchovou pojí, je řada. Školy mají na jednu stranu velkou svobodu v rozhodování, jak budou mediální výchovu vyučovat, na druhou stranu jsou velké rozdíly v tom, jak kvalitně pak samotná výuka probíhá. Záleží na mnoha faktorech – na nadšení a chuti žáků se tématu věnovat, důležitým předpokladem je nadšení, znalosti a schopnosti učitele, jeho snaha se dále vzdělávat, podpora učitele i tématu samotného ze strany ředitele školy. Roli hrají i nejrůznější vzdělávací instituce, které nabízí školení, podporu a metodickou pomoc školám a učitelům. Překážkou bývají i finance a čas.

Dlouhodobým problémem, se kterým se oblast mediální výchovy potýká, je nedostatek kvalifikovaných učitelů. Přestože existuje řada vzdělávacích programů a školení, které jsou přímo učitelům určené, mediální výchovu stále není možné vystudovat jako učitelský obor.

Jan Jirák to považuje za základní selhání ze strany státu. Sám se na tvorbě tématu mediální výchovy v oficiálních dokumentech podílel a je pro něj určitým zklamáním, že tato otázka je doposud nedořešená.

Podle Ilony Horáčkové je škoda, že ani „čistokrevní“ učitelé mediální výchovy nemohou být do škol z finančních důvodů přijati. Absolvent mediálních studií, který by mediální výchovu rád učil, tak nedostane příležitost, i když si dostuduje pedagogické minimum. Zkušeným učitelům i absolventům pedagogických fakult ale zase chybí potřebné „mediální minimum“.

To nabízejí různé vzdělávací instituce, jednou z nich je například Centrum mediálního vzdělávání. „Mediální problematika je poměrně složitá. Školení, které nabízíme, umožní učitelům základní orientaci v mediální oblasti. Dáme jim k dispozici podklady, nabízíme konzultace, ale hlavní zátěž je na nich samotných,“ uvedla ředitelka Centra mediální vzdělávání Renata Kasalová.

Partyzánský přístup českých učitelů

Mediální výchova svým názvem sugeruje, že půjde o jednu z méně důležitých předmětů – z „výchov“, které ve školách platí spíše za „odpočinkové předměty“. Pravdou ale je, že jako samostatný předmět se objevuje spíše výjimečně. Podle toho, jak je vymezená v Rámcových vzdělávacích programech (v základních dokumentech, které vymezují podobu současného českého školství) pro základní a střední (gymnaziální) vzdělávání, to ale není jediná cesta, jak je možné ji vyučovat. Další možností je věnovat se jí formou projektu. Tím může být například mediální den nebo týden, kdy si žáci ve škole intenzivně „hrají“ na novináře a pak své produkty analyzují a zasazují do kontextu práce novináře. Podobně může fungovat školní časopis nebo televize.

Nejčastější je ale její začlenění do jiných předmětů. Například v češtině se mohou žáci naučit tvořit nejrůznější typy mediálních sdělení a učit se je analyzovat. V dějepise si mohou vysvětlit, jaké role hrála média ve společnosti při klíčových historických okamžicích, nebo jak se vývoj médií a společnosti navzájem ovlivňoval. Čas věnovaný mediální výchově je ale pak vždy na úkor obsahové náplně předmětu, do kterého je zařazena. Učitel tak musí jiná témata zredukovat.

Podle Ilony Horáčkové, která vyučuje tímto způsobem mediální výchovu už řadu let, je možné „mediální témata“ vsunout do jakéhokoliv předmětu. Podle ní to do velké míry záleží na nadšení a iniciativě samotného učitele. „Čeští učitelé byli vždycky po generace zvyklí dělat spoustu věcí partyzánsky a na koleně a kdo chtěl, tak si cestu vždycky našel.“

Podle zkušeností Renaty Kasalové jsou mezi českými učiteli na jedné straně lidé velmi šikovní, nadšení a učenliví, na druhé straně však stojí ti, kterým byla výuka mediální výchovy nařízena shora a kteří v ní vidí pouze nutné zlo.

Zrušit, nebo zachovat?

Profesor Jan Jirák. Foto: Tereza Menclová

Profesor Jan Jirák. Foto: Tereza Menclová

Jan Jirák nabídl k úvaze i samotné zrušení mediální výchovy. Současná společnost je podle něj nastavená tak, že když se objeví nějaké problémové téma, řeší se tak, že se začlení do vzdělávacího systému. Za poslední roky tak vznikla řada „výchov“, včetně například i výchovy etické, které podle něj nemají být vedené jako samostatné celky, ale jako přirozené součásti vzdělávacího systému. Pochybnosti tedy u něj vyvolává i vznik mediální výchovy jako samostatného tématu.

Reakce na tak kacířskou myšlenku ze strany jednoho z tvůrců tématu mediální výchovy byly různé. Renata Kasalová byla názoru, že rozvoj mediální výchovy byl krok správným směrem. Pro učitele je podle jejího názoru i tak těžké se v mediální oblasti zorientovat. Bez potřebného školení by to podle ní nebylo možné. Zora Jandová z Rádia Junior naopak v mediální výchově tak klíčové téma nevidí. Za důležitější považuje naučit děti lépe komunikovat.

Rodiče versus škola

Otázkou také je, odkdy by se mělo s mediální výchovou začít. Je to úkol pro rodiče, nebo se mají spoléhat na schopnosti a znalosti učitelů? „Na nedávné konferenci v Senátu, kde se toto téma probíralo, se přítomné učitelky z mateřských škol shodly na tom, že první krok by měli učinit rodiče,“ uvedla Renata Kasalová z Centra mediálního vzdělávání.

Podle Ilony Horáčkové je ale smutnou pravdou, že mediálně negramotný rodič, který sám přijímá mediální sdělení nekriticky, rozhodně nemůže nějak pozitivně ovlivnit svoje dítě v tomto směru. Rodiče přitom volí v současné době poměrně rozmanité strategie. Jednou z možností je neumožnit dětem přístup k televizi, nedovolit jim přístup k počítači nebo tabletu a nabízet jim jiné formy trávení volného času, pro řadu rodičů je to dnes základ jejich výchovy. Na druhé straně existuje mnoho rodičů, kteří nechávají dětem volný přístup k médiím od raného dětství a o žádných rizicích jejich používání nepřemýšlejí. Někteří se dokonce obávají, že by dětem omezený přístup k médiím mohl ve škole přinést spíše problémy (izolaci, šikanu).

Deziluzí k mediální kritice?

Vzdělávání dospělých v mediální problematice je asi nejsložitější. Zdaleka se nejedná jen o rodiče. Schopnost porozumět médiím, přizpůsobit se a naučit se je používat se po dospělých vyžaduje na trhu práce. Neznamená to přitom, že by byli mediálně negramotní jen proto, že mediální výchovu neměli ve škole. Dospělí získali v průběhu života řadu vlastních zkušeností a znalostí, které mohou v této oblasti uplatnit. Technologický vývoj jde ale tak rychle dopředu, že pro ně může být orientace v nových technologiích obtížná. Často pak děti a dospívající předčí v dovednostech média užívat své rodiče, prarodiče, učitele atd. Podle profesora Jiráka spočívá hlavní problém v současném stavu společnosti. Jsme zvyklí, že výsledky naší činnosti vidíme velmi rychle. Investice do vzdělání se ale tak rychle nevrací. V souvislosti se vzděláváním dospělých se navíc objevuje i jiný problém. Média mají v životě dospělých hlavně relaxační roli. V době, kdy se po dospělých chce neustálá aktivita a rozhodování, je chvíle strávená pasivně u televize nejjednodušší formou odpočinku. Mediální výchova pak ale může způsobit silnou deziluzi, rozklíčování důvěrné známého světa. Nenabízí přitom žádnou náhradu za takovou ztrátu.

S tím souvisí i podíl samotných médií na zvyšování mediální gramotnosti. Zora Jandová, šéfredaktorka digitálního Rádia Junior, dala několik příkladů, jak se snaží Český rozhlas přispívat ke zvyšování mediální gramotnosti dětí tím, že jim umožňuje poznat svět rozhlasu (exkurzemi, spoluprací se školami atd.). Pro dospělé publikum ale mediáně vzdělávací pořady chybí. Podle Jana Jiráka mohou být totiž dvojsečné. Mediální organizace se na jednu stranu může prezentovat v dobrém světle, protože v dané oblasti něco podniká. Na druhou stranu se ale rozšiřováním „mediálního povědomí“ zvyšují i nároky diváků na to, co jim média předkládají. A to je podle profesora Jiráka to nejdůležitější – vytváření mediální kritiky, která v českém prostředí chybí.

Opět došlo i na dotazy z publika. Foto: Tereza Menclová

Opět došlo i na dotazy z publika. Foto: Tereza Menclová